ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4621.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4621/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců: A) B. S., B) T. K., C) F. K., zastoupeni advokátem, za účasti: 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) S. m. B., 3) P. M., s. p., 4) ČR – Z. V. s., 5) P. f. ČR, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, o dovolání zúčastněné osoby 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 5. 4. 2007, sp. zn. 18 Co 243/2006-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Účastnice B. S. je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení každému ze žalobců 1.183,- Kč k rukám jejich právního zástupce, do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B. rozhodlo dne 20. 6. 2005 tak, že paní B. S. (dále jen „zúčastněná osoba č. 1/“) má nárok na vydání náhradních pozemků, neboť vydání odňatých pozemků, brání překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“): „Pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že: […] c) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn.“ Dále bylo rozhodnuto o nárocích žalobců tak, že byly uplatněny opožděně, a proto zanikly.
Žalobci se následně domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva Financí, Pozemkového úřadu tak, že se žalobcům a zúčastněné osobě č. 1) vydají náhradní pozemky rovným dílem, tj. každému z 1/4.
Řízení před soudem prvního stupně
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně svým rozsudkem z 11. 4. 2006,
č. j. 34 C 168/2005-105, žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že P. K., otec žalobců a manžel zúčastněné osoby č. 1), splnil podmínky §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.: „Oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa […], neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství […] dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek […] přešel na stát.“ Dále dospěl k závěru, že vzhledem k úmrtí P. K. v roce 1951 bez závěti, jsou oprávněnými osobami ve smyslu §2 odst. 3 písm. c) zákona o půdě „děti a manžel […], všichni rovným dílem“, tedy jednak zúčastněná osoba č. 1) (manželka zemřelého) a dále žalobci A) a B) (dcera a syn zemřelého). Naproti tomu, žalobce C) (syn zemřelého) oprávněnou osobou není, neboť v rozhodném období nesplňoval podmínku státního občanství (§2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), které nabyl teprve 20. 10. 1999.
Konečně soud prvního stupně dovodil, že z původně oprávněných osob jen zúčastněná osoba č. 1) uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě podle §11a odst. 2 věty 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění od novely č. 30/1996 Sb.: „Oprávněná osoba, která nebyla trvale žijící na území České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k tomuto dni oprávněnou osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. července 1996.“ Naproti tomu, žalobci A) a B), jakož i žalobce C), uplatnili své nároky opožděně, až 9. 8. 1996, a proto jim bez dalšího zanikly. Vzhledem k předeslanému soud prvního stupně uzavřel, že za jedinou oprávněnou osobu lze považovat zúčastněnou osobu č. 1), zatímco žalobci oprávněnými osobami (již) nejsou.
Řízení před odvolacím soudem
K odvolání Krajský soud v Brně svým rozsudkem z 5. 4. 2007, č. j. 18 Co 243/2006-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci i zúčastněná osoba č. 1) mají každý rovným dílem, tedy z 1/4, nárok na vydání pozemků náhradních.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že P. K. přišel o majetek podle konfiskačního dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž následně, podle dekretu č. 128/1946 Sb., získal nárok na odškodnění, jehož neuspokojením vznikl restituční nárok podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992, ve znění od novely č. 212/2000 Sb.: „Oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek […] v období od 29. září 1938 do
8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody […], nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být […].“ Uvedený nárok přitom podléhá nikoli lhůtě do 15. července 1996 (kterou žalobci nedodrželi), nýbrž lhůtě výhodnější, plynoucí z §11a odst. 3 novelizovaného zákona: „Osoba oprávněná podle §2 odst. 2 může uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.“
Odvolací soud dále uvedl: – že speciální restituční titul podle zákona č. 243/1992 Sb. má přednost před restitučními tituly podle zákona o půdě; – že všichni žalobci uplatnili svůj restituční nárok před koncem lhůty podle §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb., tedy před 30. 6. 2001; – že uvedená lhůta do 30. 6. 2001 je relevantní i přes uplatnění nároků ještě před účinností novely č. 212/2000 Sb., která tuto delší lhůtu zavedla; – a že vzhledem k uvedené lhůtě mohl restituční nárok uplatnit i žalobce C/, který nabyl občanství již k 20. 10. 1999. Z předeslaných důvodů odvolací soud uzavřel, že restituční nároky žalobcům nejen vznikly, ale byly jimi i řádně uplatněny.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku Městského soudu podala zúčastněná osoba č. 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve kterém namítala zánik restitučního nároku žalobců podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť jej opomenuli uplatnit včas a řádně v prekluzivní lhůtě do 15. 7. 1996 (§11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), došlo-li k vyvlastnění majetku ex lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Dále namítala neplatnost konfiskace z období nacistické nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 ve smyslu §1 dekretu č. 5/1945 Sb., a tedy i neaplikovatelnost §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb. (který předpokládá konfiskaci) a tím i výhodnější lhůty do 30. 6. 2001. Konečně dovolatelka uplatnila v dodatku z 13. 12. 2007 – tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty (§240 odst. 1 o. s. ř.), která začala běžet ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu dovolateli, tj. od 11. 7. 2007 – dovolací námitky k nimž pro jejich opožděnost „dovolací soud […] nemůže přihlížet [, a to z] úřední povinnosti“ (srov. např. usnesení NS z 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002).
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění od novely č. 212/2000 Sb., nestanovil počáteční datum lhůty pro uplatnění nároku a že žalobci svůj nárok řádně uplatnili před jejím koncem, tedy dnem 30. 6. 2001. Dále žalobci uvedli, že pan P. K. získal osvědčení o české státní příslušnosti a že i požádal o výjimku z dekretu č. 12/1945 Sb. a rovněž se proti jeho použití soudně ohradil, avšak vzhledem k nástupu totalitního komunistického režimu nebyly z důvodu politického, rasového a třídního pronásledování jeho apelace vyslyšeny.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (srov. §250a o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání není důvodné.
I. Námitka zániku restitučního nároku žalobců podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. prekluzí již ke dni 15. 7. 1996 (§11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění od novely č. 30/1996 Sb.), došlo-li k vyvlastnění majetku ex lege dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.
1. S uvedenou námitkou se dovolací soud vypořádal již ve svém rozsudku
z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, v němž uvedl, že žalobci mohli uplatnit svůj nárok: a) podle zákona o půdě ve spojení s §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996); nebo b) podle zákona o půdě ve spojení s §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001). Jinými slovy, pokud žalobci neuplatnili svůj nárok způsobem ad a), nic jim nebránilo jej uplatnit způsobem ad b), což i učinili podáním z 9. 8. 1996, tj. před 30. 6. 2001 (srov. nález ÚS z 24. 3. 1998, II. ÚS 111/97, N 40/10: „k řádnému uplatnění výzvy může dojít před účinností zákona“ ).
2. Konkrétně dovolací soud v rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, uvedl, že zákonem č. 243/1992 Sb. „byly mj. rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že upravuje některé otázky související se zákonem o půdě - mimo novou skutkovou podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle obou zákonů, pokud jsou dány. Tak např. i v dané věci by bylo možno skutkové okolnosti podřadit pod více restitučních důvodů, pokud k přechodu na stát došlo na základě neoprávněného použití dekretu č. 12/1945 Sb., které by mohlo být posuzováno jako politická persekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě, a současně jako konfiskace na niž se vztahuje §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. U majetku židovských občanů, jimž nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody německými okupanty, což je právě daný případ, pak přistupuje další restituční důvod podle §2 odst. 2 tohoto zákona v platném znění. Dovolací soud z toho dovozuje, že pro uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků postačuje, pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle zákona o půdě, kterou je v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ... , a zákon č. 243/1992 Sb., ... , den 9. 8. 1996, nebo den 30. 6. 2001 podle §6 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění platném v době rozhodování soudu. Protože ze spisu pozemkového úřadu vyplývá, že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětných pozemků 9. 8. 1996, stalo se tak před uplynutím propadných lhůt, a jejich nárok, jinak nesporný, do doby uplatnění u pozemkového úřadu nezanikl.“
II. Námitka neplatnosti konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody (od 29. září 1938 do 8. května 1945) v důsledku §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a tím i neaplikovatelnosti §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb.
Uvedenou námitkou dovolatelka ve své podstatě eliminuje účinky ustanovení §2 odst. 2 novelizovaného zákona č. 243/1992 Sb. („vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., […] nebo podle [navazujícího] zákona č. 128/1946 Sb.“, neboť dovozuje nemožnost naplnit nutný předpoklad citovaného ustanovení, tj. pozbytí majetku „v období od 29. září 1938 do 8. května 1945“, a to s poukazem na §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., který prohlašuje taková pozbytí za neplatná, došlo-li k nim „pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“. Předeslaný závěr nemůže obstát i proto, že zbavuje §2 odst. 2 zákona
č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. svého smyslu a účelu, a to v rozporu s §1 citované novely, v němž se vymezuje věcná působnost na majetkové křivdy utrpené odnětím majetku „v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud bez jednání
(§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Dovolatelka je s ohledem na výsledek dovolacího řízení povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení, tedy jednak odměnu zástupci za jeden jeho úkon (podání písemného vyjádření) a dále jeho paušální náhradu hotových výdajů (srov.
§137 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Základní sazba za podání vyjádření činí 5.000,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.); v důsledku zastupování více účastníků (§19a odst. 1) se základní sazba zvýší o 30 %, tj. na částku 6.500,- Kč; tato částka se vzhledem k učinění jen jediného právního úkonu (§18 odst. 1) zkrátí na polovinu, tj. na 3.250,- Kč. K posledně uvedené částce za podání vyjádření se přičte paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 300,- Kč, čímž vznikne výsledná výše náhrady 3.550,- Kč, tj. 1.183,- Kč každému ze tří účastníků. Ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu