ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4758.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4758/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. H. , P., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 38/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 53 Co 465/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.952,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 9. 2015, č. j. 60 C 38/2015-73 [jímž rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. 2574/73 v k. ú. K., obci P. ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v tam uvedeném znění (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20.666,80 Kč (výrok II.)] (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 7.562,50 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu je - v relevantních otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi vyslovil právní názor, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské, žalobce prokázal, že pozemky, které jeho právní předchůdci převedli na stát kupní smlouvou ze dne 18. 7. 1975, byly určeny pro stavbu sídliště L.-L. (již 5. 3. 1971 byl Ministerstvem zemědělství a výživy ČSR vydán souhlas s trvalým odnětím pozemků zemědělské výrobě pro výstavbu sídliště „L.-L.“, dne 27. 8. 1973 bylo Odborem územního plánování a architektury NPV rozhodnuto o umístění stavby sídliště, dne 6. 2. 1974 bylo rozhodnuto o trvalém odnětí pozemků zemědělskému půdnímu fondu ke dni 31. 10. 1974, směrný plán z roku 1969 i 1975 pozemky zahrnul do plochy souvislé obytné výstavby; viz též závěry uvedené ve znaleckém posudku znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., č. 2245/23/2014, obsahujícím doložku podle ustanovení §127a o. s. ř., jímž soud prvního stupně provedl důkaz), a proto je namístě - v souladu s judikaturou shora citovanou - ocenit pozemky jako stavební.
K samotné problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt) .
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo zjištěno, že restituční nárok žalobce (uplatněný v roce 1992), jež činí 1.152.968,75 Kč (viz závěry znaleckého posudku znalce Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.), na vydání náhradních pozemků byl deklarován rozhodnutím pozemkového úřadu vydaným v roce 2008, že žalovaná (Pozemkový fond ČR) evidovala (evidoval) restituční nárok žalobce v částce zcela nepřiměřeně nízké (ve výši 17.986,31 Kč), že při stanovení hodnoty restitučních nároků nepředložila znalci ani kupní smlouvu, na základě níž nevydané pozemky přešly na stát (přičemž v této bylo výslovně uvedeno, že pozemky jsou vykupovány pro výstavbu sídliště L.-L.), a neakceptovala podklady předložené žalobcem (znalecký posudek Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jehož přílohami byly mimo jiné Souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy MZV ČSR ze dne 5. 3. 1971, Rozhodnutí o umístění stavby sídliště L.
-L. OÚPA NVP ze dne 27. 8. 1973 a směrný územní plán hlavního města Prahy platný v roce 1975), že neučinila žádné kroky k odstranění této spornosti, přičemž její „odlišný názor na výši nároku“ se ukázal později jako evidentně nesprávný (viz závěry znaleckého posudku znalce Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.), a že žalovaná upřednostňuje převody pozemků na třetí osoby podle zvláštních právních předpisů (zák. č. 95/1999 Sb.) před uspokojením nároků oprávněných osob, kdy toto vyplynulo ze srovnání počtu pozemků, které jsou nabízeny v rámci nabídek podle zákona o půdě a podle zák. č. 95/1999 Sb., kdy žalovaná v rámci prodeje pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. nabízí v rámci veřejných nabídek podstatně větší množství pozemků, než podle §11 zákona o půdě, kdy tento rozdíl je markantní zejména na území hlavního města Prahy (řada nabízených pozemků je navíc v nájmu třetích osob a nelze ani učinit závěr, že by se jednalo o pozemky kvalitativně a kvantitativně vhodné k uspokojení nároku žalobce). Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil), ne-li znemožnila (znemožnil) žalobci uspokojení jeho restitučního nároku, pakliže neuznala (neuznal) správnou výši těchto nároků. (Na svém názoru, že nevydané pozemky je třeba ohodnotit nikoliv jako stavební, přitom žalovaná setrvává nadále, navzdory výsledkům tohoto řízení - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“.
Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované závěry o jejím svévolném postupu, resp. postupu ze strany Pozemkového fondu ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jíž nelze přípustnost dovolání založit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 25.620,- Kč) ve výši 2.140,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 512,40 Kč; žalobci tak náleží náhrada nákladů dovolacího řízení celkem ve výši 2.952,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu