ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4930.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4930/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, 502 06 Hradec Králové, proti žalované: PHL – Sklář s. r. o., IČ 28162846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 1, o 640.920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2.946.872,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout vzhledem k užívání pozemků, jež jsou vlastnictvím žalobkyně.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 2.776.872,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. 865 v k. ú. H., na kterém stojí hotel ve vlastnictví žalované. Výši bezdůvodného obohacení zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného. Trvalým uživatelem předmětného pozemku byla Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen „MSDUOS“), ke dni 1. 1. 2001 se právo trvalého užívání změnilo na základě ust. §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ex lege na výpůjčku a dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a MSDUOS výpůjčka ke dni 9. 3. 2005 zanikla. Žalovaná tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. o zamítnutí žaloby v částce 470.920,- Kč s přísl. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 469.164,- Kč s přísl., a v částce 1.756,- Kč s přísl. i v nákladových výrocích rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že užíváním předmětného pozemku vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, avšak nesouhlasil se způsobem, jakým byla v řízení na prvním stupni stanovena jeho výše. Okresní soud nepřihlédl ke srovnatelné nájemní smlouvě předložené žalobkyní k prokázání výše bezdůvodného obohacení a nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož ve svém rozhodnutí vycházel. Znalec při vypracování znaleckého posudku použil metodu kapitalizace, ač si byl vědom toho, že vhodnější by byla metoda porovnávací, z níž však vycházet nemohl pro nedostatečné množství údajů. Současně znalec učinil závěr o tom, že v daném případě se jedná o obchodně neatraktivní pozemek z důvodu zastavěnosti stavbou jiného vlastníka. Závěry znaleckého posudku odvolací soud neshledal správnými a při určení výše bezdůvodného obohacení naopak vycházel z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou ohledně obdobné parcely, na níž se rovněž nachází hotel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si uvědomuje skutečnost, že by bylo vhodnější vyjít z více nájemních smluv, na druhou stranu však podotkl, že pozemky jsou ve významem srovnatelných rekreačních střediscích, na obou se nachází hotel a doba vzniku bezdůvodného obohacení se časově kryje s uvedenou smlouvou nájemní. Námitku žalované, že uzavření následné smlouvy kupní bylo podmíněno uzavřením smlouvy nájemní, odvolací soud nezohlednil, když vycházel z uzavřené nájemní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, jehož platnost zpochybněna nebyla. Rovněž odvolací soud uvedl, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní. Ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně přikročil odvolací soud vzhledem k možnému promlčení části práva, když však k jeho posouzení neměl k dispozici dostatek důkazů a tvrzení. K námitce žalované stran vydržení bezplatného užívání předmětného pozemku odvolací soud uvedl, že již byla pravomocně zamítnuta žaloba, v níž se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala určení, že předmětný pozemek je zatížen věcným břemenem trvalého a bezplatného užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost blíže nespecifikuje a důvodnost spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde-li o potvrzující část výroku napadeného rozsudku, domnívá se dovolatelka, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, a sice zda znamená existence jiného rozhodnutí (které není totožné s předmětnou věcí a nevytváří překážku rei iudicatae), že se soud nemusí zabývat tvrzeními a důkazními návrhy účastníka a stačí pouhý odkaz na toto jiné rozhodnutí. V souvislosti s měnící částí výroku napadeného rozsudku pak dovolatelka zdůrazňuje, že pokud měl odvolací soud výhrady ke znaleckému posudku, nemohl jej nahradit vlastním názorem, ale měl znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, případně vypracoval posudek nový (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007). Tím, že odvolací soud k závěrům znaleckého posudku nepřihlédl a místo toho stanovil obvyklou cenu za užívání pozemku na základě jediné nájemní smlouvy, navíc předložené žalobkyní, byla cena stanovena v téměř čtyřnásobné výši, což se dovolatelce nejeví jako adekvátní. Žalovaná rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při určení obvyklé ceny pozemku by mělo být bráno v potaz to, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní. Odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil svou povinnost podle ust. §118a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, není zde splněna podmínka zásadní právní významnosti, neboť o tom, že žalované nesvědčí právo trvalého užívání předmětného pozemku, již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Dále pak žalobkyně vyjadřuje svůj souhlas se závěry odvolacího soudu, jde-li o stanovení výše bezdůvodného obohacení. Postup znalce nebyl dle jejího názoru správný a odvolací soud následně nepochybil, když vzal v úvahu jí předložený důkaz nájemní smlouvou s třetí osobou. Žalobkyně konečně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Směřuje-li dovolání do potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, mohlo by být shledáno přípustným jedině podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Pakliže dovolání směřuje do měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaná uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
V rozsahu, v němž je dovoláním napadena potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, však dovolání přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O tom, zda je předmětný pozemek zatížen věcným břemenem trvalého užívání, již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 1. 2009, č. j. 3 C 259/2008-54, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 21 Co 178/2009. Citovaným rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2009, byla žaloba zamítnuta. Závěr odvolacího soudu, že o této věci již bylo pravomocně rozhodnuto, přitom nebyl dovolatelkou nikterak zpochybněn. Za situace, kdy již bylo v jiném řízení mezi týmiž účastníky pravomocně rozhodnuto o tom, že právo trvalého užívání žalované (v tomto jiném řízení žalobkyni) nesvědčí, tak v posuzovaném případě neexistoval důvod, proč by k výsledku tohoto řízení nemělo být odvolacím soudem v posuzovaném případě přihlédnuto, když jeho rozhodnutí bylo vydáno až dne 25. 6. 2009. Žalovaná tím není nijak krácena na svých právech, přičemž by naopak žalobkyně byla postižena tím, že by o otázce existence práva trvalého užívání bylo rozhodováno znovu mezi týmiž účastníky, pouze v opačném procesním postavení. Řízení tak není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když navíc na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, který tkví v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004; ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3207/2008; ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1401/2008 aj.). Dovolací soud proto dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř..
Proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž ani v této části přes drobnou písařskou chybu (poněkud nadbytečně a nepřípadně uvedená částka 469.920,- Kč) nelze považovat za nesrozumitelný, je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo též shledáno důvodným podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud nepovažoval za správné závěry znaleckého posudku o výši bezdůvodného obohacení a byl toho názoru, že pro určení jeho výše je třeba vycházet z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou. V odůvodnění svého rozsudku soud zdůraznil, že sám znalec konstatoval, že při vypracování znaleckého posudku nevycházel z nejvhodnější metody, avšak vzhledem k nedostatku údajů neměl jinou možnost. Odvolací soud pak uzavřel, že znalec zjevně neměl k dispozici nájemní smlouvu se třetí osobou, poskytnutou žalobkyní, a že chybně vycházel z obchodní neatraktivnosti předmětného pozemku, když právě pro žalovanou se jedná o pozemek vysoce atraktivní. Byl si vědom toho, že určit výší bezdůvodného obohacení na základě jediné smlouvy není ideální, avšak vzhledem k podobnosti obou případů se ji rozhodl použít. Dovolací soud je však toho názoru, že v daném případě nebylo možné již vypracovaný znalecký posudek zcela pominout a nahradit jej jedinou nájemní smlouvou. Touto problematikou se zabývalo například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 41/79, R 1/1981, dle nějž ustanovení §132 o. s. ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku.
Z výše uvedeného vyplývá, že domníval-li se odvolací soud, že znalecký posudek nebyl vypracován správně, především proto, že v něm není zohledněna nájemní smlouva se třetí osobou, jeví se v dané situaci jako vhodný postup doplnění znaleckého posudku, resp. odstranění jeho nedostatků či vypracování revizního znaleckého posudku, a proto postup, kdy odvolací soud namísto výše bezdůvodného obohacení zjištěné na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí osobou, bezpochyby nebyl správný. Jestliže pak odvolací soud zcela pominul námitku dovolatelky, že uzavřením nájemní smlouvy bylo v daném případě podmíněno následné uzavření smlouvy kupní, s odůvodněním, že nebyla zpochybněna platnost této nájemní smlouvy, dopustil se rovněž pochybení. Dovolatelka svou námitku nesměřovala proti platnosti dané smlouvy, ale poukazovala na to, že vyjednávací pozice v kontraktačním procesu byly dosti specifické, když je zřejmé, že má-li jedna ze stran v budoucnu zájem o koupi pozemku, může za určitých okolností přistoupit na vyšší nájemné, než by tomu bylo v případě, že by o následné koupi neuvažovala. Pokud by tomu tak skutečně bylo, navíc v situaci, kdy odvolací soud vycházel pouze z této konkrétní nájemní smlouvy, nebyl by splněn požadavek konstantní judikatury dovolacího soudu na stanovení výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu jako peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu.
Argumentoval-li odvolací soud tím, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce atraktivní, lze jen dodat, že ani tato poznámka neodpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu, pokud se jedná o výši bezdůvodného obohacení v daném případě, neboť částka má odpovídat výši nájemného obvyklé v daném místě a čase bez ohledu na to, kdo nemovitost užívá. Není proto možné zohledňovat skutečnost, že je to právě vlastník stavby, stojící na pozemku, kdo pozemek užívá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na důvodné. Nejvyšší soud tak přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu byl výslovně napaden v celém rozsahu, zabýval se dále Nejvyšší soud přípustností dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla věc do částky 1.756,- Kč s přísl. a pokud jde o nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně zrušena a v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, má povahu usnesení (viz ust. §223, část věty za středníkem, o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ust. §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř. Z toho vyplývá, že dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné, a dovolací soud je v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu