ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5016.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5016/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing . E. L., P., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 123/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2014, č. j. 14 Co 82/2014-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 7 C 123/2013-171, nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemku s žalobkyní v tam uvedeném znění (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 25.356,95 Kč (výrok II.) a nepřipustil námitky žalované proti protokolu ze dne 24. října 2013 (výrok III). Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků v k. ú. Ž. u S. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněným subjektem ve smyslu §11 odst. 2 a §17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). O restitučním nároku rozhodl Pozemkový fond ČR (jehož nástupkyní je od 1. ledna 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) tak, že žalobkyni nebudou vydány pozemky, které byly vyvlastněny a přešly na československý stát, a to z důvodu zastavění bytovými domy. Nárok žalobkyně byl oceněn částkou 166.500,- Kč a do současné doby nebyl uspokojen. Žalobkyně se nepřihlásila do žádné z veřejných nabídek, pouze usilovala o vydání původní zabrané nemovitosti. Nyní si vybrala pozemky, které nebyly součástí veřejné nabídky žalované, k čemuž má právo v případě, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku byl liknavý. Soud konstatoval, že žalovaná neuspokojila nárok žalobkyně, naopak hledá odvozené a neopodstatněné důvody, proč se tak stát nemůže. Poukázal na kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu, dle kterého se žalovaná dopustila pochybení, protože nabídka pozemků, na niž jsou restituenti odkázáni, byla značně omezena, a protože upřednostňovala prodej státní půdy před vypořádáním nároků oprávněných osob v rámci restitucí. Soud proto konstatoval liknavost a svévoli na straně žalované.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 14 Co 82/2014-265, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o převodu pozemků par. č. 569/4 a č. 1439 v k. ú. Ž. u S. (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 1.652,50 Kč (výrok II.) a zavázal ji k povinnosti nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 988,- Kč (výrok III.). Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, že vyvlastněnou nemovitost jí nebylo možno vydat a že jí má být poskytnuta náhrada v částce 166.500,- Kč, avšak neměl za prokázané, že by se žalovaná dopustila při uspokojování příslušných restitučních nároků liknavosti, svévole a diskriminace. Žalovaná naopak prokázala, že její přístup ve vztahu k žalobkyni nebyl v obecné rovině svévolný a liknavý. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že nabídka pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen „zákon o převodu pozemků“) je několikanásobně širší než nabídka dle zákona o půdě, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, nicméně vydání pozemku, který si oprávněná osoba zvolí a který nebyl zařazen do veřejné nabídky, je nadále považováno za výjimečný postup. Žalobkyně žádala o vydání pozemků v k. ú. Ž. u S., které s umístěním nevydaných pozemků nijak nesouvisí, přičemž neprokázala konkrétní skutečnosti svědčící o liknavém a svévolném postupu žalované vůči její osobě. Sama neměla chuť probírat se pozemky nabízenými žalovanou, hledat je na internetu, případně cestovat a zajímat se o charakter a způsob využití těchto pozemků, z toho však nevyplývá liknavost žalované. Žalovaná nabízela na území hlavního města P., ve Středočeském kraji i v okrese Domažlice řadu pozemků v hodnotách a výměrách vhodných k uspokojení restitučního nároku žalobkyně.
Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil zákon o půdě a nezohlednil smysl a účel restitučních předpisů, kterým je náprava majetkových křivd způsobených státem. Dovolatelka neuváděla, že nemá chuť se probírat nabídkami pozemků žalované, pouze to nebylo v jejích silách, ač se o to opakovaně pokoušela. Veřejné nabídky pozemků dle jejího názoru neslouží k určenému účelu, jsou diskriminační a nezahrnují vhodné pozemky po kvantitativní ani kvalitativní stránce. Liknavost žalované spočívala zejména v tom, že restituční nárok dovolatelky vyčíslila až v roce 2006, ačkoliv byl uplatněn již v roce 1992. Dosud jí však nebyl žádný náhradní pozemek vydán, ani žalovaná žádný vhodný náhradní pozemek nenabízela (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. 495/02). Veřejné nabídky žalované navíc nesplňují podmínky stanovené judikaturou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07). Upřednostňováním převodů vlastnického práva na osoby, které se o pozemky ucházejí neveřejnou cestou, dochází k diskriminaci osob oprávněných k převodu náhradních pozemků. Porušení povinností žalované konstatoval i Nejvyšší kontrolní úřad. Prvek libovůle a svévole žalované je patrný také ze skutečnosti, že závisí pouze na jejím uvážení, které pozemky zařadí do veřejné nabídky. Většina nabízených pozemků má zanedbatelnou rozlohou a jsou nízké hodnoty, a restituent tak může získat soubor malých nevýznamných pozemků, jejichž praktické využití je minimální, ačkoliv dovolatelce byl zabaven pozemek určený k zástavbě v hlavním městě P. a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby si vybrala pozemky, pro které nemá využití. Dovolatelka přitom zdůraznila rozdílnost postavení oprávněných osob podle §11a zákona o půdě a osob uvedených v §7 zákona o převodu pozemků, jakož i rozdílný způsob oceňování pozemků při aplikaci obou zákonů.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného nebo zamítnutí jako nedůvodného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§241 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci je třeba vycházet ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v tom smyslu, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu úřadu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
V návaznosti na to pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozvedl, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Státního pozemkového úřadu lze (v konkrétním případě, nikoli pouze v obecné rovině) kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby jakož i postupu pozemkového úřadu je zejména otázkou skutkových zjištění, ovšem i při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k (právnímu) závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou.
Soud prvního stupně dovodil liknavost žalované zejména ze závěrů uvedených v kontrolní zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu, tedy vycházel z obecné hodnotící zprávy, která však nevypovídá ničeho konkrétního o postupu státu vůči žalobkyni. Naproti tomu odvolací soud, přestože z této kontrolní zprávy zjistil, že nabídka žalované v režimu zákona o převodu pozemků byla širší než nabídka v režimu zákona o půdě, považoval kontrolní zprávu ve vztahu k řešené věci za důkaz obecného charakteru. Pochybení na straně žalované uváděná v kontrolní zprávě byla konstatována bez vztahu k restitučnímu řízení dovolatelky. V souvislosti s pasivním přístupem dovolatelky k vypořádání restitučního nároku pak odvolací soud nevyhodnotil okolnosti případu jako dostatečně výjimečné k tomu, aby dovolatelce přiznal oprávnění domáhat se konkrétně vymezených pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované. Pozemky, o jejichž převod dovolatelka usilovala, nebyly zahrnuty ve veřejné nabídce žalované, dovolatelka se veřejných nabídek ani neúčastnila. Závěry odvolacího soudu dovozené z citované judikatury (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 a ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) v tom smyslu, že žalované lze uložit povinnost uzavřít smlouvu s oprávněnou osobou o převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům, i pokud tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pakliže ze strany její či jejího právního předchůdce docházelo k liknavému, diskriminačnímu, či dokonce svévolnému postupu vůči oprávněné osobě při uspokojení jejích oprávněných nároků, jsou správné. O takový postup by se ovšem jednalo pouze v případě, pokud by se dovolatelce nedostalo nabídky odpovídajících pozemků, které by byly způsobilé uspokojit její restituční nárok. Rovněž klíčovou otázku, zda v nyní projednávané věci skutečně došlo ke svévolnému, liknavému či diskriminačnímu postupu žalované, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jeho závěry vyplývají z provedených důkazů a berou v potaz všechny rozhodné okolnosti.
Dovolací soud dále uvádí, že délka řízení sama o sobě nenaplňuje požadovaný stupeň výjimečnosti, na základě kterého vzniká na straně oprávněné osoby právo domáhat se vydání pozemku nezařazeného do veřejné nabídky žalované. Závěry Nejvyššího kontrolního úřadu učiněné v rámci kontrolní akce, jakožto součásti běžné kontrolní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, se pohybují toliko v obecné rovině bez jakékoliv návaznosti na konkrétní restituční případ žalobkyně. Z toho důvodu je nelze považovat za rozhodující důkaz prokazující liknavost na straně žalované. Dovolatelka přitom neprokázala jiné konkrétní okolnosti svědčící o liknavém a svévolném přístupu žalované vůči ní, nepředložila důkazy svědčící o její vlastní aktivní snaze o vypořádání restituce, ani neoznačila konkrétní pozemky, k nimž uplatnila, či alespoň měla v úmyslu uplatnit, svůj restituční nárok, které žalovaná převedla na třetí osoby dle zákona o převodu pozemků (žalobkyně se ostatně veřejných nabídkových řízení neúčastnila). Nelze odhlédnout od toho, že dovolatelka (prokazatelně) nevynakládala dostatečné trvalé úsilí k uspokojení svého restitučního nároku, nevyhledávala aktivně pozemky začleněné ve veřejné nabídce žalované ani se průběžně nepokoušela o spolupráci s žalovanou. Na druhé straně žalovaná dostatečně prokázala, že její přístup ve vztahu k dovolatelce nebyl svévolný a liknavý, neboť předložila seznamy pozemků, které byly k dispozici pro vypořádání nároku dovolatelky. Navzdory tomu, že naturální restituce byla vyloučena, v lokalitách, o něž dovolatelka projevovala zájem, se nacházelo dostatečné množství pozemků v hodnotách a výměrách odpovídajících restitučnímu nároku dovolatelky.
Nezbylo než uzavřít, že okolnosti daného případu nenaplňují předpoklady, za nichž lze nárok oprávněné osoby uspokojit převodem pozemku mimo veřejnou nabídku podle §11a zákona o půdě. Vzhledem k uvedeným závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury, jakož i ke zjištěním vyplývajícím z obsahu soudního spisu, nebylo možné pokládat postup žalované při uspokojování nároku dovolatelky jakožto oprávněné osoby za prokazatelně liknavý, diskriminační, či dokonce svévolný. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil závěr, že vydání konkrétního pozemku nezařazeného do veřejné nabídky není na místě za situace, kdy o liknavosti žalované svědčily toliko důkazy na obecné úrovni a kdy dovolatelku nelze označit za osobu, která se dlouhodobě přes svůj aktivní přístup nemůže domoci svých práv.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto dovolání ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu