ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.5254.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5254/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) V. P. , b) A. P. , c) A. Ž. , d) Z. A. , proti žalovaným 1) K. T.-T., zastoupenému JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57, 2) L. D. , zastoupené JUDr. Pavlem Průšou, advokátem v Chotěboři, Klášterní 92, 3) A. S. , zastoupené JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 1392/96, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-593, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-593, se v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že se mění rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 9. 2007, č.j. 12 C 392/96-518, s tím, že všem žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům náklady řízení před oběma instancemi a též náklady řízení státu. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že určuje, že paní H. P., byla ke dni své smrti 7. 1. 2003 výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 578/121 o výměře 9.860 m2 v katastrálním území a obci D. B., jak je vymezen geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Zbyňkem Dlaskem pod č. 529-83/2006 ze dne 24. 10. 2006, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, dne 21. 11. 2006 pod č. 1186/2006, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak žalovaní 1) a 3), tak i žalovaná 2). Dlužno poznamenat, že předchozí žalovaná 1) M. J. T.-T. v mezidobí od vydání rozsudku odvolacího soudu dne 25. 5. 2008 zemřela a jako její právní nástupce do řízení vstoupil nynější první žalovaný; soud prvního stupně rozhodl o tomto nástupnictví usnesením ze dne 14. 4. 2009, které nabylo právní moc 7. 5. 2009.
V dovolání prvního a třetí žalované se namítalo, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tito dovolatelé tvrdili, že za dřívějšího totalitního režimu užíval tehdejší pozemek parc. č. 578/1, v rámci přídělu právním předchůdcům žalobců, Státní statek Mělník, a to k zajištění zemědělské výroby podle zákona č. 123/1975 Sb. Nebyl proveden zápis na list vlastnictví manželů P. Pokud jde o závěry odvolací instance ohledně užívání pozemku v celém mezidobí, pak tyto nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nelze dovodit, že by snad pozemek jakkoli užívali manželé P. jako právní předchůdci žalobců. Naopak byl pozemek kontinuálně užíván státem, a poté Státním statkem v Mělníce restituční dohodou podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/19991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) vydán žalovaným. Ostatně paní P. se ani nepovažovala za vlastnici pozemku, neboť žádala o vydání pozemku parc. č. 578/41 v restituci po Státním statku Mělník (neúspěšně). Odvolací soud neměl podle dovolatelů oprávnění negovat, resp. prohlásit za neplatnou zmíněnou restituční dohodu; jde o správní rozhodnutí, které nemůže být jako pravomocné dotčeno. Podali-li žalobci určovací žalobu, obešli tak navíc, jak deklaroval v příslušných judikátech Nejvyšší i Ústavní soud, smysl a účel restitučního zákonodárství. Dovolatelé dále vznesli procesní námitky včetně námitek k postupu soudu při identifikaci pozemků a žádali, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná, která též podala dovolání, vytýkala rozsudku odvolacího soudu procesní vady s následkem nesprávného rozhodnutí i nesprávné právní posouzení věci. Též zdůrazňovala, že ohledně předmětného pozemku byla uzavřena restituční dohoda, kterou byl pozemek straně žalované vydán. V totalitním mezidobí byl v evidenci nemovitostí zapsán jako vlastník Československý stát – Státní statek Mělník, a to až do vydání nemovitosti žalovaným. Nebyla prokázána držba pozemku manželi P., kterým byl tento pozemek v roce 1954 přidělen; držba měla probíhat již od roku 1948. Nebyl prokázán ani způsob užívání sporného pozemku manželi P. v 70. a 80. letech. Též tato dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc k dalšímu řízení vrátil odvolacímu soudu.
Žalobci se k dovolání žalovaných písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že všichni žalovaní jsou zastoupeni advokáty a svá dovolání podali včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání byla přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání jsou důvodná.
Naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě, ač jde o spor s restituční prejudicí, byl nepochybně oprávněn ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Došlo totiž k duplicitě zápisů do katastru nemovitostí.
Žalobci jsou nyní zapsáni z toho důvodu, že při dědění postupně po zemřelých manželech Polívkových došlo k rozhodnutí Státního notářství v Mělníku ze dne 30. 4. 1987, č. j. D 166/87-22, které nabylo právní moc 27. 5. 1987. Zde je deklarováno vlastnictví právní předchůdkyně žalobců H. P., přičemž základem pro rozhodnutí státního notářství byla předložená přídělová listina Okresního národního výboru v Mělníku ze dne 5. 7. 1954 o přidělení (též) sporného pozemku. Zápis ve prospěch žalovaných oproti tomu vyplývá z restituční dohody, kterou o vydání nemovitostí uzavřel stát - Státní statek v Mělníku podle §9 odst. 1 zákona o půdě. Předmětný pozemek byl mezi vydávanými pozemky; došlo ke sjednání celkem tří dohod ze dnů 19. 8. 1992, 31. 7. 1992 a 22. 11. 1993.
Nejvyšší soud nehodlal zpochybňovat identifikaci ve výroku rozsudku odvolací instance označeného pozemku, která byla provedena za pomoci znaleckého posudku; šlo o původní označení přidělovaného pozemku v roce 1954 pod č. 578/1, přes další identifikaci pod č. 578/41 až po nynější oddělení pozemku znalcem pod č. 578/121 (viz rozsudečný výrok I. odvolacího soudu).
Dovolací soud se však zabýval především základem tvrzeného nároku.
Duplicita zápisů vlastnických vztahů není v souvislosti s restitucemi nijak výjimečná. Nutno připomenout, že na straně žalovaných jde o věcně nezpochybněný restituční titul podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě; pozemek byl součástí záboru na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a právním předchůdcům žalovaných byl odňat v restitučním rozhodném období, a sice výnosem ministra zemědělství ze dne 30. 4. 1948. V publikaci I. Průchové Restituce majetku podle zákona o půdě (C. H. Beck, Praha 1997) se na str. 128 říká, že „jde o restituční titul, se kterým je velmi často spojen problém souběhu nároků, … neboť nemovitosti zabrané podle zákonů v něm uvedených byly následně přidělovány v rámci přídělových akcí. V případě, že přídělce poté rovněž přišel o přidělené nemovitosti některým z restitučních titulů podle §6 odst. 1 zákona o půdě, jsou nemovitosti vydány oprávněné osobě podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě a přídělci - též oprávněné osoby - mají právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků. Od této situace je však třeba odlišit případy, kdy naopak přídělci … své vlastnictví následně neztratili. V takovém případě nelze nemovitosti osobám oprávněným podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě vydat.“
V konkurenci restitučních titulů lze tedy - při vzniklé duplicitě zápisů - dát přednost těm oprávněným osobám, u kterých došlo k odnětí nemovitostí časově dříve.
Podstatou žalobních tvrzení však byla kontinuita existence vlastnictví na straně právních předchůdců žalobců, naposledy H. P. Těmto právním předchůdcům byl předmětný pozemek přidělen listinou ze dne 5. 7. 1954 a poté pozemek převzal (odňal) stát, který později opřel své užívání o institut tzv. náhradního užívání pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. V 80. letech minulého století začala probíhat jednání mezi P. a státem o tom, kdo je vlastníkem pozemků (včetně předmětného), a zda či jak má dojít k zápisu vlastnictví do tehdejší evidence nemovitostí ve prospěch P.
Tvrzená vlastnická kontinuita na straně Polívkových byla však v rozhodném období výrazně zeslabena. Mohlo jít - v důsledku mocenského a svou podstatou perzekučního užívání pozemku státem – jen o tzv. holé vlastnictví, tedy o stav, při němž pozemek fakticky užíval stát a v evidenčním listě vlastnictví byl záznam o užívání pozemku socialistickou organizací. V této věci však byl navíc stát dokonce zapsán jako vlastník. Ač nelze přehlédnout, že v zmíněných 80. letech již tato situace byla ze strany P. zpochybňována, tehdy vůči pozemku parc. č. 578/41, přesto zůstával stát evidován jako vlastník. Od roku 1990 H. P. žádala o restituční vydání pozemku, v čemž však přes sepsanou (ale neschválenou podle §9 zákona o půdě) restituční dohodu se Státním statkem Mělník neuspěla. Z popsaného tedy vyplývá, že tu primárním faktem není existence vlastnictví právních předchůdců žalobců, tím méně vlastnictví nepřerušeného, ale existence restitučního titulu na straně P., opřeného o odnětí věci státem bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Posledně jmenovaná přitom nebyla v restituci úspěšná a zde lze přisvědčit dovolatelům, tvrdí-li tito obcházení neúspěšné restituce určovací žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, resp. jeho velkého senátu pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a nález Ústavního soudu Pl. ÚS - st.21/05).
Návazně na tuto argumentaci je pak nutné odvolací instanci vytknout dvojí pochybení.
První spočívá v tom, že nebyl oprávněn zpochybnit restituční dohodu o vydání předmětného pozemku, kterou uzavřeli žalovaní se Státním statkem v Mělníce a která byla v intencích §9 odst. 1, 2 zákona o půdě schválena Pozemkovým úřadem v Mělníce v rozhodnutích ze dnů 3. 12. a 18. 12. 1992, jakož i ze dne 13. 1. 1994. Tuto dohodu odvolací soud prohlásil za absolutně neplatnou a odporující zákonu podle §39 obč. zák., neboť pozemek neměl být ve vlastnictví státu a Státní statek Mělník nemohl za daných okolností žalovaným pozemek vydat. Odvolací soud však přehlédl, že lze sice ze správního rozhodnutí (jen) vyjít podle §135 odst. 2 o. s. ř., ale že v nyní posuzované věci, a to na základě přímého zákonného oprávnění v §9 odst. 6 zákona o půdě, mohlo být rozhodnutí pozemkového úřadu v restituční věci napadeno pouze žalobou ve správním soudnictví podle §244 a následujících o. s. ř. (část pátá o. s. ř.). Restituční dohoda tu tedy obstojí, neboť argumenty odvolací instance nejsou odpovídajícím způsobem právně podloženy. Odvolací soud (druhé pochybení) taktéž přehlédl, že podle §5 odst. 1 zákona o půdě vydává věc ten, ať již stát nebo jiná právnická osoba, kdo věc drží. Požadavek vlastnictví vydávané nemovitosti tedy ani nemusel být naplněn.
Lze shrnout, že existující duplicita sporných stran ve vztahu k vlastnictví předmětného pozemku měla tento průběh: Pozemek byl nejprve straně žalované ve své podstatě odcizen totalitním režimem a po rozpadu tohoto režimu vrácen v restituci. Právním předchůdcům strany žalující byl pak odcizený pozemek přidělen, pak ale též odňat a státem jim nebylo umožněno ani pozemek užívat, ani dosáhnout zápisu svého vlastnictví. Právní stav byl tedy nepřijatelný pro obě strany a jde o to, čí potenciální vlastnické právo má přednost. Na rozdíl od odvolacího soudu je Nejvyšší soud toho názoru, že přednost náleží žalovaným, neboť ti se již před téměř dvaceti lety domohli vydání předmětného pozemku v řízení o restituci před pozemkovým úřadem. Postupu strany žalující již ve světle tohoto závěru nelze přiznat právní relevanci; jde o postup, který, navíc stran některých skutečností neprokázán, se teprve, i když jako křivda v pořadí druhá, odvíjí od křivdy první.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. o zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, že věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Z dovolacích důvodů má za naplněno tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a proto se nezabýval některými dalšími procesními tvrzeními dovolatelů, i když nelze vyloučit, že mohou být zčásti oprávněná.
Nižší instance, která je podle §243d odst. 1 o. s. ř. vázána právním názorem dovolacího soudu, rozhodne v dalším řízení též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu