ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5283.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5283/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) A. Š ., b) PhDr. P. Š ., c) Ing. I. N ., d) H. Š ., e) V. Š ., f) A. L ., všichni zastoupeni JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou v Brandýse nad Labem, Komenského nám. 56, pracoviště Praha 3 – Vinohrady, Nitranská 19, g) B. B ., h) V. B ., bytem tamtéž, oba zastoupeni JUDr. Markem Novotným, advokátem v Praze 2, Šafaříkova 5, proti žalovanému Středočeské energetické závody, státní podnik v likvidaci , se sídlem Na dědinách 8, Praha 4 – Michle, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem v Praze 2, Sokolská 50, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 88/2001, a ve věci žaloby Ing. A. M ., vedlejší účastnice v dosavadním sporu a nynější hlavní intervenientky, zastoupené JUDr. Lenkou Vislockou, advokátkou v Praze 1, Spálená 11, o dovolání této žalobkyně v téže věci proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, č. j. 27 Co 125/2008-545, takto:
I. Dovolání žalobkyně Ing. A. M. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem žalob dosud podaných je celek stavby vodní elektrárny, označené číslem popisným čp. 803, postavené na pozemku č. parc. 1598 - zastavěná plocha a nádvoří, v obci a katastrálním území S. B. a též v obci B. n. L., vše s dalšími součástmi a příslušenstvím zapsáno na LV č. 873 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, jak podrobně specifikováno v rozsudcích nižších instancí. Žalobkyně se v rámci hlavní intervence nyní domáhala vydání 1/12 vlastnického podílu k těmto nemovitostem. Řízení o hlavní intervenci podle §91a o. s. ř. bylo vedeno u Okresního soudu – Praha východ pod sp. zn. 5 C 227/2002 a posléze spojeno s označenou věcí ostatních žalobců, vedenou proti žalovanému pod sp. zn. 5 C 88/2001.
Posledně uvedený soud prvního stupně rozhodl ve věci tak, že žalobu Ing. Adi Miklasové, respektive její intervenci, zamítl. O zbývajících nárocích a nákladech řízení má být rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně se přitom opřel ve svém právním posouzení věci o pozdní uplatnění restitučního nároku žalobkyně ve vztahu k již provedené privatizaci nemovitostí.
Odvolací soud v rozhodnutí, jak je označeno v záhlaví tohoto usnesení, rozsudek soudu prvního stupně (s minimální úpravou ohledně výměry jednoho z pozemků) potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že k odnětí věcí, u nichž přichází v úvahu restituce spoluvlastnického podílu žalobkyně, která by jinak ve smyslu §3 zákona 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla oprávněnou osobou, došlo mimo restituční rozhodné období. Ke znárodnění celého provozu mlýnu - elektrárny došlo před datem 25. 2. 1948, a to podle dekretu č.100/1945 Sb.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně podrobné dovolání, v němž lze podle obsahu dovodit, kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v tvrzených procesních vadách na straně odvolacího soudu.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání písemně vyjádřili prostřednictvím svých právních zástupců, podle obsahu spisu jde o prvních šest žalobců a též žalovaného. Právní argumentace zejména protistrany je odlišná od žalobkyně, nesdílí právní názor žalobkyně směřující ke kasačnímu rozhodnutí, jak je navrhováno dovolací instanci.
Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně podala dovolání včas a je zastoupena advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání předpokládala, že budou naplněny podmínky podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; poté mělo být dovozeno, že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) jsou uplatněny po právu.
Dovolání však není přípustné ani důvodné.
V průběhu všech postupně vedených restitučních řízení se neustále jeví rozhodnou otázka, zda k odnětí předmětných nemovitostí ve vlastnictví právních předchůdců žalobců státem došlo podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Žalobkyně, která po celou dobu vystupuje aktivně v restituční věci, uplatnila původně restituční nárok proti žalovanému u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 117/92. Soud prvního stupně v této věci žalobě vyhověl, Městský soud v Praze však změnil jeho rozsudek a žalobu zamítl. Poté k dovolání žalobkyně rozhodoval Nejvyšší soud již v roce 1996, a to pod sp. zn. 3 Cdon 606/96 tak, že zamítl dovolání žalobkyně. Již tehdy ve svém rozsudku dovodil, že ke znárodnění celého funkčního celku došlo podle dekretu presidenta republiky č.100/1945 Sb. před počátkem restitučního rozhodného období.
Žalobkyně Ing. M. se poté v porovnání s ostatními restituenty dostala do pozice vedlejší účastnice a následně hlavní intervenientky. Toto řízení nyní probíhá pod sp. zn. 5 C 88/2001.
Ústavní soud již v nálezu sp.zn. II. ÚS 275/95, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 90 ve svazku 6, dovodil, že ke znárodnění nemovitostí, resp. podniků na základě znárodňovacích dekretů došlo ze zákona, nikoli až příslušným správním rozhodnutím. V dalším relevantním nálezu sp.zn. II. ÚS 336/01, publikovaném pod č. 71 ve svazku 26 téže Sbírky, pak Ústavní soud shledal, že pokud by ke znárodnění došlo až základě výměru resortního ministerstva vycházejícího ze zákona č. 114/1948 Sb., tedy pokud by až tento zákon znárodnění umožňoval, pak by došlo k přechodu věci na stát v restitučním rozhodném období (zde ode dne 28. 4. 1948).
Shodně s Ústavním soudem judikoval Nejvyšší soud již v R 43/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam je uvedeno, že byl-li rozsah znárodnění podle dekretu presidenta republiky č.100/1945 Sb. určen až zákonem č. 114/1948 Sb., pak došlo k přechodu věci na stát až po 25. 2. 1948. Jinak řečeno, umožnil-li teprve zákon č. 114/1948 Sb. zahrnout nemovitosti do znárodnění, pak by bylo možné restituovat.
Nic takového však nepřipadá v úvahu v nyní posuzované věci.
Ze spisu se podává, že ke znárodnění podle citovaného dekretu došlo ve vztahu k předmětným nemovitostem již vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945 pod č. 1139 Ú.l. Rozsah znárodnění byl stanoven ve vyhlášce téhož ministra ze dne 7. 3. 1946 pod č. 1230 Ú.l.
Správa nemovitostí byla protokolárně fyzicky převzata v roce 1947.
Dne 3. 8. 1949 byl vydán výměr o konkretizaci majetkové podstaty již znárodněného podniku Východočeské elektrárny, kam jsou zahrnuty i předmětné nemovitosti dosavadní firmy Šorel a Schubert. Zde však nedochází k žádné změně , která by byla motivována vydáním zákona č. 114/1948 Sb .
Dovolací soud navíc z obsahu připojených spisů zjistil vydání dalších ministerských výměrů ze dnů 30. 9. 1949 a 17. 1. 1951 . I v případě těchto výměrů však dochází pouze ke konkretizaci či vyloučení některých nemovitostí z funkčního celku , nikoli k podstatné změně, která by snad byla zdůvodněna některým konkrétním ustanovením zákona č. 114/1948 Sb.
Na základě všech těchto právních závěrů, opřených o náležitá skutková zjištění nižších instancí, dospívá též Nejvyšší soud ke konečnému závěru, že uplatněný restituční nárok žalobkyně nemá oporu v již shora citovaném právním předpise. I když by ostatní podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb. mohly být splněny, rozhodující je skutečnost, že k odnětí věcí potencionálním restituentům včetně žalobkyně došlo ještě před zákonným restitučním rozhodným obdobím.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a nelze dovodit ani judikatorní kontradikci či přesah, neboť Nejvyšší soud počínaje již R 43/95 a dalšími rozhodnutími (srovnatelně např. sp. zn. 28 Cdo 1944/2003) dochází k závěru, který je přijat i v nyní posuzované věci. Pokud spadaly nemovitosti do tzv. I. etapy znárodnění, vymezené dekrety presidenta republiky č. 100/1945 Sb. a bezprostředně následujícími, pak u nich nemohlo dojít k restituci. Teprve v případě, že by došlo k aplikaci tzv. II. etapy znárodnění realizované v roce 1948, která byla započata zákonem č. 114/1948 Sb., přicházela by v úvahu restituce nemovitostí. To však není tento případ.
Ze všech uvedených důvodů se dovolání žalobkyně (v rámci hlavní intervence) odmítá, a to podle §237 odst. 1 písm. c), jakož i podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Učinil tak proto, že dovolání žalobkyně bylo neúspěšné a podání ostatních účastníků nebyla nezbytná k účelnému bránění jejích práv ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro něž nemůže být restituce úspěšná, byly totiž v rozhodnutích soudů všech instancí po dobu přibližně 15-ti let v připojených spisech opakovaně zdůrazňovány.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu