ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.541.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 541/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. U., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 2130/95-127, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2000, č.j. 30 Co 343/2000-153, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2000, č.j. 30 Co 343/2000-153, se s výjimkou výroku v odstavci II. zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 5. 2000, č.j. 9 C 2130/95-127, se zrušuje.
III. Věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle tvrzení žaloby podané u Okresního soudu v České Lípě dne 30.10.1995, se žalobce spolu se svou manželkou V. K. stal rovnodílným spoluvlastníkem domu čp. 52O/II ve C., garáže a pozemku p.č. 965, od roku 1964 pak bezpodílovým spoluvlastníkem. V důsledku opuštění republiky byli oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v České Lípě 1 sp. zn. T 638/71 ze dne 19. 1. 1972 mimo jiné k trestu propadnutí majetku. Manželka žalobce dne 22. 5. 1984 zemřela a žalobce se stal jejím výlučným závětním dědicem. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 1. 1991 sp. zn. Rt 478/90 byl shora uvedený odsuzující trestní rozsudek zrušen, stejně jako i na něj obsahově navazující další rozhodnutí. Žalobce je státním občanem České republiky trvale žijícím ve Š. Dne 10. 4. 1995 vyzval žalovaného k vydání nemovitosti, k čemuž ovšem nedošlo. Přitom žalovaný nabyl sporné nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 18. 9. 1973 do bezpodílového spoluvlastnictví s tehdejší manželkou, a to pokud šlo o dům čp. 520 ve C. K pozemkům p.č. 965 a 837/3 v kat. území C. jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Po rozvodu svého manželství se stal výlučným vlastníkem všech nemovitostí žalovaný. Žalobce tvrdil, že žalovaný je povinnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti nabyl v rozporu s tehdejšími předpisy a za cenu zvýhodnění.
Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2000, č.j. 9 C 2130/95- 127 zamítl žalobu v plném rozsahu. Učinil tak po zjištění, že nemovitosti nenabyl žalovaný se svou tehdejší manželkou za cenu zvýhodnění. Naopak objekt měl tehdy hodnotu 27.379 Kč podle platného cenového předpisu, zatímco nabyvatelé za něj zaplatili celkem 35.000 Kč. Nebylo prokázáno zvýhodňování nabyvatelům proti ostatním zájemcům o koupi nemovitostí. Kupní smlouva nebyla ani uzavřena v rozporu s tehdejšími předpisy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, č.j. 30 Co 343/2000-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti blíže popsaných v enunciátu rozsudku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se hodnocení převáděné budovy o tom, že tato nebyla rodinným domkem podle tehdy platných předpisů, nýbrž provozním objektem vzhledem k ustanovení §59 odst. 1 tehdy platného zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. a §128 občanského zákoníku účinného od 1. 4. 1964. Při absenci kolaudačního rozhodnutí týkajícího se této nemovitosti v roce 1973 vycházel znalec Ing. K. D. správně z charakteru nemovitosti daného faktickým využíváním těchto prostor v rozhodné době. Proto cena nemovitostí, to je provozního objektu určeného i k bydlení, měla v roce 1973 činit včetně pozemků, oplocení, venkovních úprav, drobných staveb, stromů a keřů pouze 27.379 Kč. Pokud nabyvatelé zaplatili o 7.621 Kč více, nešlo o protiprávní zvýhodnění při určení ceny podle tehdejšího oceňovacího předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že už samotná okolnost, že nemovitost byla oceněna jako rodinný domek, nikoliv provozní objekt, znamenala nezákonný postup státu při nakládání s tímto majetkem. Odvolací soud poukázal na ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, ve znění vyhlášky č. 146/1971 Sb. Podle §15 odst. 2 písm. a) citované vyhlášky mohl Městský národní výbor ve C. převést nemovitost, pokud by šlo o přebytečný národní majetek, který mohl být v osobním vlastnictví. Vzhledem k ustanovení §127 občanského zákoníku tehdy platného však patřily mezi nemovitosti, které mohly být v osobním vlastnictví pouze rodinné domky a rekreační chaty. Podle §15 odst. 2 písm. c) uvedené vyhlášky mohlo pak dojít k převodu nepřebytečného národního majetku na občany, pokud se převáděly rodinné domku a podobné drobné stavby (např. chaty). Podle článku 1 písm. c) Směrnice ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č.j. 314/17, 756/64, uveřejněné pod č. 10 Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, jako prováděcího předpisu pro bližší postup státních organizací při prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, pak mohly státní organizace převést na občany i jiné obytné domky, které sice rodinnými domky nejsou, ale jsou určeny k bydlení a jen nepodstatně převyšují znaky určující charakter rodinných domků podle občanského zákoníku. Nabyl-li v takovém případě občan nemovitost, která byla obytným domem, ale nesplňovala kritéria rodinného domku, do svého vlastnictví, šlo o vlastnictví soukromé. K převodu věci v soukromém vlastnictví pak bylo nutné podle §490 odst. 2 občanského zákoníku získat souhlas příslušného národního výboru.
Odvolací soud na tomto základě uzavřel, že v posuzovaném případě nešlo o dispozici s rodinným domkem, ani obytným domem. Vyhláška č. 104/1966 Sb. neumožňovala, aby provozní objekt se stal vlastnictvím občana (§7 odst. 1 vyhlášky).
K pozemku, na němž byl vystavěn provozní objekt a k zahradě kolem něho, nebylo možné zřídit právo osobního užívání pozemku, neboť tomu bránilo ustanovení §198 odst. 1 obč. zákoníku účinného do 31. 12. 1991. To umožňovalo zřízení práva osobního užívání pozemku pouze k pozemkům, na kterých již stál rodinný domek a zahrádka měla být zahrádkou k rodinnému domku. Stejně tak bylo v rozporu s ustanovením §199 odst. 1 téhož zákoníku zřízení práva osobního užívání k pozemku, který nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, ale ve vlastnictví soukromém.
Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že schvalovací doložka Okresního národního výboru v Č. L., jako nadřízeného orgánu Městského národního výboru ve C., neznamená souhlas s prodejem domu i zahrady žalovanému do soukromého vlastnictví, nýbrž znamená jen souhlas tohoto orgánu k prodeji rodinného domku a zřízení práva osobního užívání pozemku, nikoliv k převodu tohoto majetku žalovaného do soukromého vlastnictví.
Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nabyl vlastnictví k nemovitostem, jejichž vydání se žalobce dožaduje, v rozporu s dříve platnými předpisy, jmenovitě s ustanoveními §127, §128, §198 odst. 1, §199 odst. 1, §205 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného do 31.12. 1991, s ustanoveními vyhlášky č. 104/1964 Sb. ve znění vyhlášky č. 146/1971 Sb. (§15 odst. 2 písm. a), b), s ustanovením §2 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb., a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a to §59 odst. 1 a §60.
Ve vztahu k pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání poukázal sice na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ovšem s připomenutím důsledků vyplývajících z ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a §6 téhož zákona. Podle odvolacího soudu totiž žalovaný (resp. zřejmě žalovaný a jeho tehdejší manželka) získal právo osobního užívání k pozemkům p. č. 965 - stav. plocha a p. č. 520/2 - zahrada za podmínky uvedené v §4 odst. 2 zákona, takže je třeba jej považovat za osobu povinnou ve smyslu tohoto zákona.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu a namítal, že nemovitosti sloužily fakticky k bydlení už v době, kdy je nabyl žalobce se svou manželkou. Žalovaný nemohl ovlivnit rozhodování státních orgánů, které případně vadně posoudily povahu nemovitosti jako věci nesplňující povahu předmětu spadajícího do osobního vlastnictví podle tehdejších předpisů. Poukazoval na investice, které do nemovitostí vložil dílem před nabytím nemovitostí do svého vlastnictví, dílem v době pozdější s tím, že v důsledku rozsudku odvolacího soudu vytváří se tak křivda nová, tentokrát na straně žalovaného. Hodnocení odvolacího soudu izolovaně posuzuje věc z hlediska předpisů, které nezaručovaly plnohodnotnou ochranu soukromému a osobnímu vlastnictví. Zmínil rovněž diskrepanci mezi cenou stanovenou podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. a skutečnou částkou, kterou on se svou manželkou při nabytí nemovitostí státu uhradil. Dovozoval, že došlo k výraznému zhodnocení nemovitostí, které žalovaný nyní využívá pro potřeby své podnikatelské činnosti, jež by mu v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu byla znemožněna. V této souvislosti namítal, že rozsudek odvolacího soudu mu ukládá rovněž vydání garáže, aniž odvolací soud zkoumal, zda žalobce byl někdy jejím vlastníkem a aniž by tato garáž byla specifikována přinejmenším tím, na jakém pozemku stojí. Na pozemku, který má být vydán, totiž dnes stojí další nový objekt, který byl v nedávné době zkolaudován, jedná se o novou dvougaráž, která je vystavěna na pozemku, na kterém předtím nic nestálo. O okolnosti zřízení a kolaudace dvougaráže na pozemku p.č. 837/3 - zahrada předložil opis kolaudačního rozhodnutí ze dne 8. 12. 2000. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Dospěl přitom k závěru, že dovolání v této věci bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), jeho přípustnost vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, přičemž dovolání obsahuje dostatečná tvrzení o tvrzeném přípustném dovolacím důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu podaného dovolání s přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i podle §8 odst. 4 téhož zákona, která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Odvolacímu soudu lze zásadně přisvědčit v tom, že pro posouzení důvodnosti nároků žalobce z hlediska ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo rozhodující, zda kupní smlouva uzavřená mezi Městským národním výborem v C. jako prodávajícím a žalovaným a jeho tehdejší manželkou byla uzavřena při porušení tehdy platných předpisů. Z citovaného ustanovení vyplývá vcelku srozumitelně a zřetelně, že zákon spojuje postavení povinné osoby (fyzické osoby v tomto ustanovení uvedené) s okolností objektivního rozporu s tehdy platnými předpisy, aniž by z tohoto ustanovení bylo možno dovodit jako další podmínku, že by povinná osoba k vytvoření rozporu s platnými předpisy sama přispěla. V důsledku toho jsou nepřípadné dovolací námitky žalovaného, poukazující na charakter nemovitosti - podle dovolatele určené k bydlení - už v době nabytí nemovitostí žalobcem v r. 1956, jakož i jeho tvrzení, že sám nemohl ovlivnit činnost státních orgánů, které se na oceňování nemovitostí, koncipování kupní smlouvy a schvalovacích úkonech podílely. Pro posouzení, zda jsou splněny podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je totiž rozhodující rozpor s předpisy platnými v době nabývacího úkonu žalovaným jako povinnou osobou, nikoliv zkoumání platnosti úkonu, jímž se žalobce jako oprávněná osoba dříve stal vlastníkem těchto nemovitostí.
Stejně tak nelze přijmout ani argumentaci dovolatele, podle níž nemovitosti zhodnotil, ať už podle svého tvrzení ještě před jejich nabytím, případně později. V tomto směru se poukazuje na ustanovení §10 odst. 1 věty první zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Povinné osobě přísluší pouze nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci (§11 zákona).
Existenci rozporu s tehdy platnými předpisy hmotného práva odvolací soud podrobně a přesvědčivě uvedl v odůvodnění svého rozsudku. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od závěrů zde uvedených, na něž pro stručnost odkazuje, když tyto odpovídají dnes již ustálenému rozhodování v restitučních věcech. To se týká i správného použití ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. respektujícího důsledky vyplývající z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 Sb. Závěry odvolacího soudu co do základu nároků žalobce ve shora uvedeném rozsahu při dosud zjištěném skutkovém stavu tak třeba považovat za správné.
Soudy obou stupňů soustředily svou pozornost prvořadě k posouzení nároků žalobce z hlediska uplatněného důvodu vydání podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stranou jejich pozornosti však zřejmě zůstalo posouzení případných důsledků vyplývajících z ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Není rozhodující, zda taková stavba byla zřízena na základě platného stavebního povolení, v rozporu s ním, případně bez toho, že by stavební povolení bylo příslušném orgánem vůbec vydáno. Z hlediska doby, kdy byla případně taková stavba zřízena je však třeba vyjít z výslovného znění §7 odst. 1 téhož zákona. Podle něj se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. Z toho vyplývá, že nelze přihlédnout k jednání povinné osoby, která po doručení výzvy činila úkony nad rámec svých povinností uvedených v ustanovení §9 odst. 1 zákona a vytvořila tak poté faktický a následně právní stav, který by ve svých důsledcích vedl k nemožnosti věc vydat.
Obdobně bylo namístě přihlédnout k ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají. V tomto směru lze ovšem odkázat na závěry stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, zveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (III/13, str. 255). O zásadní přestavbě stavby lze totiž uvažovat jen tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitostí (srov. k tomu č. 15/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů a č. 54/1973, str. 208-209, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tyto závěry je třeba mít na zřeteli při posuzování shora uvedených dovolacích námitek žalovaného. Ta se nesla předně právě k tvrzení o zřízení stavby zcela nové, údajně dvougaráže zřízené na pozemku p.č. 837/3 v kat. území C., která podle tvrzení dovolání měla být postavena podle stavebního povolení ze dne 31. 12. 1998 a ohledně níž došlo k vydání kolaudačního rozhodnutí až dnem 8. 12. 2000, tedy nepochybně dávno poté, co žalovaný jako povinná osoba obdržel výzvy k vydání věcí. Další dovolací námitky žalovaného, byť akcentující hodnotu investic do nemovitostí učiněných žalovaným (což je okolnost právně bezvýznamná z hlediska výše citovaných předpisů) však obsahově znamenají zřejmě poukaz na tvrzenou překážku vydání věcí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému tak nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.) V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 1, věta druhá, o.s.ř.) a zaměří se zejména na zjištění v potřebném rozsahu o existenci případných žalovaným tvrzených skutečností významných z hlediska ustanovení §8 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu