ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.565.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 565/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce R. H., proti žalovaným 1) Ing. M. V., a 2) PhDr. Z. V., zastoupených advokátkou, o 318.695,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 125/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 245/2007-247, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 1. 3. 2007, č. j. 8 C 125/2005-213, uložil žalovaným společně a nerozdílně uhradit žalobci částku 197.669,- Kč s příslušenstvím, co do částky 115.410,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ohledně částky 5.616,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce prováděl interiérové úpravy objektu vlastněného žalovanými, a to s jejich konkludentním souhlasem. Dospěl k závěru, že žalobce má právo pouze na to, oč se těmito úpravami zvýšila hodnota nemovitosti, neboť žalovaní se k úhradě vynaložených investic nezavázali. S odkazem na §667 odst. 1 obč. zák. žalobci přiznal částku, o kterou se minimálně zvýšila cena předmětné nemovitosti, jež byla ve znaleckém posudku vypracovaném Ing. J. K. vyčíslena ve výši 100.000,- Kč. Dále žalobci přisoudil 9.500,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení (§454 obč. zák.), když bylo svědecky prokázáno, že žalobce za opravu elektroinstalace ve sklepě zaplatil 3000,- Kč a za odvoz sutí a odpadu 6.500,- Kč, přičemž tento odpad v objektu zanechali řemeslníci pracující na objednávku žalovaných, kteří by jinak úklid nemovitosti museli zaplatit. Konečně byla žalobci přiznána s poukazem na §451 odst. 2 obč. zák. částka 88.169,- Kč představující neoprávněně zadržovanou část kauce, kterou žalobce žalovaným složil v částce 150.000,- Kč s tím, že žalovaným z této kauce nepřísluší jimi sražené částky 41.935,- Kč za užívání nemovitosti v březnu 2004, částka 10.000,- Kč jako nedoplatek nájemného za měsíc duben 2004, včetně vyúčtovaného penále v celkové částce 35.633,- Kč a částka 601,- Kč za revizi výtahů.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 26 Co 245/2007-247, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu co do dalších 6.715,- Kč s příslušenstvím zamítl, jinak ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Se závěry soudu prvního stupně se v podstatě ztotožnil, i když odvolání bylo z malé části vyhověno. Konstatoval, že požadavek žalobce na zaplacení vynaložených nákladů na nemovitost soud prvního stupně správně podřadil pod §667 odst. 1 obč. zák. Žalobce mohl požadovat pouze protihodnotu toho, oč se zvýšila hodnota věci, neboť se žalovaní k úhradě nákladů vynaložených žalobcem nezavázali. Zhodnocení bylo posouzeno znalcem z oboru stavebnictví, který po přihlédnutí ke stavebním úpravám provedeným žalobcem (vzduchotechnika, obklady, obložení) ho stanovil částkou 100-110 tisíc Kč, přičemž při posuzování hodnoty prováděných úprav vzal v úvahu i hodnotu a stav jednotlivých konstrukcí před těmito úpravami. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalec měl při jeho vypracování k dispozici celý soudní spis, tedy včetně veškerých listinných důkazů předložených účastníky (faktury za práce prováděné žalobcem i žalovanými), a protože se prohlídky nemovitosti účastnili i žalovaní, pak nelze souhlasit s jejich námitkou, že znalec nepřihlédl k nákladům, které na zhodnocení nemovitosti vynaložili oni. Další námitku žalovaných, že objekt restaurace byl novým nájemcem opět upravován, shledal bezpředmětnou, neboť stav zhodnocení nemovitosti je třeba posoudit k datu ukončení nájmu, tj. k 2. 8. 2004. Odvolací soud rovněž podotýká, že žalobci byla výpověď z nájmu dána krátce po dokončení všech stavebních úprav, takže ani nedošlo k jejich nějakému opotřebení. U neoprávněně zadržované části kauce odvolací soud po započtení přeplatků i nedoplatků služeb žalobu zamítl co do dalších 3.465,- Kč s příslušenstvím a v případě odvozu suti a odpadu co do částky 3.250,- Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu potvrzujícího výroku) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují ho podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Namítají, že znalcem stanovená částka 100-110 tisíc Kč nepředstavuje zhodnocení jejich nemovitosti (to, oč se zvýšila její hodnota), ale pouze cenu provedených prací. Tvrdí, že závěry posudku jsou jen odborným odhadem znalce, neboť k bližším závěrům neměl dostatek informací. Otázky položené znalci soudem prvního stupně považují za zavádějící. Podle jejich názoru znalecký posudek nesplňuje náležitosti uvedené v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí čs. soudů pod č. 47/1955. Dovolatelé rovněž obsáhle polemizují se závěry znaleckého posudku. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Obsáhle rekapituluje skutkový stav věci a podotýká, že výpověď z nájmu od žalovaných dostal třetí měsíc nájemního vztahu bez udání důvodu. Tvrdí, že při posledním jednání u okresního soudu první žalovaná bez námitek uznala rozsah provedených interiérových úprav, které následně byly zhodnoceny znalcem. Uvádí, že znalec měl dostatek podkladů, které mu umožnily velmi přesně stanovit cenu zhodnocení nemovitosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 2 písmena a) tohoto ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože v posuzované věci se žalobce domáhá částek 100.000,- Kč (navýšení ceny nemovitosti), 88.169,- Kč (zadržovaná část kauce), 3.000,- Kč (oprava elektroinstalace) a 6.500,- Kč (odvoz suti a odpadu) jako samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich povahu samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Stejně tak je nutno posuzovat samostatně potvrzující a měnící část výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé. Přípustnost dovolání v části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o částkách 3.250,- Kč a 3.000,- Kč, je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatelé uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jejich námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatelů, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku vypracovaného Ing. J. K.) soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatelů rovněž nesplňují (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Pro úplnost dodáváme, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1186, svazek 17, ročník 2002). Relevantní nedostatky znaleckého posudku, zpochybňovaného žalovanou stranou, se přitom z jeho obsahu nepodávají.
Rovněž je nutné zdůraznit, že u případné vady řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] dovolatelé ani nevymezili, v čem tuto vadu spatřují, což platí i u dalších otázek, neboť dovolání, přestože napadá rozsudek odvolacího soudu v celém potvrzujícím výroku, se zabývá výhradně otázkou zhodnocení nemovitosti, v čemž tedy zjevně spatřuje jedinou otázku zásadního právního významu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §237 odst. 2 písm. a), §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. října 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu