ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.573.99.1
sp. zn. 28 Cdo 573/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání E. A., zastoupené advokátkou, a o dovolání 1. A. R. a 2. N. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29.4.1997, sp.zn. 19 Co 420/97, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 8 C 85/91 ( žalobkyně E. A., advokátkou, proti žalovaným A. R. a N. R., zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí ), takto:
I. Dovolání dovolatelky E. A., se zamítá.
II.Dovolání dovolatelů A. R. a N. R. se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 20.12.1991 ( a v průběhu řízení upravovanou) , aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání rodinného domku čp. 302 ( dříve 26a) v P. - S. s pozemkem parc. č. 829 ( o výměře 765 m2 ). V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně je od roku 1970 vlastníkem uvedených nemovitostí, které jí darovala její matka. V roce 1982 připadly uvedené nemovitosti státu podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku a byly předány do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Mezi uvedeným podnikem a žalovanými byla uzavřena kupní smlouva z 29.9.1984 o prodeji uvedených nemovitostí za kupní cenu 44.690 Kč, ale tato smlouva nebyla bývalým Státním notářstvím pro Prahu registrována. Dne 23.1.1986 došlo k uzavření nové kupní smlouvy ohledně týchž nemovitostí mezi týmiž účastníky smlouvy s uvedením kupní ceny 41.604 Kč a tato smlouva byla pak uvedeným státním notářstvím registrována pod sp.zn. R I 33/86. Podle názoru žalobkyně získali žalovaní tyto nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, když jim byla poskytnuta sleva z kupní ceny podle ustanovení §23 vyhlášky č. 90/1984 Sb., i když na jejich straně nebyl dán žádný sociální důvod k této slevě. Žalovaní byli písemně vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Nabídku k odkoupení těchto nemovitostí jim učinil Obvodní podnik bytového hospodářství v P., jako osobám, které v domě čp. 302 ( dříve 26a) bydleli. Původní registrační řízení u bývalého Státního notářství pro Prahu v roce 1984 skončilo zpětvzetím návrhu na registraci smlouvy, protože od 1.1.1985 měla nabýt účinnosti nová vyhláška o cenách nemovitostí č. 182/1984 Sb. Žalovaní si podali na doručení od uvedeného bytového podniku žádost o slevu z kupní ceny podle citované vyhlášky ; rozhodující pro koupi domu byla však skutečnost, že žalovaní v kupovaném domku bydleli a nemuseli požadovat žádnou bytovou náhradu. Žalovaní vyslovovali i názor, že se žalobkyni již dostalo odškodnění za nemovitosti od britských úřadů.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni i žalované jako účastníky řízení, konstatoval obsah spisů bývalého Státního notářství pro Prahu sp.zn. 6 R I 33/86 a 6 R I 55/84, seznámil se s obsahem spisů bývalého Obvodního národního výboru v P., týkajících se převodu nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyně, vyslechl svědkyně Z. A., H. M., M, A, a S. R. i svědky J. A. a O. K., provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadů cen nemovitostí i posudkem V.u. t. v B. - Ú. s. i.a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26.2.1997, čj. 8 C 85/91-324 bylo žalovaným uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 302 v P. - S. s pozemkem parc. č. 829 ( o výměře 765 m2 ) a pozemkem parc. č. 828/2 ( o výměře 464 m2 ). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 5.175 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro P. na náhradu zálohovaného znalečného 21.679,60 Kč a na úhradu soudního poplatku 1.000 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že žalobu žalobkyně shledal důvodnou, když žalobkyni pokládal za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., shledal dále, že v žalobě žalobkyně uváděné nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., když také žalobkyně vyzvala včas žalované o vydání nemovitosti a když měl i za to, že žalované stíhá povinnost žalobkyni nemovitosti vydat jako povinné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalovaní nabyli v daném případě nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, v rozporu s tehdy platnými předpisy. Z posudku Ú. s. i. v B. dovodil soud prvního stupně, že cena převáděné stavební nemovitosti činila 109.576,54 Kč a nikoli 83.135,27 Kč jak byla stanovena odhadcem v roce 1986. Žalovaným byla ještě prominuta část kupní ceny ve výšce 38.480 Kč. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku podle ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24.9.1997, sp.zn. 19 Co 420/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemku parc. č. 829 a parc. č. 828/2 v P. - S.. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 10.839,80 Kč, ale i žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 10.839,80 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího . Byl zamítnut návrh žalovaných, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že shledal odvolání žalovaných důvodným jen částečně. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a také jeho právní závěry ohledně vydání domu čp. 302 v P. - S. považoval odvolací soud za správné. Žalovaní byli při oceňování uvedeného domu v souvislosti s kupní smlouvou z 23.1.1986 zvýhodněni nesprávným oceněním o 24 %, ačkoli podle ustanovení §18 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb. byl tu možný převod nemovitostí z národního majetku fyzickým osobám jen podle tehdy platných cenových předpisů, jímž byla v době uzavírání citované smlouvy vyhláška č. 128/1984. Nesprávně však soud prvního stupně posuzoval, podle názoru odvolacího soudu, otázku vydání pozemků parc. č. 829 a parc. č. 828/2 v P. - S., když tu šlo o pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, takže jejich vydání brání ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl tedy odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok o vydání uváděných pozemků, a zčásti byl tento rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok o vydání domu čp. 302 v P. - S. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §220 odst. 1, §142 odst. 2 a §24 odst. 1 občanského soudního řádu. Návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno, protože odvolací soud měl za to, že se ve svém rozhodnutí nezabýval právní otázkou zásadního významu, jež by dosud nebyla judikaturou soudů řešena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 7.1.1998 a dovolání ze strany žalobkyně bylo u Obvodního soudu pro Prahu 6 podáno 29.1.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Advokátu, který v řízení zastupoval žalované, byl rozsudek odvolacího soudu doručen také 7.1.1998 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 4.2.1998, tedy rovněž ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalobkyně ve svém dovolání navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se nevydání pozemků parc. č. 829 a parc. č. 828/2 v P. - S. Žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně vyslovovala své přesvědčení, že neoprávněně byly žalovaným ponechány jednak stavební parcela, na níž stojí dům č. 302 v P. - S., a jednak podstatná část zahrady u tohoto domu. Žalobkyně naopak vyslovovala názor, že zejména dům a stavební parcela, na níž dům stojí, ale také zahrada, která k domu patří, musí být považovány za jeden celek. Získání těchto pozemků, aniž by žalovaným náleželo právo k domu, je třeba považovat, podle názoru žalobkyně, za odporující zákonu, popřípadě za obcházení zákona. Podle názoru této dovolatelky byla kupní smlouva z 23.1.1986 neplatnou kupní smlouvou a v důsledku toho byly neplatné i dohody o zřízení práva osobního užívání k uvedeným pozemkům, které s domem čp. 302 v P. - S. souvisely. Tato dovolatelka měla za to, že si odvolací soud nesprávně extenzívně vyložil ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka ještě dodávala, že rozhodnutím odvolacího soudu byl vytvořen právní vztah znemožňující vlastně žalobkyni přístup do domu čp. 302, který je obklopen pozemky, jež byly ponechány žalovaným.
Žalovaní ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu navrhovali, aby dovolací soud zrušil tento rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Ve svém dovolání tito dovolatelé uplatňovali dovolací důvody, které jsou uvedeny v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolatelů A. a N. R. nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, a to ani po doplnění dokazování u odvolacího soudu ( konstatováním obsahu předloženého dopisu zmocněnce žalobkyně Š.), zda žalobkyně učinila řádně a včas výzvu k vydání věcí ; objasněno nebylo ani to, zda žalobkyně měla v době podání této výzvy trvalý pobyt na území České republiky. Neobjasněna zůstala i otázka postupu znalců J. A. a T. K. při zpracování jejich posudků, neboť tento postup pokládali dovolatelé A. a N. R. za nesprávný. Ne zcela objasněna zůstala i otázka důvodů neregistrování kupní smlouvy z 20.9.1984 bývalým Státním notářstvím pro Prahu.
Dovolatelé A. a N. R. vyjadřovali ve svém dovolání názor, že předpokladem protiprávního zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je to, že si tito nabyvatelé museli být vědomi toho, že tu nějaké protiprávní zvýhodnění existuje, což v daném případě rozhodně nebylo.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II, odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb. ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. To se v daném případě týkalo výroku obsaženého v prvním odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu z 24.9.1997, sp.zn. 19 Co 420/97, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změněn tak, že se \"zamítá žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemků parc. č. 829 a 828/2\" v katastrálním území P. - S.
Žalobkyně E. A., ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, směřujícím právě proti výroku tohoto rozsudku, měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně, uplatňovala dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud otázku vydání nebo nevydání pozemků parc. č. 828/2 a parc. č. 829 v P. - S. žalobkyni s použitím ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ( podle něhož se nevydávají oprávněným osobám pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků, upravené dříve v občanském zákoníku v jeho znění platném do 31.12.1991 ). Citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání, pokud bylo přípustné a pokud tedy bylo předmětem přezkoumání správnosti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, bylo ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. také správně vyložil.
Dovolací soud nemohl při posuzování této právní otázky opomenout, že se výkladem ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., se zřetelem i k ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku (\" Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby\"), se zabýval i Ústavní soud ČR, který ve svém nálezu ze 7.9.1995, I ÚS 142/94, uveřejněném pod č. 45 ve svazku 4 ( ročník 1995 - II.díl ) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; v tomto nálezu byl uveden právní závěr: \" Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává rozdíl mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Není důvod se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajistě existovat vedle sebe a je možné je bez problémů právní cestou řešit\".
Z tohoto uveřejněného právního závěru Ústavního soudu ČR v daném případě odvolací sodu vycházel a také dovolací soud tu nemá důvod zaujímat jiný právní závěr. Bylo proto nutné pokládat dovolání dovolatelky E. A., za nedůvodné, pokud šlo o jí uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu.
Dovolatelé A. R. a N. R. uplatňovali ve svém dovolání dovolací důvody, které jsou uvedeny v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 ( nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 píms. a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( §132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné.
V daném případě dovolací soud ani přitom, když bral v úvahu to, co dovolatelé A. R. a N. R. uváděli ve svém dovolání, nemohl dospět k přesvědčivému závěru o tom, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou právně významnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Výtky obsažené v dovolání uvedených dovolatelů směřovaly v podstatě proti hodnocení provedených důkazů v řízení, což nebylo možné ( jak již shora bylo vysvětleno na závěrech z uveřejněného soudního rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) chápat jako dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelé A. R. a N. R. uplatňovali dále také dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu). Vytýkali zejména, že odvolací soud nesprávně posoudil postup znalců při oceňování převáděných nemovitostí, vytýkali nevčasnost výzvy k vydání věcí ze strany žalobkyně a vytýkali zvláště, že nebyla vzata v úvahu skutečnost, že nabyvatelé nemovitostí podle smlouvy z 23.1.1986 neměli žádnou vědomost o tom, že by ze strany prodávající organizace nebo ze strany tehdejšího národního výboru bylo postupováno v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Při posuzování zákonných předpokladů podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě nebylo důsledně postupováno podle ustanovení §18 odst. 1 a 2 tehdy platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, a poukazoval také na to, že zákonný předpoklad rozporu s platnými předpisy je \" kategorií objektivní, aniž by bylo třeba jakékoli zavinění na straně nabyvatelů a je rovněž nepodstatné z jakých důvodů došlo k porušení cenových předpisů ( např. ze strany znalců)\" Tento výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vycházel z jeho slovního znění; nebylo možné označit za výklad zužující, jenž by nebral v úvahu jiná hlediska ( kromě hledisek objektivních ), na němž by bylo v tomto ustanovení poukazováno ; taková jiná hlediska ovšem v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. obsažena nejsou. V tomto smyslu se výkladové závěry odvolacího soudu nijak neodchylovaly od slovního ( gramatického ), logického a systematického výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže by se výkladové závěry použité odvolacím soudem odchylovaly od ustáleného výkladu běžného v práci obecných soudů.
V této souvislosti bylo třeba, vzhledem k tomu, že dovolání dovolatelů A. R. a N. R. směřovalo i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ( tj. výrok o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu čp. 302 v P. - S.), třebaže návrh žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání byl zamítnut, mít na zřeteli i nutnost posoudit zda toto dovolání, napadající potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, se týká výroku, který má zásadní právní význam po stránce právní ( viz §239 odst. 2 občanského soudního řádu).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/94, uveřejněném pod č. 19 ( v části týkající se usnesení ) ve svazku 4 ( ročník 1995 - II. díl ) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury anebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem rozhodnutí soudu v obdobných případech.
Ve smyslu tohoto právního závěru nebylo možné rozhodnutí odvolacího soudu z 24.9.1997, sp.zn. 19 Co 420/97, pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na zřeteli ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, což by mělo vliv na otázku případné přípustnosti dovolání, které směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jež jinak dána není ( viz §236 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů A. R. a N. R. jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Ohledně dovolání dovolatelky E. A., bylo již shora uvedeno, že je dovolací soud neshledal důvodným podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d/ občanského soudního řádu ( na které dovolatelka poukazovala ) a proto dovolacímu soudu nezbylo než toto dovolání zamítnout podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto dovolací soud rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová