ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.590.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 590/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátkou, za účasti 1) Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P.-v., 2) S. e. z., s.p. v likvidaci, zastoupených advokátem, 3) Ing. A. M., zastoupené advokátkou, 4) P. f. ČR, o vlastnictví pozemku, vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp. zn. 3 C 141/2004, o dovolání třetí účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, č. j. 28 Co 496/2007-267, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
I.
Dovolací soud považuje za nezbytné především shrnout, co se v řízení před nižšími instancemi a správními orgány v relevantní rovině právního posouzení věci odehrávalo.
Okresní soud Praha-východ rozhodl pod sp.zn. 3 C 40/1992, a to rozsudkem ze dne 28.4.1993, podle dostupných písemností tak, že uložil S. e. z., s.p., aby uzavřel s A. Š. ml., právním nástupcem původního vlastníka a oprávněnou osobou v restituci, dohodu o vydání předmětného pozemku parc. č. KN 1591 v katastrálním území S. B. Ohledně téhož pozemku probíhal u téhož soudu spor pod sp. zn. 6 C 117/92, v němž bylo na základě rozsudku ze dne 31.5.1993 uloženo téže povinné osobě (tedy státnímu podniku výše označenému), aby uzavřela s třetí účastnicí Ing. M. (sestrou A. Š.) dohodu o vydání ideální ½ poloviny sporného pozemku. Byly tedy pravomocně vydány dva rozsudky k téže věci, přičemž jeden zněl ve prospěch A. Š. na celý pozemek a druhý ve prospěch třetí účastnice na ideální jednu polovinu pozemku. Vzhledem k tomu že oba jmenovaní jsou sourozenci a osoby povinné, mělo být správně rozhodnuto, že každému z nich náleží nárok na vydání věci v rozsahu ½ poloviny vlastnictví k pozemku. Je jinak zřejmé, že se soudy tehdy pohybovaly v právním režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nikoliv v režimu zákona č. 229/1991 Sb., tj. – zkráceně – zákona o půdě. V dalším odůvodnění budou tyto zákony označovány jen jako zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o půdě. Na základě prvního z citovaných rozsudků, uzavřel vcelku pochopitelně státní podnik S. e. z. dohodu o vydání tohoto pozemku dne 29.7.1994 pouze s A. Š.; Ing. M. byla opomenuta, čímž bylo „překonáno“, že si oba pravomocné rozsudky téhož soudu protiřečí. Následoval převod ze strany A. Š. na žalobkyni I. H., realizovaný darovací smlouvou ze dne 20.12.1994. Lze tu též podotknout, že Ing. M., tedy třetí účastnice, byla neúspěšná v řízení – stále u Okresního soudu Praha-východ – pod. sp. zn. 3 C 184/94, které vedla o neplatnost restituční dohody proti oběma jejím účastníkům. Následně se z podnětu Ing. M. pohyboval pozemek v řízeních vedených u pozemkového úřadu, přičemž časově poslední rozhodnutí v těchto řízeních, a to rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8.4.2004, vyznělo ve prospěch vlastnictví Ing. M. Toto rozhodnutí bylo podle §244 a násl o.s.ř. napadeno žalobou k soudu o změnu rozhodnutí správního orgánu, když právní oporu za situace, při níž nebyla s pravomocně určenou spoluvlastnicí pozemku uzavřena dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou v režimu zákona o půdě, bylo možné posuzovat též podle §9 odst. 4, 6 zákona o půdě. V tomto nyní přezkoumávaném řízení se tedy projednával právní stav, který byl navozen posledně zmíněným a v rozsudcích nižších instancích nyní identifikovaným rozhodnutím správního orgánu; podstatu věci však tvoří též posouzení všech předchozích právních aktů, jak již byly zmíněny.
Okresní soud Praha-východ rozhodl rozsudkem 21.12.2006, č.j. 3 C 141/2004-207, tak, že třetí účastnice Ing. M. není vlastnicí předmětného pozemku 1591 v k.ú. S. B. Soud prvního stupně uvedl, že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P.-v., ze dne 8.4.2004, č.j. 110/03 R 38-9. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení proti ostatním účastníkům.
K odvolání třetí účastnice Ing. M. (a žalobkyně) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.9.2007, č.j. 28 Co 496/2007-267, tak, že se rozsudek soud prvního stupně v meritu věci potvrzuje. Žádnému z účastníků nebylo navzájem přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi (zde bylo rozhodnutí odvolacího soudu označeno částečně jako změna).
Lze tu jen stručně konstatovat, že odvolací soud podrobně a věcně správně rozebral vzniklý právní stav a závěrem, jak sám uvedl, pro úplnost věci konstatoval, že i když třetí účastnice měla „právní i morální nárok“ na vydání ideální poloviny sporného pozemku, nemůže v současné době soud v tomto řízení tuto skutečnost zohlednit vzhledem k tomu, že v době rozhodování pozemkového úřadu již byl žádaný pozemek ve vlastnictví žalobkyně. (Jinými slovy více méně totéž řekl soud prvního stupně, jenž konstatoval, že rozsudek Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 3 C 40/92 stále existuje v nezměněné podobě a jeho právní účinky jsou všichni vázáni.)
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala dovolání Ing. M.
V tomto dovolání přičetla napadenému rozsudku zásadní právní význam stran otázky, zda předmětný pozemek spadá do působnosti zákona o půdě, nebo pod režim zákona
o mimosoudních rehabilitacích. V obšírném dovolání pak za dovolací důvody označila jak procesní vady řízení před nižšími instancemi, tak i nesprávné právní posouzení věci. Ohledně rozsáhle vytknutých procesních vad se tu odkazuje na samotný text dovolání. Dovolatelka zdůrazňuje, že v řízení pod sp. zn. 3 C 40/92 opakovaně upozorňovala Okresní soud Praha-východ, že je další oprávněnou osobou. Bylo navíc rozhodnuto ve věci, která nepřísluší pravomoci soudů, což stvrdilo Ministerstvo zemědělství rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu ze dne 21.2.2000. Dovolatelka zdůrazňuje, že si počínala zcela v souladu s režimem restitučních zákonů, především zákona o půdě, jako oprávněná osoba. Pozemkový úřad rozhodl opakovaně správně
a odvolací soud, který právní režim zákona o půdě nerespektoval, nyní pochybil při právním posouzení věci (ostatně nižší instance již dříve neměly oprávnění o věci rozhodovat). Dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku – to se vzhledem k obsahu nynějšího rozhodnutí nestalo a je to v diskreci dovolací instance – a aby byly rozsudky obou nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K popsanému dovolání se vyjádřila žalobkyně, Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad P.-v., S. e. z. s.p. v likvidaci. Ministerstvo zemědělství namítlo nedostatek své pasivní věcné legitimace, zbývající vyjádření směřovala k tomu, aby nebylo dovolání vyhověno.
II.
Třetí účastnice podala své dovolání včas a za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání považovala za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Důvodnost dovolání spatřovala v procesním i hmotněprávním pochybení odvolací instance ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.
Nejvyšší soud považuje dovolání třetí účastnice za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku již vzhledem ke hmotněprávní problematice, která je vlastním obsahem uplatněného nároku. Ta je natolik zásadní a kuriózní, že lze rozhodovat v režimu rozsudku. Jinou věcí však bylo, zda lze přiznat dovolání též důvodnost podle citovaných ustanovení o.s.ř. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k negativnímu závěru, jak níže vysvětleno. Tento negativní závěr bude spíše postaven na kritickém zhodnocení stávajícího právního stavu dovolacím soudem, neboť podstatné – hmotněprávní – aspekty předchozího průběhu řízení (i předchozích řízení) již správně a vyčerpávajícím způsobem posoudil a shrnul odvolací soud.
Je více než pozoruhodné, co se stalo v restitučním řízení vedeném v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích počátkem 90. let před Okresním soudem Praha-východ. Dovolací soud se nyní necítí být oprávněn posuzovat důvody, proč týž soud, který v časově shodné době vedl pod sp. zn. 3 C 40/92 a 6 C 117/92 dvě restituční řízení k témuž pozemku, v nichž byly účastníky dvě oprávněné osoby, tedy A. Š. mladší a Ing. M. s obsahově shodnými nároky, rozhodl tak jak rozhodl. A. Š. i Ing. M., jako oprávněným osobám na stejné zákonné úrovni podle §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, měla být zajisté přiznána každému ideální polovina vlastnictví k pozemku. To se nestalo, ačkoliv k vydání jednoho rozsudku došlo 28.4.1993 a druhého 31.5.1993. Za těchto okolností je opět pozoruhodné, že A. Š. nejenže sjednal dne 29.7.1994 dohodu se S. e. z. o vydání celého pozemku, ale také 20.12.1994 převedl pozemek na žalobkyni. Tyto převodní akty však nelze vykládat k tíži státního podniku ani nynější žalobkyně I. H. Není záhodno se zabývat tím, zda dotyční věděli
o „konkurenci“ restituce ve prospěch A. Š. s tou restitucí, které se domohla Ing. M. Faktem je, že zvláštní konotace lze spojit především s jednáním A. Š. Ještě spíše nezbývá než konstatovat spornost vydaného leč pravomocného rozsudku ve věci pod sp. zn. 3 C 40/1992.
Tento právní stav považuje Nejvyšší soud v rámci svého posouzení dovolání třetí účastnice za daný, „pokrytý“ pravomocnými soudními rozhodnutími, a sám o sobě v podstatě za nezměnitelný. Nezbývá tu než se přiklonit k vizuálně diskutabilnímu, leč zcela pochopitelnému (a výše citovanému) diktu odvolacího soudu, že nelze uspokojit „právní a morální nárok“ třetí účastnice – přinejmenším ne tak, jak se to mělo stát již časově mnohem dříve.
Dovolací soud se v podstatě na okraj svého právního posouzení věci cítí být oprávněn podotknout k právnímu posouzení věci následující:
Existuje ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Jde o úpravu obsaženou v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, ale vzhledem k výše řečenému a především vzhledem k původnímu rozhodování Okresního soudu Praha-východ lze setrvat i nyní v režimu tohoto zákona. Alternativou, tedy pro účely aplikace zákona o půdě, je přípustné použití analogie legis. Ohledně třetí účastnice je možné konstatovat, že jí sice byl restituční nárok ve správném rozsahu přiznán, dokonce pravomocně, ale poněvadž nebyl uspokojen, je podřaditelný pod formulaci „neuspokojených nároků“ ve smyslu §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak nyní citován.
Je ovšem otázkou, k čemu toto ustanovení může nyní sloužit. Tím spíše, že „ve hře“ jsou i subjektivní momenty jak na straně A. Š., tak i na straně žalobkyně.
Dost dobře zřejmě nelze, jak již výše řečeno, hovořit o zásadním deficitu dobré víry na straně žalobkyně, když tato při převodu od A. Š. vycházela z pravomocného soudního rozsudku. Poněkud jiná soudní situace může nastat, což však není jednoznačné a není to především věcí posouzení dovolacím soudem, ve vztahu k A. Š., v jehož neprospěch hovoří časová koincidence vůči obdobnému rozhodování téhož soudu ve věci restituce Ing. M.
Co je však možné v každém případě konstatovat a je to zřejmě nezbytné, je konfúznost rozhodování Okresního soudu Praha-východ ve dvou restitučních věcech v letech 1992 a 1993.
Blíže rozebírat důvody, proč se tak stalo, zda se tak muselo stát či bylo možné tomu zabránit, však již sahá nad rámec tohoto odůvodnění.
Uplatněné dovolací důvody nemohly být v žádném případě in favorem třetí účastnice naplněny a Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání této účastnice podle
§243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
Také ohledně nákladů řízení se dovolací soud shoduje s odvolacím soudem co do důvodů, které vedly k jejich nepřiznání žádné ze stran. Aplikace ustanovení §150 o.s.ř. o důvodech vhodných zvláštního zřetele je tu více než případná. Nelze hovořit
o skutečném úspěchu stran, které stály v dovolacím řízení proti dovolatelce. Samotná dovolatelka pak úspěch neměla, ale její dovolání je nepochybně právní obranou, která do rámce důvodů zvláštního zřetele hodných, které bránily snášení nákladů některého z ostatních účastníků jí samotnou, nepochybně zapadá.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu