ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.605.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 605/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. J. , CSc. , zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 205.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 95/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 30 Co 566/2010-41, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 10. 2010, č. j. 19 C 95/2010-19, uložil žalované zaplatit žalobci částku 205.830,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud tak vyhověl žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tvrzená škoda měla dle žalobních tvrzení odpovídat částce vynaložené na náklady trestního řízení vedeného proti jeho osobě pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též jen tr. z.), spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. Soud vzal za zjištěné, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne 11. 1. 2005 a dne 28. 2. 2006 byla na žalobce a další spoluobviněné podána obžaloba pro trestný čin dle §128 odst. 2, 4 tr. z. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 byli všichni obžalovaní shledáni vinnými z uvedeného trestného činu a žalobci byl uložen trest odnětí svobody. Dne 2. 10. 2007 rozhodl Vrchní soud v Praze o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a zastavení trestního stíhání všech obžalovaných pro skutek popsaný v obžalobě. Vrchní soud shledal, že ačkoliv byly prokázány všechny znaky trestného činu i vina obžalovaných, bylo by použití nejpřísnější kvalifikace nepřiměřené tvrdé, pročež skutek překvalifikoval na trestný čin spáchaný dle §128 odst. 2 a 3 tr. z. a s ohledem na nižší trestní sazbu zastavil trestní stíhání pro zánik trestnosti v důsledku uplynutí pětileté promlčecí doby. Z těchto skutečností tedy obvodní soud dovodil, že už zahájením trestního stíhání došlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež kvalifikovaly popsaný skutek přísněji, než měly, a usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 1. 2005 je tak nezákonným rozhodnutím. Byly proto naplněny veškeré podmínky vyžadované §5 a §31 zákona č. 82/1998 Sb. pro přiznání práva na náhradu škody odpovídající nákladům žalobcem vynaloženým v trestním řízení, aniž by přitom bylo možno dovodit aplikovatelnost ustanovení §12 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v dané situaci se nejedná o případ naposled citovanému ustanovení podřaditelný. S ohledem na tyto závěry obvodní soud shledal nárok žalobce důvodným a žalobě vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 30 Co 566/2010-41, změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok. I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na ustálený právní názor připomněl, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který vydání rozhodnutí předcházel a odrazil se v obsahu daného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup. V případě trestního stíhání je pak třeba nárok na náhradu škody způsobené jeho zahájením posuzovat dle §5 písm. a), §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jenž je dán v zásadě jen tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno či změněno příslušným orgánem. Ve světle těchto závěrů je nepochybné, že usnesení o zahájení trestního stíhání vůči žalobci by bylo s ohledem na následně vydané usnesení vrchního soudu možno hodnotit po formální stránce jako nezákonné rozhodnutí. V daném případě však s vydáním tohoto rozhodnutí nemůže být spojen nárok žalobce na náhradu škody, jíž se podanou žalobou domáhá, a to především s ohledem na smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb. Při posuzování nároku na náhradu škody dle tohoto zákona, jde-li o trestní stíhání a nezákonné rozhodnutí v něm vydané, je totiž principielně podstatné, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání, respektive, že byl stíhán za jednání, které nebylo protizákonné. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, nebo ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, v kontextu s další judikaturou Nejvyššího soudu lze dovodit, že nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí v takovém případě je možno účastníkovi přiznat pouze za situace, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro jednání, které se následně ukázalo být jednáním dovoleným. Úmysl zákonodárce odepřít náhradu škody, byl-li trestný čin spáchán a přesto za něj nebyl pachatel odsouzen, je mimo jiné možno dovodit i ze znění §12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož lze usuzovat, že náhrada škody nepřísluší v případech, v nichž došlo ke spáchání trestného činu a skutečnost, že pachatel nebyl za jeho spáchání odsouzen, závisela na objektivně zákonem stanovených podmínkách. Za takovýto případ lze přitom považovat i situaci, kdy ke spáchání trestného činu došlo, trestní stíhání však muselo být zastaveno pro jeho nepřípustnost v důsledku marného uplynutí promlčecí doby (§172 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), ačkoliv tento důvod zákon č. 82/1998 Sb. pregnantně neformuluje. Byť tedy bylo vůči žalobci nakonec trestní stíhání usnesením Vrchního soudu v Praze po provedení změny právní kvalifikace skutku zastaveno z důvodu uplynutí promlčecí doby, není pochyb o tom, že se žalobce jednání, naplňujícího přinejmenším znaky trestného činu dle §128 odst. 2 a 3 tr. z., dopustil. S ohledem na předestřenou argumentaci tedy za daných okolností nemůže žalobci příslušet nárok na jím požadovanou náhradu škody. Odvolací soud proto přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodnosti pak odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval průběh trestního řízení i názory soudů obou stupňů vyslovené k jím uplatňovanému nároku na náhradu škody. Zdůraznil, že objektivní odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek. Splnění první z nich, existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, připustil i odvolací soud, rovněž podmínka vzniku škody byla v řízení prokázána. Taktéž třetí podmínku, příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, je dle dovolatele třeba považovat v situaci, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, jež bylo zastaveno až rozhodnutím vrchního soudu a jež si z jeho strany vyžádalo vynaložení nákladů na obhajobu, za splněnou. V projednávané věci se přitom nejedná ani o jeden z případů, v nichž dle §12 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody nevzniká. Extenzivní výklad tohoto ustanovení pak dovolatel pokládá s ohledem na ostatní ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a jejich systematický výklad konstantní judikaturou za nepřípustný. I odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. není v zákoně uvedeno jako důvod odepření práva na náhradu škody. Extenzivní výklad §12 zákona č. 82/1998 Sb. provedený odvolacím soudem dovolatel pokládá za zjevně nepřiměřený a odporující smyslu tohoto zákona, jenž neumožňuje libovolně rozšiřovat výčet důvodů pro odepření práva na náhradu škody. Zastavení trestního stíhání v daném případě splňuje podmínku zrušení nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, neboť trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, a je proto dána objektivní odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, jíž se nelze zprostit. Trestní stíhání skončilo tak, že na obviněné je třeba hledět jako na nevinné. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je ve svém důsledku stejné jako zrušení pravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost či zproštění obžaloby. Za této situace jsou pak náklady dovolatele vynaložené v trestním řízení škodou, jež by mu měla být dle zákona č. 82/1998 Sb. nahrazena. Veden těmito argumenty navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření odmítla argumentaci dovolatele, zdůraznila, že k použití méně přísné právní kvalifikace vedl Vrchní soud v Praze zejména časový faktor, když od spáchání skutku v té době již uplynulo téměř třináct let, a také věk obžalovaných, ačkoliv formálně byly podmínky pro přísnější právní kvalifikaci naplněny. Své vyjádření ukončila žalovaná návrhem, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Názoru dovolatele, že za výše popsaných okolností postrádají úvahy odvolacího soudu vylučující právo dovolatele na náhradu škody právní oporu, přitom přisvědčit nelze. Jak připomněl Ústavní soud právě ve vztahu k výkladu zákona č. 82/1998 Sb. ve svém nálezu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, obecný soud není vždy vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (Ústavní soud v tomto dále odkázal na nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, jež není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Zcela v tomto duchu je i úvaha odvolacího soudu, dle níž není na místě přiznat právo na náhradu škody v případech, ve kterých došlo ke spáchání trestného činu a skutečnost, že pachatel nebyl za jeho spáchání odsouzen, závisela na objektivně zákonem stanovených podmínkách. Nevznikly-li pochybnosti (a to ani v průběhu dovolacího řízení s ohledem na obsah podaného dovolání) o tom, že dovolatel se vskutku dopustil jednání podřaditelného skutkové podstatě trestného činu zneužití informací v obchodním styku, ovšem v souladu s §67 tehdy účinného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, došlo k zániku trestnosti činu, pak je zjevné, že jde o situaci odpovídající smyslu ustanovení obsažených v §12 zákona č. 82/1998 Sb. (odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ až d/) – tedy vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99).
Je rovněž na místě připomenout, že promlčením dle §67 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 588). Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 576), by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace (při posouzení žalovaného nároku) §12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Odborná literatura (JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vydání, Praha 2007, s. 137) přitom takový výklad §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., jenž vztahuje dopad uvedeného ustanovení i na případy, v nichž obžalovaný za trestný čin neodpovídá proto, že teprve dodatečně nastaly okolnosti vedoucí k zániku trestní odpovědnosti, považuje za extenzivní a doposud judikaturou neakceptovaný, aniž by ho však vylučovala. Uplynutí delší doby od spáchání trestného, tedy pro společnost nebezpečného, činu by nemělo být důvodem pro to, aby stát poskytoval odškodnění jeho pachateli, třebaže shledává, že již není nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli působil trestněprávními prostředky. V opačném případě by v podstatě byly naroveň postaveny trestně stíhaná osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, a osoba, jež se ho sice dopustila, ale která je s ohledem na delší časovou prodlevu od spáchání trestného činu a zahájení trestního řízení ušetřena povinnosti akceptovat trestněprávní následky svého jednání. Plynutí času nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se dle výsledků trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, jejíž jednání bylo prosto veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči ní bylo zahájeno trestní řízení.
Odmítl-li tedy odvolací soud vyhovět žalobnímu návrhu s odkazem na ustanovení §12 zákona č. 82/1998 Sb., pak se jeho rozhodnutí jeví být správným, přičemž argumentaci dovolatele zdůrazňující naplnění všech předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. nelze pokládat za způsobilou zvrátit jeho závěry.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu