ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.67.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 67/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. Ř. , b) P. Ř. , c) Ing. arch. M. Ř. , všech zastoupených JUDr. Danou Jiříčkovou, advokátkou v Praze 8, Zenklova 14/64, za účasti: 1) JUDr. L. B. , 2) L. K. , 3) Z. K. , 4) J. B. , 5) K. T. , 6) Ing. A. T. , 7) M. E. , 8) České televize , se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, 9) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 10) Pozemkového fondu ČR , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 141/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008, č. j. 24 Co 550/2007-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit účastníkovi 9) na nákladech dovolacího řízení částku 1.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Miroslava Jansty.
III. Ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1) – 8) a účastníkem 10) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil v napadené části výroku I. rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2007, č.j. 8 C 141/2005-107, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou vlastníky id. 1/3 nemovitostí p. č. 1942/6, 971/7 a 969/4 v k.ú. Podolí; jinak ve zbytku téhož výroku, týkajícího se zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k pozemkům p.č. 971/8 a 972/15 v k.ú. Podolí, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud též potvrdil napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení. Žalobcům byla stanovena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení hlavnímu městu Praze a ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1) – 8) a účastníkem 10) nebyl nikdo zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve věci, v níž se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky id. 1/3 shora uvedených nemovitostí podle ustanovení §6 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), dospěl k závěru, že vydání pozemku p.č. 969/4 v k.ú. Podolí brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť na tomto pozemku se nachází budova č.p. 1113, tj. stavba trvalého charakteru sloužící jako administrativní objekt. Vydání pozemků p.č. 971/7 a 1942/6, na nichž je vybudován chodník a komunikace, naopak bránila podle odvolacího soudu skutečnost, že tyto pozemky bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k užívání budovy č.p. 1113 na p.č. 969/4. Odvolací soud též odmítl námitku žalobců zpochybňující způsobilost České televize vystupovat ve sporu jako povinná osoba. V této souvislosti soud konstatoval, že k převodu předmětných pozemků došlo z důvodu zániku Československé televize jako původně povinné osoby se sukcesí na Českou televizi jako právního nástupce, což vyplývalo z usnesení vlády ČSFR z 21. 5. 1992 č. 370, o rozdělení a převodu majetku mezi Československou televizí, Českou televizí a Slovenskou televizí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci společné dovolání. Podle dovolatelů má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, přičemž odvolací soud nesprávně po právní stránce věc posoudil. Dovolatelé mají zato, že Československá televize převedla pozemek p. č. 969/4 v k.ú. P. na Českou televizi v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě. Vydání předmětného pozemku oprávněným osobám navíc nebránila překážka zastavěnosti, neboť se na něm podle dovolatelů ke dni výzvy k vydání měla nacházet dočasná černá stavba. Dovolatelé též tvrdili, že pouze části pozemků p.č. 971/7 a p.č. 1942/6 jsou nezbytně nutné pro provoz budovy nacházející se na sousedním pozemku p.č. 969/4, a v jejich zbylé části by bylo možné jejich vydání. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu se současným zrušením rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník 9) se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Namítal absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Účastník 10) se k předmětnému dovolání také vyjádřil. Ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali prostřednictvím advokátky dovolání včas. Dovolání mohlo být vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle kterého pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
V této souvislosti lze z dosavadní judikatury za relevantní – kromě R 16/99 Nejvyššího soudu - považovat část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89). Ústavní soud zde mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu , pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“ . Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (nověji např. též zdejší usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, Soubor rozhodnutí NS, svazek 23, C 1668).
Dovolatelé sami v dovolání připouští možnost nezbytnosti užívání pozemků p.č. 971/7 a p.č. 1942/6 v k.ú. Podolí v souvislosti s provozem sousedící budovy č.p. 1113, ale pouze z hlediska blíže jimi nespecifikovaných částí. Pokud se domáhali určení vlastnictví (resp. spoluvlastnických podílů) k celým předmětným nemovitostem, nemůže soud v průběhu řízení přikročit nejprve k rozdělení pozemků na dvě či více částí, a poté přikročit k rozhodnutí o určení vlastnictví k nově vzniklým parcelám (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4229/2008).
Dovolací námitky směřují též proti závěrům o zastavěnosti pozemku p.č. 969/4 stavbou trvalého charakteru. K tomu dovolací soud dodává, že otázka správnosti závěrů o způsobu zastavěnosti sporných pozemků není otázkou právní, ale skutkovou. Pochybení při zjišťování skutkového stavu věci pak podle okolností může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v případě, kdy je dovolání přípustné.
K tvrzení dovolatelů ohledně neplatnosti dohody o rozdělení a převodu nemovitého majetku ze dne 7. 7. 1992 uzavřenou mezi Československou televizí a Českou televizí dovolací soud dodává, že předmětné nemovitosti byly převedeny dohodou mezi zanikající ČST a jejím faktickým nástupcem ČT. Existenci takové dohody ukládalo nejen usnesení vlády ČSFR ze dne 21. 5. 1992 č. 370, ale také §4 zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi ČSFR, ČR a SR ve věcech tisku. V případě, že zákon o půdě ve svém ustanovení §5 odst. 3 zakazuje povinné osobě od účinnosti tohoto zákona převádět předmětné pozemky do vlastnictví jiného pod sankcí neplatnosti takového právního úkonu, ovšem z jiného zákona povinnost převodu takového majetku přímo vyplývá, nelze než posoudit zákon č. 136/1991 Sb. jako lex specialis vůči zákonu o půdě. Jinými slovy řečeno, předmětné ustanovení zákona o půdě se na onen zákonem nařízený převod nevztahuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba – oprávněně - posoudit jako správné a v souladu s rozhodovací praxí, nelze hovořit ani o judikatorní mezeře či kontradikci, přičemž v části dovolání bylo napadáno posouzení otázek skutkových (nikoli právních), a proto dovolací soud neshledal v napadeném rozsudku zásadní právní význam. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Účastník 9) má podle §243b odst. 5, §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba ve výši 5.000,- Kč (§11), krácená však dvakrát o 50% podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 1.250,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a DPH ve výši 20%.
Účastníkům 1) - 8) a 10) nevznikly žádné náklady v tomto řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu