ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.705.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 705/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ M. S., b/ V. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ L., spol. s r. o., 2/ s. m. P., 3/ České republice, jejímž jménem jedná Ú. pro z. s. ve v. m., doručováno územnímu pracovišti v H. K., o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 37/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005, č. j. 23 Co 5/2005-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005, č. j. 23 Co 5/2005-158, byl ve výroku I. potvrzen zamítavý výrok (též I.) rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 C 37/2001-135, ve vztahu k žalobě na určení, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. 4684/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 13634, dále pozemků parc. č. 5647/2, 8850/2, 3702/32 a 3702/33, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 13635, a konečně pozemků parc. č. 4683/1 a 4683/3, zapsaných na listu vlastnictví č.13636, vše pro obec a katastrální území P., zapsáno u Katastrálního úřadu v P. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce ve věci řešil především konkurenci kupní smlouvy, kterou dne 18. 1. 1964 prodala paní M. K. předmětné nemovitosti (tehdy včetně domu) žalobcům, s darováním, k němuž došlo na základě předchozích nabídek paní K. a stát přijal nabídku daru (opět stejných nemovitostí) dne 24. 3. 1964. Odvolací soud dospěl k závěru, že za právního stavu, kdy od 1. 1. 1951 přestaly být zápisy do pozemkových knih podmínkou nabytí vlastnictví a zůstal jim pouze deklaratorní účinek, se stalo podstatným znění §18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích. Text zákona tu podmiňoval platnost kupní smlouvy M. K. s žalobci tzv. poplatkovou revizí. Tato revize měla účinky ex nunc a pokud v mezidobí došlo, na základě nabídek M. K. ze dnů 12. 1. a 19. 3. 1964, k přijetí daru státem dne 24. 3. 1964 – ke zpoplatnění a registraci kupní smlouvy došlo 31. 3. 196 –, pak právní účinky darování nastaly dříve než případná platnost kupní smlouvy, a věci přešly na stát. Odvolací soud nesdílel ani právní závěry žalobců o jejich případném vydržení, neboť nedovodil znaky držby na straně žalobců, došlo-li (již od roku 1965) na předmětných pozemcích k výstavbě sídliště P. Nebyl zde sice teoreticky vyloučen výkon držby prostřednictvím třetí osoby, ale dobrá víra nemohla být vzhledem k výše řečenému založena a navíc bylo třeba vzít v úvahu, že k vydržení mohlo dojít v zásadě teprve až od data 1. 1. 1992. Odvolací soud sice akceptoval, že judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1193/98) připustila započtení doby vydržení i za období před 1. 1. 1992, a to včetně vydržení pozemku ve vlastnictví státu (srov. §135a odst. 2 o. z. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), ale předpoklady pro eventualitu vydržení neshledal naplněnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Přípustnost dovolání dovozovali podle §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., a to jak s ohledem na předchozí kasační usnesení odvolacího soudu, tak i pro jimi tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku. Tvrdili, že jsou dány dovolací důvody, spočívající ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci samé, a v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé připomínali, že důvodem jejich určovací žaloby byla existence duplicitního zápisu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu a že oni sami nemohli mít vědomost o administrativním procesu, který se v minulosti děl nezávisle na jejich znalosti a vůli. Žalobci řádně zaslali tehdejšímu státnímu notářství kupní smlouvu, kterou jako nabyvatelé sjednali s M. K., a tato smlouva byla řádně registrována. M. K. byla tímto projevem vůle jako převodkyně vázána; ke schválení smlouvy odborem vodního hospodářství, zemědělství a lesnictví ONV v P. došlo dne 28. 1. 1964. Výhrada poplatkové registrace podle zákona č. 26/1957 Sb. platila – podle dovolatelů – ex tunc, a naproti tomu relevantní mohla být, ohledně darování státu, až nabídka paní K. z 19. 3. 1964 s přijetím 24. 3. 1964 (obojí ovšem učiněno později, než dovolatelé uzavřeli s paní K. kupní smlouvu). Dovolatelé namítali i nesprávnost právního názoru odvolacího soudu v otázce vydržení. Vycházeli z toho, že nelze vyloučit držbu prostřednictvím třetí osoby; oni sami neměli v mezidobí možnost s pozemky disponovat a na jejich straně přetrvalo tzv. holé vlastnictví, založené na tehdejších předpisech (vl. nař. č. 50/1955 Sb., zákon č. 123/1975 Sb. a další). Dovolatelé uzavřeli, že vše svědčí pro existenci vlastnického práva na jejich straně, a žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se ze žalovaných vyjádřilo pouze statutární město P., které se plně ztotožnilo se závěry odvolacího soudu a žádalo, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl, či je případně, dospěje-li k závěru o jeho přípustnosti, zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě a za splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru o přípustnosti dovolání. Tuto přípustnost nebylo možné dovodit z důvodů předchozího kasačního rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2003, neboť ohledně předmětných pozemků rozhodl soud prvního stupně již dříve stejně a právní názor i procesní pokyny odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení směřovaly vůči později již nenapadenému určovacímu výroku II. soudu prvního stupně o vlastnictví čtyř z předmětných pozemků statutárním městem P. Dovolací soud je však toho názoru, že existuje konkrétní oprávnění připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku, neboť posuzovaný právní stav konkurence právních úkonů kupní a darovací smlouvy, obou týkajících se stejných pozemků, nepovažuje ve vztahu ke zjištěným skutečnostem ve své dosavadní judikatuře za řešený.
Po tomto závěru o přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval nejprve posouzením dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy namítaným nesprávným právním posouzením věci; o druhém z uplatněných dovolacích důvodů bude pojednáno níže.
V rámci shrnutí rozhodných právních skutečností dovolací soud připomíná, že – M. K. nabídla státu darování předmětných pozemků dvakrát, a to (vždy s řádnou identifikací) ve dnech 12. 1. 1964 a 19. 3. 1964,
- dne 18. 1. 1964 sjednala M. K., opět ohledně týchž pozemků, se žalobci kupní smlouvu (formou notářského zápisu), schválenou příslušným odborem ONV 28. 1. 1964,
- dne 24. 3. 1964 přijal stát, prostřednictvím finančního odboru již řečeného ONV, nabídku daru pozemků učiněnou M. K.; vše bylo provedeno na tehdy používaných formulářích,
- konečně pak dne 31. 3. 1964 došlo k tehdejší tzv. poplatkové registraci kupní smlouvy Státním notářstvím v P. pod sp. zn. PR 63/64.
K uzavření kupní smlouvy mezi M. K. jako prodávající a žalobci jako kupujícími je záhodno zopakovat, že v době kontraktu nebyla podmínkou účinnosti tohoto právního úkonu intabulace, tedy konstitutivní zápis do tehdejších pozemkových knih; ta byla opuštěna již dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (tzv. „střední“).
Platilo tedy ustanovení §111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., podle něhož se vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí již samotnou smlouvou, není-li umluveno jinak anebo nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů.
V nyní posuzované věci však právě takový zvláštní předpis existuje. Šlo o zákon č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, jenž byl zrušen až dne 1. 4. 1964, v souvislosti s nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Podle textu §18 odst. 1 citovaného zákona vyžadoval ke své platnosti právní úkon o převodu majetku, ze kterého se platil poplatek z darování nebo poplatek z převodu nemovitostí, aby byl u notářství zapsán do poplatkového rejstříku (registrace). Výjimka takto stanovené podmínky platnosti byla učiněna pouze (v rámci odstavce 2 téhož ustanovení) ve vztahu k převodům nemovitostí do socialistického vlastnictví včetně prodeje či vyvlastnění, což znamená, že sjednání darovací smlouvy se státem jako nabyvatelem, dovršené přijetím nabídky daru příslušným orgánem státu, již mechanismu poplatkové registrace nepodléhalo; darování státu tedy nabylo právních účinků okamžitě.
Citované znění zákona č. 26/1957 Sb. o odkladu platnosti sjednané smlouvy až do tzv. poplatkové registrace nebylo zpochybněno ani dobově, ani pozdějším výkladem zákonného textu. Závěr o poplatkové registraci jako podmínce platnosti předtím sjednaného právního úkonu převzal, byť jen jako dílčí část svého odůvodnění, i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2134/98.
To ovšem znamená, že – přes sjednání kupní smlouvy M. K. se žalobci dne 18. 1. 1964 (resp. schválení ONV 28. 1. 1964) – mohla kupní smlouva nabýt platnost až dnem 31. 3. 1964, kdy byla poplatková registrace provedena a smlouva registrována.
V mezidobí však došlo k tomu, že obě řádné nabídky darování učiněné M. K. vůči státu, vůči kterým nižší instance nezjistily žádné vady projevu vůle, byly – naposledy nabídka z 19. 3. 1964 – stvrzeny přijetím nabídky státem dne 24. 3. 1964. K darování předmětných pozemků státu tedy došlo právně účinně dříve, než se tak mohlo stát u kupní smlouvy; tuto kupní smlouvu tedy již nebylo možné považovat za platnou (srov. §36 odst. 1, §41 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. o neplatnosti právních úkonů, včetně písemných, pro rozpor se zákonem).
Obdobné závěry ve vztahu k mezidobí od sjednání smlouvy, resp. od počátku vázanosti účastníků svými projevy vůle, až do případného dovršení smlouvy úředním aktem, přičemž v mezidobí dojde k porušení vázanosti některým z účastníků, přijala již dřívější právní nauka ve své výkladové praxi. Z doby minulé (v současnosti není patrna doktrinární změna názoru) lze poukázat na názor J. Eliáše a J. Rubeše v komentáři k §47 tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (Občanský zákoník. Komentář. Praha, Panorama 1987, str. 192), podle něhož jsou po sjednání smlouvy „její účastníci do její účinnosti vázáni v tom smyslu, že jsou si povinni stát ve slovu (pacta sunt servanda). Poruší-li jeden z účastníků smlouvy svou povinnost stát ve slovu a uzavře-li o téže věci později novou smlouvu, … zbývá druhému z účastníků prvé smlouvy právo na náhradu vzniklé škody. Porušením povinnosti stát ve slovu se totiž … smlouva (v pořadí druhá, pozn. NS) nestala neplatnou.“
Z řečeného lze dovodit obecný závěr, že byla-li v rozhodném období za účinnosti poplatkového zákona č. 26/1957 Sb. uzavřena v mezidobí, tj. mezi sjednáním kupní smlouvy o převodu nemovitostí do vlastnictví fyzických osob a její poplatkovou registrací, darovací smlouva ve prospěch státu, pak takové darování, vzhledem ke svým okamžitým právním účinkům, vyloučilo eventualitu platnosti kupní smlouvy – byť sjednané časově dříve. Tento právní závěr odpovídá tomu, co dovodil již odvolací soud, a znamená neopodstatněnost dovolání žalobců ohledně toho dovolacího důvodu, který spočívá v namítaném nesprávném právním posouzení věci odvolací instancí.
V konkurenci se závěrem o vlastnictví státu nelze zároveň uzavřít, že by žalobci mohli pozemky vydržet. I když by se tak v zásadě mohlo stát i se započtením doby před 1. 1. 1992, jak shora naznačeno, je nutné vzít v úvahu, že znaky oprávněné držby (v intencích pozdějšího §132a odst. 1 o. z. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.) nemohly být dost dobře všechny naplněny. I kdyby se žalobcům přiznala „počáteční“ dobrá víra (viz sepis kupní smlouvy) a teoretická možnost nakládání s věcmi jako s vlastními, chybí znak faktického ovládání věcí. Ten nemohl být naplněn, neboť na předmětných pozemcích bylo bezprostředně po jejich převodu do státního vlastnictví postaveno sídliště.
Neobstál však ani dovolací důvod, tvrdící procesní vadu s důsledkem v nesprávném meritorním rozhodnutí. Procesní vada měla podle žalobců spočívat v tom, že v průběhu řízení odvolací soud svým usnesením ze dne 11. 9. 2002 potvrdil usnesení první instance, kterým nebylo připuštěno zpětvzetí žalobního návrhu žalobci. Žalobci nyní v dovolání tvrdí, že tak učinili z důvodu „existence svého vlastnického práva“. Mělo být na žalovaných, aby svou aktivitou dosáhli nápravy duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Dovolací soud však sdílí právní názory obou nižších instancí, že za vzniklého procesního stavu, vyvolaného žalobou, bylo v zájmu vyjasnění vlastnických vztahů mezi účastníky, aby bylo v řízení pokračováno a dosáhlo se odstranění duplicity zápisů v katastru nemovitostí. Nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby tedy nepostrádal vážné důvody ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud, vzhledem ke správnosti rozsudku odvolacího soudu, dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaní sice byli v řízení podle §243b odst. 5 věty první a potažmo §142 odst. 1 o. s. ř. úspěšní, žádnému z nich však náklady řízení o dovolání nevznikly (město P., jež podalo písemné vyjádření, nebylo zastoupeno advokátem).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu