ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.780.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 780/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. P., zastoupenému advokátem, o uzavření smlouvy o převodu nebytového prostoru do vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 265/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.11.2002, č.j. 11 Cmo 221/2002-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.11.2002, č.j. 11 Cmo 221/2002-149, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2002, č.j. 21 Cm 265/2000-131, se zrušují a věc se vrací Městského soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 1.3.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 7 a doplněnou dne 4.10.1996 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž by soud nahradil vůli žalovaného k uzavření smlouvy o převodu nebytového prostoru blíže popsaného v petitu. Tvrdil, že je členem L. P. od roku 1985 a nájemcem předmětných prostor na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 20.12.1990. Podle žalobce dne 14.2.1992 vyzval žalovaného k převodu předmětného nebytového prostoru, a to podle zákona č. 72/1994 Sb. a dne 17.10.1995 zaplatil částku 5.000,- jako zálohu určenou k převodu nebytové jednotky do vlastnictví.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11.5.1996, č.j. 10 C 67/96-30, řízení zastavil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29.9.1998, č.j. 51 Co 351/98-42, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 15.12.1999, č.j. 6 C 27/97-89, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 31.3.2000, č.j. 6 C 27/97-103, žalobu zamítl.
Poté Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14.8.2000, č.j. 17 Co 326/2000, 17 Co 327/2000-111, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu zrušil a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu. Tentýž soud zamítl rozsudkem ze dne 10.6.2002, č.j. 21 Cm 265/2000-131, žalobu o nahrazení projevu vůle žalobce a žalovaného o uzavření smlouvy o převodu nebytového prostoru do vlastnictví člena družstva. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nebytových prostor je žalovaný – L. P. Vzal za prokázané, že R. a J. v P. dne 21.12.1984 požádaly odbor výstavby ONV v P. o vyjmutí dvou bytů, tj. 2 x 1+1 z bytového fondu a jejich rekolaudaci na provozní místnosti. Dále vzal za prokázané, a to na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P., že tento orgán dal dne 21.1.1985 souhlas Lidovému bytovému družstvu k využití tří bytových jednotek k jiným účelům, než k bydlení. Soud prvního stupně dále zjistil, že odbor výstavby ONV P. dne 4.2.1985 rozhodl o změně využití bytové jednotky a dne 21.3.1985 vydal tentýž orgán stavební povolení na stavební úpravy. Vzal též za prokázané, že žalobce je členem L. P. od 18.4.1985. Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 20.12.1990, včetně přílohy č. 1,2, Dodatku ke smlouvě ze dne 31.7.1991 a Dodatku ke smlouvě ze dne 18.2.1992 dále zjistil, že L. P. přenechává P. B. (nájemci) nebytové prostory k užívání na dobu 10 let. Dne 24.4.1991 byla podepsána další smlouva o nájmu nebytových prostor a dopisem L. P. ze dne 29.1.2001 byl dán souhlas družstva P. B. s nájmem nebytového prostoru až do 31.7.2001. Z dopisu pana B. ze dne 14.12.1992 a 15.4.1992 soud rovněž zjistil, že žalobce žádá L. o převedení nebytových prostor do jeho vlastnictví a na základě rozhodnutí Stavebního úřadu OÚ P. ze dne 3.3.1993 bylo rozhodnuto o změně užití bytu 1+1, který má být sloučen s restaurací A. Ze zásad pro převádění jednotek a pro vyčlenění části družstva pro L. P. ze dne 6.4.1995 soud zjistil požadavky stanovené družstvem pro převod jednotky. Dne 12.8.1996 žalovaný učinil prohlášení vlastníka, v němž vymezil předmětný nebytový prostor. Věc posoudil podle §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., §24 odst. 3 a §85 zákona č. 50/1976 Sb. Zaujal názor, že nebytové prostory předělané z prvních tří bytů nelze vydat, nejsou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. způsobilé k vydání. Vyslovil, že pokud stavební úřad o změně užívání stavby u těchto bytů řádně nerozhodl, k rekolaudaci nedošlo a nebytové prostory právně neexistují. Dovodil, že u čtvrtého bytu bylo vydáno řádné rozhodnutí dne 3.3.1993 o jeho rekolaudaci a tento prostor by byl způsobilý k vydání, ovšem pouze za předpokladu oddělení od ostatních nebytových prostor. Jelikož všechny čtyři byty tvoří jednu celou nebytovou jednotku, nelze proto vydat pouze část nebytové jednotky vytvořené ze čtvrtého bytu. Dále konstatoval, že navíc u této části nebytové jednotky nebylo prokázáno zaslání výzvy na její vydání ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Dále dodal, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 20.12.1990 je neplatná podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nebyl dán s nájmem řádný souhlas obvodního úřadu. Uzavřel, že pokud neměl žalobce s žalovaným uzavřenou platnou nájemní smlouvu, nebyl v rozhodné době nájemcem nebytového prostoru a družstvu tedy nevznikla povinnost ve smyslu §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. uzavřít se členem družstva smlouvu o převodu nebytového prostoru do vlastnictví člena. Dospěl k závěru, že pokud žalobce vynaložil náklady na úpravu nebytových prostor, může nyní pouze požadovat náhradu těchto nákladů žalobou na vrácení bezdůvodného obohacení, případně žalobou na náhradu škody.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.11.2002, č.j. 11 Cmo 221/2002-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením, avšak z odlišných právních důvodů. Podle odvolacího soudu žalobce nesplňuje veškeré předpoklady převodu nebytových prostor do vlastnictví. Vyslovil, že splňuje předpoklad členství v družstvu, učinění výzvy k uzavření smlouvy o převodu prostor do vlastnictví, a že jde o způsobilý předmět převodu, neboť prostory vznikly z bytů na základě rozhodnutí o změně užívání stavby. Konstatoval, že platí domněnka udělení souhlasu podle §3 odst. 2, poslední věta zákona č. 116/1991 Sb., ve znění platném a účinném v době uzavření smlouvy, proto nájemní smlouva byla uzavřena platně. Soud uzavřel, že ohledně nebytových prostor §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. podmiňuje vznik nároků na jejich převod do vlastnictví podílením se člena družstva, který je nájemcem, též členským podílem na financování nebytových prostor. Zaujal názor, že ustanovení §24 odst. 1 zákona upravuje pouze podmínky, za nichž se uskutečňuje převod bezplatně, nevylučuje však aplikaci ustanovení §23 odst. 3 zákona. Dospěl k závěru, že v dané věci žalobce tedy nesplňuje předpoklad nezbytný k vyhovění žalobě, a to financování nebytových prostor členským podílem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítal, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v tom, že otázka převodu vlastnictví k jednotkám podle zákona č. 72/1994 Sb. není dotčenými ustanoveními tohoto zákona upravena tak, aby nedocházelo k pochybnosti o pravé vůli zákonodárce v jednotlivých případech. Podle dovolatele zásadní právní význam je nutno tedy konkrétně spatřovat v tom, že zákon č. 72/1994 Sb. zakotvuje možnost převodu na základě tzv. zákonného přímusu a smluvního přímusu a v dané věci právě toto rozlišení hraje značnou roli. Zásadní právní význam dovozoval též ze skutečnosti, že v projednávané věci není dostupná dostatečná judikatura, která by stabilizovala jisté otázky, spojené s rozhodováním o těchto právních záležitostech. Konstatoval, že ve věci byly vydány tři rozsudky, v nichž byla zamítnuta žaloba vždy z jiného právního důvodu. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodnutí opřené o skutečnost, že žalobce není v pozici nájemce jednotky je věcně správné, ale z pohledu okamžiku zahájení sporu v roce 1996 postrádá na razanci, právní síle a významu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předpoklad převodu nebytových prostor do vlastnictví člena družstva je podmíněn financováním členským podílem. Dále tvrdil, že otázka financování je otázkou bezpředmětnou s poukazem na skutečnost, že sám žalovaný vydal tzv. Zásady pro převod jednotek do vlastnictví členů družstva, v nichž stanovil podmínky, které žalobce beze zbytku splnil. Dovolatel vycházel z názoru, že žalovaný se sám zavázal ke splnění povinnosti převodu, který zákon umožňuje v tzv. institutu smluvního přímusu podle §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V této věci tak zůstává předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení §23 odst. 2, 3, §24 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 72/1994 Sb., a to pokud jde o posouzení nebytového prostoru způsobilého podle citovaného zákona k převodu do vlastnictví fyzických osob.
Podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. je družstvo povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v §24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou - členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle §24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak.
Podle ustanovení §23 odst. 3 téhož zákona obdobně se postupuje i u nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba - člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní předchůdce.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví), ve znění účinném od 1. 7. 2000, (dále jen „zákon“), jsou-li s převáděny byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto družstev – fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.
Podle §24 odst. 2 zákona ustanovení odstavce 1 platí i pro převody bytů, garáží a ateliérů v budovách, které k datu účinnosti tohoto zákona byly ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, označovaných podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva, pokud se převádějí z vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví uvedených družstev do vlastnictví členů – fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl na základě skutečností stanovených zákonem.
Podle §24 odst. 3 zákona ustanovení odstavce 1 platí i pro převody nebytových prostorů vzniklých na základě rozhodnutí o změně užívání stavby z bytů, garáží a ateliérů uvedených v odstavcích 1 a 2.
Podle §24 odst. 4 zákona, je-li v budově ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví družstva nebytový prostor vzniklý na základě rozhodnutí o změně užívání stavby ze společných prostorů budovy, převede družstvo na základě smlouvy tento nebytový prostor při převodu jednotek podle odstavců 1 a 2 do podílového spoluvlastnictví vlastníků jednotek bezplatně. Velikost spoluvlastnického podílu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové podlahové ploše všech jednotek v domě, přičemž se nepřihlíží i k podlahové ploše nebytového prostoru uvedeného ve větě první. Obdobně, jak je uvedeno v předcházejících dvou větách, se postupuje u nebytových prostorů, u nichž se na financování podíleli členskými podíly pouze nájemci jednotek v budově, popřípadě domě, nebo jejich právní předchůdci. Ustanovení odstavce 1 platí i pro tyto převody vlastnictví nebytových jednotek.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní výkladové praxe vztahující se k uvedené problematice. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, (zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14, str. 149 a násl., vyd. C.H.Beck, Praha, 2002), rovněž i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2002, sp. zn. 28 Cdo 477/2003 byly formulovány právní závěry k výkladu §24 zákona č. 72/1994 Sb.
Ve vztahu k bytovým družstvům označovaným podle dřívějších předpisů jako „lidová bytová družstva“ postačuje ve smyslu §24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ke vzniku práva na bezplatný převod členovi družstva prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání existence o tom, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem. V poměrech těchto oprávněných osob tak předpoklad splacení členského podílu nepřestavuje platný předpoklad vzniku práva na bezplatný převod zmíněných nebytových prostor.
Povinnost bytového družstva, k bezplatnému převodu nebytového prostoru uvedeného v §24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., zavazovala to družstvo, které ku dni podání platné žádosti člena bylo vlastníkem či spoluvlastníkem domu, v nichž se takový prostor nacházel. Tato povinnost ve stejném rozsahu ze zákona přecházela na další právní nástupce takového povinného subjektu, spolu s vlastnictvím budovy, v níž se předmětný nebytový prostor nacházel.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit správnosti právních závěrů odvolacího soudu. V daném rozsahu přípustného dovolacího přezkumu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. v rozsahu dotčeném podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V dalším řízení bude soud odvolací, případně soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu