ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.787.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 787/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Tělovýchovná jednota Baník Ostrava OKD , občanské sdružení, se sídlem v Ostravě 1, Budečská 2, zastoupen Mgr. Milošem Švandou, advokátem v Brně, třída Kpt. Jaroše 37a, proti žalovanému: Tělovýchovná jednota FC Baník Ostrava, občanské sdružení, se sídlem v Ostravě–Slezské Ostravě, Bukovanského 4, zastoupen JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem v Praze 1, U Prašné brány 3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 80/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2010, č. j. 42 Co 291/2010-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Jindry.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010, č. j. 17 C 80/2007-120, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemku o výměře 12.363 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na LV pro kat. úz. S. O., obec a okres O. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly v částce 32.786,- Kč uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Tomáše Jindry.
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše specifikované nemovitosti, na níž se nachází tréninkové sportovní (škvárové) hřiště. Žalobce tvrdil, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyl od státu na základě splnění podmínek stanovených v §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, a na občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu – k datu 1. 1. 2003. Protokol o předání a převzetí majetku státu podle §15 citovaného zákona byl však sepsán se žalovaným, který dovodil své nástupnictví z Protokolu o delimitaci majetku TJ Baník Ostrava OKD ze dne 10. 7. 1990 a z Dodatku č. 1 k Protokolu datovaného dnem 10. 12. 1991. Pro platný převod práva trvalého užívání k pozemku byl ovšem nutný souhlas valné hromady žalobce – ten ale podle žalobce vysloven nebyl. Žalobce proto usuzoval, že mu po celou dobu svědčilo k předmětné nemovitosti právo trvalého užívání (podle hospodářské smlouvy ze dne 27. 10. 1981), které se posléze k datu 1. 1. 2001 transformovalo ve výpůjčku na dobu určitou. Vzhledem k naplnění zákonem stanovených předpokladů pro přechod tohoto státního majetku na svou osobu se pak měl žalobce stát ke dni 1. 1. 2003 jeho vlastníkem pozemku.
Soud prvního stupně určovací žalobě nevyhověl. Vyšel ze zjištění, že v roce 1981 byla uzavřena hospodářská smlouva, podle níž byl tehdejší socialistické společenské organizaci TJ Baník Ostrava OKD předán (nyní sporný) pozemek do trvalého užívání. Rozhodnutím valné hromady této organizace ze dne 30. 3. 1990 došlo poté k vyčlenění oddílu kopané a s tím spojené delimitaci členů, zaměstnanců, majetku, práv a závazků k němu s účinností od 1. 7. 1990. V návaznosti na uskutečněnou valnou hromadu a její závěry proběhla v témže roce registrace dvou nových právnických osob charakteru občanských sdružení – žalobce a žalovaného. Těmito subjekty byl následně dne 10. 7. 1990 sepsán Protokol o delimitaci, který valná hromada žalobce schválila usnesením ze dne 26. 3. 1991 (označeno jako „bezúplatný převod majetku k výkonu správy do užívání FC Baník Ostrava“). Žalovanému tedy od 1. 7. 1990 svědčilo právo trvalého užívání k předmětné nemovitosti (způsob využití: tréninkové hřiště sloužící k provozování fotbalu), jež se v roce 2001 transformovalo na výpůjčku. Vlastnictví pozemku žalovaný nabyl od státu v červnu 2004 na podkladě protokolu o jeho předání a převzetí, přičemž podmínky nabytí vycházejí z ustanovení §132 odst. 1 obč. zák. a §14 zákona č. 290/2002 Sb., a byly naplněny.
Odvolací soud se s právními závěry první instance o nedůvodnosti žalobního návrhu plně ztotožnil. V odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku zohlednil především uskutečněný proces delimitace, tj. dělení a vypořádání majetku k datu 1. 7. 1990 , jehož vyústěním bylo rozdělení stávající tělovýchovné jednoty na dva samostatné a rovnocenné subjekty (žalobce a žalovaného). Ze shora označeného usnesení valné hromady ze dne 26. 3. 1991 pak vyplynula rovněž vůle žalobce vyjádřit souhlas s delimitačním procesem a všemi jeho důsledky. Odvolací instance uzavřela, že argumenty žalobce nejsou způsobilé zpochybnit závěr, že úmyslem obou stran v roce 1990 bylo, aby žalovaný získal majetek sloužící fotbalovému klubu. Žalovaný spornou nemovitost pro své účely také užíval a na základě zákona č. 290/2002 Sb. se stal jejím vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předestřel dovolacímu soudu podrobně celkem osm právních otázek, které považoval za zásadně právně významné (v textu dovolání jsou jednotlivé právní aspekty těchto otázek rozvedeny). Namítal, že je nutno přihlížet k právním důsledkům absence souhlasu nejvyššího orgánu občanského sdružení s právním úkonem formálně označeným jako dodatek úkonu předcházejícího, když tímto dodatkem byl zcizován majetek v rozsahu přesahujícím jeho vymezení v předešlém právním úkonu, s nímž byl souhlas nejvyššího orgánu vysloven. Poukazoval rovněž na chybějící souhlas s převodem práva trvalého užívání a s tím spojenou neplatnost takového úkonu. Žalobce tvrdil, že z žádného z předložených listinných důkazů nelze dovodit jeho vůli k převodu práva trvalého užívání. Za nesprávnou považoval soudem provedenou interpretaci obsahu Protokolu o delimitaci ze dne 10. 7. 1990 – podle jeho názoru je z této listiny zřejmé, že úmyslem bylo přenechání majetku k bezúplatnému užívání k zajištění sportovní činnosti, avšak při zachování vlastnictví, resp. zákonného práva trvalého užívání na straně žalobce. Upozornil dále mimo jiné na relevanci výkladu podmínek pro přechod vlastnického práva státu na označené subjekty, stanovených v §14 zákona č. 290/2002 Sb. Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání prostřednictvím právního zástupce písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
Na druhé straně nelze reálně očekávat, že by položená právní otázka měla jen kopírovat dosud použitou argumentaci či být jejím prostým opakem. Má-li být dovolací přezkum efektivní, nevyhýbající se sporným právním aspektům posuzované věci, je nezbytné akceptovat dovolatelovo oprávnění položit soudu takovou právní otázku, jež bude pohlížet na spornou materii jinou než dosavadní (formulačně i obsahově novou) optikou.
Nelze však přitom abstrahovat od postulátů, které – i když nikoli taxativním výpočtem – vymezilo pro předpokládanou právní otázku ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Taktéž nelze dovodit, aby se položená právní otázka (případně) míjela se skutkovým základem věci, jež byl vytvořen nižšími instancemi a jenž je pro dovolací soud, jako soud mimořádného právního přezkumu, nikoli soud nalézací, závazný. Chybí-li pro argumenty popsané v právní otázce předchozí srovnání s právními závěry odvolacího soudu, resp. nelze-li při úvahách dovolacího soudu provést hypotetickou subsumpci závazných skutkových zjištění pod právní otázku proto, že taková zjištění nejsou k dispozici, pak směřuje právní otázka mimo předmět řízení a nelze ji připustit do fáze meritorního přezkumu dovolání.
Nejvyšší soud již výše vyložil, že v možnostech daných zákonem provádí přezkum hmotněprávních i procesních aspektů posuzované věci a že základním cílem jeho činnosti musí být – aniž by rezignoval na sjednocování judikatury, jež lze ostatně realizovat v synergii s vyřčenými požadavky – odpověď na otázku po obsahové i procedurální správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Není však možné souhlasit s tím, aby dovolatel svou právní otázkou (tvrzeními) přivedl dovolací soud k tomu, že by zodpovězením takové právní otázky, která se vymyká dosavadnímu rámci předmětu řízení, vytvořil zcela „nový případ“. Takový postup by vedl k popření přezkumné role dovolacího soudu a zavázal by též nepřípustným, zákonem nepředvídaným způsobem nižší instance.
A právě takový postup by dovolání žalobce vyvolalo. Dovolatel ve svém podání rozsáhle precizuje argumenty, které již vyslovil před nižšími instancemi, a zčásti uvádí i tvrzení obsahově formulovaná jinak než doposud (po věcné stránce i tvrzení nová). Částečně pak dovolatel brojí i proti skutkovým závěrům odvolací instance, aniž bere v úvahu, že tyto závěry není dovolací soud oprávněn přezkoumávat.
Nejvyšší soud konfrontoval dovolatelova tvrzení se závěry odvolacího soudu, které považuje za konzistentní, řádně vyložené a správné; odvolací soud nepochybil ve věci ani po stránce procesní. Je třeba shrnout, že předmětný pozemek byl do delimitace v roce 1990 v užívání právního předchůdce obou účastníků – TJ Baník Ostrava OKD (člena někdejšího Československého svazu tělesné výchovy – ČSTV). Toto užívání mělo právní důvod trvalého užívání, jenž přetrval (srov. §99 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění novel, a navazující dokumenty sepsané stranami sporu v roce 1990 a 1991, viz výše). Zmíněné trvalé užívání se následně změnilo na výpůjčku, jak plyne z ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Posléze pak došlo k tomu, že na základě §14 zákona č. 290/2002 Sb. (název viz druhý odst. tohoto odůvodnění shora) přešly ze zákona do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu sportovní zařízení, k nimž trvaly vztahy trvalého užívání nebo výpůjčky. Již vylíčený průběh zákonných i poté delimitovaných vztahů mezi účastníky svědčí o tom, že právo nepřetržitého užívání, resp. výpůjčky svědčilo od roku 1990 straně žalované . Proto získal tento účastník předmětný pozemek do vlastnictví ke dni 1. 1. 2003 ; tento přechod byl poté protokolem, uzavřeným (se státem) v červnu 2004, jen stvrzen. Není bez významu ani závěr odvolací instance, že účastníci byli od roku 1990 ve shodě ohledně vztahu k pozemku; žalovaný jej užíval, žalobce se o něj nezajímal – ostatně je logické, že tréninkové fotbalové hřiště užívá fotbalový klub.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Úspěšný žalovaný má podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalovanému činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu