ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.792.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 792/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.11.2001, sp. zn. 19 Co 417/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 247/97 (žalobce Ing. A. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. S., který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, o vydání), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.11.2001, sp. zn. 19 Co 417/2001, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen.
II. Zrušuje se i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-120, pokud již nebyl zrušen (ve výroku o nákladech řízení) rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14.11.2001, sp. zn. 19 Co 417/2001.
III. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 25.9.1997, domáhajícího se vydání ideálních čtvrtin pozemků parc. č. 567 a parc. č. 568 v P.-V., parc. č. 1109/5 a parc. č. 1109/1 v P.-V., parc. č. 2046 v P.-S., parc. č. 1213, 1215, 1217, 1218, 1219, 1217/2 a 1217/3 v P.-R., dále ideální šestnáctiny domu čp. 177 a pozemků parc. č. 571, parc. č. 573 a parc. č. 575, jakož i domu čp 78 v P.-V. a také jedné ideální dvanáctiny pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v P.-S., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 25.6.1999, čj. 10 C 247/97-28. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.300 Kč.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 10.11.1999, sp. zn. 19 Co 576/99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že dosud nebyla v řízení před soudem prvního stupně učiněna dostatečná skutková zjištění pro konečné rozhodnutí ve věci samé. Zejména nebylo dostatečně objasněno, zda tu nebyly uspokojeny řádně uplatněné návrhy žalobce na vydání spoluvlastnických dílů pozemků, uvedených v jeho žalobě, a zda tu došlo k vydání těchto spoluvlastnických dílů jiné osobě (jiným osobám) a případně zda ten, komu byly tyto spoluvlastnické díly vydány, je převedl nebo nepřevedl na jiné subjekty.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek z 17.4.2OOO, čj. 10 C 247/97-67, jímž bylo žalovanému uloženo vydat žalobci ideální dvacetinu pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v P.-S. a dále bylo zastaveno řízení o vydání jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 1213, 1215, 1217, 1218, 1219 a 1217/3 v P.-R.; žaloba v dalších žalobních návrzích byla zamítnuta (včetně žalobního návrhu na přiznání peněžního ekvivalentu za nevydané nemovitosti); bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobce i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 27.4.2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.10.2000, sp. zn. 19 Co 418/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě vyhověno výrokem co do vydání ideální dvacetiny pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v P.-S. a potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu na vydání jedné ideální čtvrtiny pozemku parc. č. 1217/3 v P.-R. a výrok o zamítnutí žalobního návrhu na zaplacení peněžního ekvivalentu za pozemky. Zrušen byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně jedné čtvrtiny pozemků parc. č. 567 a 568, dále jedné šestnáctiny pozemku parc. č. 571 s domem čp. 177, pozemku parc. č. 574 v katastrálním území V. a dále jedné čtvrtiny pozemků parc. č. 1109/5, parc. č. 1109/6 a parc. č. 1109/1 v katastrálním území V. a jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 2046 v katastrálním území S., jakož i výrok o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že mezi účastníky řízení je nesporné, že všechny nemovitosti uvedené v žalobě žalobce vlastnili rodiče obou účastníků tohoto řízení a tyto nemovitosti byly vydány žalovanému povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce uplatňuje nárok na vydání svého zákonného podílu podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vůči žalovanému, když sám vyzval povinnou osobu podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věcí.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně uložil vydat žalobci jednu ideální dvacetinu pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v katastrálním území S., jak to odpovídalo nároku žalobce.
Stejně tak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zamítl žalobní návrh na zaplacení finančního ekvivalentu pozemků, když tento nárok nemá oporu v hmotném právu, protože zákon č. 87/1991 Sb. takový nárok nepřiznává oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl uspokojen.
Rovněž odvolací soud konstatoval, že správně soud prvního stupně zamítl žalobní návrh na vydání jedné ideální čtvrtiny pozemku parc. č. 1217/2. Odvolací soud pokládal za zjištěno, že ohledně tohoto pozemku se oprávněné osoby dohodly tak, že žalobce obdrží od žalovaného finanční vyrovnání a k tomu také došlo. Znovu uplatněný nárok žalobce proto posoudil odvolací soud jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy a je na místě odepřít takovému výkonu práva ochranu podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Pokud však soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání nemovitosti z toho důvodu, že žalovaný tyto nemovitosti již nedrží (neboť je smluvně převedl na jiné subjekty), byl odvolací soud naopak toho názoru, že povinnost podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. stíhá vždy ty osoby, kterým byla věc vydána, bez ohledu na pozbytí vlastnictví k vydané věci na základě právního úkonu. Odvolací soud rovněž nesdílel názor soudu prvního stupně „o nutnosti zamítnout žalobu o vydání nemovitostí, které jsou v současné době označeny v katastru nemovitostí jinými čísly než dříve“; původní označení pozemků před reálným rozdělením pozemku bylo tu, podle názoru odvolacího soudu, dostatečně určité k jejich identifikací po rozdělení pozemků.
Odvolací soud proto v zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně ohledně vydání nemovitostí (s výjimkou jedné ideální čtvrtiny pozemku parc. č. 1217/2 v P.-R.) tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu.
V dalším řízení bylo pak rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-120, tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci v katastrální území V. – 1/4 pozemku parc. č. 567 a parc. č. 568, dále 1/16 pozemku parc. č. 571 s domem čp. 177, pozemku parc. č. 574 s domem čp. 78, pozemku parc. č. 573 a parc. č. 575, v katastrálním území V. pak 1/4 pozemků parc. č. 1109/5, parc. č. 1109/6 a parc. č. 1109/1 a posléze v katastrálním území S. 1/4 pozemku parc. č. 2046. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 1.075 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce i žalovaný (kteří jsou sourozenci) jsou dědici ze zákona po původních vlastnících nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce. Všechny nemovitosti, sporné mezi žalobcem a žalovaným, byly vydány žalovanému na základě dohod uzavřených s povinnou osobou (S., l. a z., s.p., P.) ze 17.3., 5.8., 8.9. a 1.12.1992. Žalobci bylo přiznáno státní občanství ČR od 23.7.1991; žalobce neměl trvalý pobyt na území ČR před vydáním ústavního nálezu č. 164/1994 Sb. Žalobce podal výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a jeho žaloba byla podána u soudu ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 záikona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti byly však již vydány v celém rozsahu žalovanému. Námitku žalovaného, že požadované nemovitosti již nemá, posuzoval soud prvního stupně jako právně irelevantní. Za těchto uvedených okolností soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce ohledně jím uváděných pozemků a staveb s výjimkou pozemku parc. č. 1217/2 v katastrálním území R. (ohledně tohoto pozemku byl žalobní návrh zamítnut) a s výjimkou dalších pozemků v katastrálním území R. – parc. č. 1213, 1215, 1217, 1218, 1219 a 1217/3 (ohledně nichž vzal žalobce žalobu zpět). Výrok o nákladěch řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 2.2.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.11.2001, sp. zn. 19 Co 417/2001, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, zatím co výrok o nákladech řízení byl zrušen (a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení).
Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že žalobci bylo až rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR z 22.7.1991 uděleno státní občanství ČR a že z tohoto rozhodnutí je třeba vycházet, neboť tu jde o správní akt, který je pravomocný a vykonatelný.
Odvolací soud rovněž vycházel z právního názoru, že tu není rozhodné, že žalovaný již sporné nemovitosti nedrží, když je převedl na jiné subjekty, neboť byl přesvědčen, že zákon č. 87/1991 Sb. ve svém ustanovení §5 odst. 5 nezná „právní nástupnictví“; podle tohoto ustanovení platí, že byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky, uplatněné ve lhůtě, nebyly uspokojeny, uplatnit svůj nárok jen vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný; zrušen byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení pro nesprávnou aplikaci ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 30.1.2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 25.2.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na to, že „soud prvního stupně rozhodoval opětovně poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu a byl tedy soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí“; dovolatel měl i za to, že u rozhodnutí odvolacího soudu jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že nelze souhlasit se zjednodušeným právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce neměl trvalý pobyt na území České republiky, a proto mu právo na vydání nemovitostí vzniklo až zrušením podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., přičemž v době účinnosti tohoto zákona již byly sporné nemovitosti vydány dovolateli. Dovolatel totiž uváděl, že je stále pochybné, zda žalobce byl již dříve státním občanem České republiky a zda opravdu neměl trvalý pobyt na území České republiky; žalobci byl totiž dne 24.7.1991 vydán občanský průkaz, ve kterém měl uveden trvalý pobyt na území České republiky. Tímto průkazem se žalobce běžně prokazoval, své české státní občanství a trvalý pobyt na území ČR prohlašoval při uzavírání dohody o vydání nemovitostí se státním podnikem O. (z 10.10.1991) a uváděl to i v řízení v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 40/97. Podle názoru dovolatele žalobce vždy jen podle momentální výhodnosti a potřeby uvádí, že je nebo zase není osobou bez trvalého pobytu na území České republiky. V rozporu s touto skutečností dospěl odvolací soud naopak k tomu, že tu veřejná listina (občanský průkaz) nepotvrzuje, co je v ní osvědčeno a také že není vázán rozhodnutím bývalého státního notářství, jakož i rozhodnutím pozemkového úřadu vydaným podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel poukazoval i na to, že žalobce si byl vědom toho, že své nároky promeškal, ale přitom souhlasil s převodem nemovitostí, třebaže jeho nároky na ně byly jen morální, ale dovolatel tyto nároky ze slušnosti respektoval.
Dovolatel dále zdůrazňoval, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o udělení státního občanství ČR žalobci, jehož přezkoumáním v tomto soudním řízení se soud nechtěl zabývat, nemůže obstát ve srovnání se skutečností, že žalobce, pokud je státním občanem USA, nemůže být zároveň státním občanem České republiky a nemůže být tedy aktivně legitimován k podání žaloby v této právní věci.
V objasnění a v řešení těchto sporných skutečností odvolacím soudem spatřoval dovolatel řešení právní otázky zásadního významu, a to za situace, kdy si žalobce ponechává majetek, který jako oprávněná osoba získal, a zároveň uplatňuje nároky s odůvodněním, že dříve oprávněnou osobou nebyl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž platí uvedený zákon i pro řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona, není-li v zákoně č. 30/2000 Sb., stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).
Dovolání tu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu ustanovení §236 a §237 občanského soudního řádu bylo tu nutno se zabývat i předchozím průběhem řízení v této právní věci ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-120 (potvrzenému rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14.11.2001, sp. zn. 19 Co 417/2001), předcházelo vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 27.4.2000, čj. 10 C 247/97-67, jímž byl zčásti zamítnut žalobní návrh žaloby, pokud se týkal vydání některých pozemků žalobci ze strany žalovaného, ale tento rozsudek byl zrušen ohledně tohoto zamítavého výroku rozsudkem Městského soudu v Praze z 25.10.2000, sp. zn. 19 Co 418/2000. Výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-12, pak vyzněl v uvedeném smyslu odlišně než předchozí uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6.
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že dovolání dovolatele je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s poukazem na ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., které se této právní věci týkalo a účastníci řízení také na toto ustanovení v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo nutno se zabývat tím, zda si odvolací soud použité ustanovení také správně vyložil, zejména co do výkladu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. s použitím srovnávacího poukazu na ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona, jež u povinných osob (státu nebo právnických osob) zdůrazňuje, že tyto osoby musí být osobami, které věc drží ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc vydána povinnou osobou podle tohoto zákona, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, uplatnit tyto nároky u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci povinnou osobu, která věc držela ke dni 1.4.1991 (tj. ke dni účinnosti uvedeného zákona) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dopadá nejen na případy, kdy nárok na vydání věci některé u oprávněných osob nebyl povinnou osobou uspokojen formou uzavřené dohody o vydání věci vůbec, ale i na případy, kdy byl uspokojen jen zčásti. Uvedené ustanovení je postaveno na předpokladu platnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi povinnou osobou a osobou oprávněnou podle ustanovení §5 odst. 3 téhož zákona (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na rozdíl od těchto citovaných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že s přihlédnutím k ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a k ustanovení §5 odst. 5 téhož zákona „nelze činit rozdílu mezi povinnými osobami podle zmíněných ustanovení z toho pohledu, že pro případ smluvního převodu nemovitostí jedné z nich by zůstala pasívně legitimována a druhá skupina osob by povinnosti k vydání věci pozbyla“.
Odvolací soud tu tedy ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, zdůraznil jinou okolnost (držení věci ke dni uplatnění neuspokojeného nároku vůči tomu, komu byla věc povinnou osobou vydána), než ty právní skutečnosti, na které klade důraz citovaná uveřejněná judikatura soudů (tj. zda ten, kdo neuspokojený nárok uplatňuje, jej také uplatnil proti povinné osobě uváděné v ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tu je dán „předpoklad platnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi povinnou osobou a osobou oprávněnou podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.“).
Nebylo tedy možné v daném případě posoudit důvodnost nároku žalobce jen z hlediska té skutečnosti, zda ten, komu byla věc (věci) povinnou osobou vydána (vydány), třebaže nebyly uspokojeny i nároky jiné oprávněné osoby (jiných oprávněných osob), věc pak následně převedl smluvně na někoho jiného. Podle názoru dovolacího soudu bylo třeba vycházet z již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury k výkladu a aplikaci ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Bylo tedy nutné, aby bylo zcela bezpečně a všestranně objasněno, zda nároky žalobce byly řádně a včas uplatněny jako oprávněnou osobou u povinné osoby (viz shora již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zda tu došlo k uzavření po všech stránkách platné dohody o vydání věcí mezi povinnou osobou a žalovaným (srov. k tomu již rovněž zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/2000 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože tu jde o žalobu o vydání věci, bylo třeba mít na zřeteli při posuzování platnosti této dohody, že tu soud může pro účely tohoto řízení posoudit platnost smlouvy (dohody), i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při výkladu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. s podpůrným použitím ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona bylo třeba objasnit, zda oběma těmito ustanoveními je skutečně sledování týž účel, a také to, zda ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. má na zřeteli jen nárok na vydání věci (věcí) anebo případně i nárok jiného druhu ohledně věci, kterou by již nebylo možné vydat.
Protože takto odvolací soud v řízení nepostupoval a vycházel z právního názoru, který je odlišný od závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře, posoudil dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení rozhodně soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu