ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.793.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 793/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1/ M. V., a 2/ L. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 5. 2001, sp. zn. 23 Co 139/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 88/92 (žalobců M. V. a L. K., zastoupených advokátkou, proti České republice – Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 2. 5. 2001, sp. zn. 23 Co 139/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 14. 11. 2000, č. j. 7 C 88/92-121.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 27. 3. 1992 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi do 30 dnů od právní moci rozsudku soudu dohodu o vydání nemovitostí, jež byly zapsány ve vložce č. 559 pozemkové knihy pro katastrální území P. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky uvedených nemovitostí byli právní předchůdci žalobkyň J. B. a J. M., jako spoluvlastníci firmy na zpracování dřeva A. v P.; tato firma nebyla právnickou osobou. Firma A. byla znárodněna podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to vyhláškou ministra průmyslu z 27. 12. 1945, č. 76/1946 Úředního listu I. Podle názoru žalobkyň bylo tu znárodnění provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, zejména proto, že uvedená firma nezaměstnávala 30 nebo více zaměstnanců.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby zejména proto, že k přechodu vlastnictví žalobkyněmi uváděných nemovitostí na stát došlo mimo rozhodné období podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) a znárodnění nebylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem z 20. 4. 1994, č. j. 7 C 88/92-21, tak, že se zamítá žalobní návrh žalobkyň, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání pozemku parc. č. 677, zastavěného truhlářskou dílnou a továrnou čp. 499 v katastrálním území P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 21. 1. 2001, sp. zn. 35 Co 664/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal v odůvodnění svého usnesení soudu prvního stupně, že jednal jako s žalovaným s někým, kdo nebyl správně označen a nepostupoval podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Jako žalovaný tu měla být označena Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudek ze 14. 11. 2000, č. j. 7 C 88/92-121, jímž bylo žalované České republice uloženo vydat žalobkyním do 3 dnů od právní moci rozsudku do jejich podílového spoluvlastnictví každé jednou ideální polovinou pozemek parc. č. 677 – zastavěnou plochu v P. a budovu čp. 499 na uvedeném pozemku parc. č. 677 a truhlářskou dílnu (bez čp. a evidenčního čísla) na tomtéž pozemku parc. č. 677. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle vyhlášky č. 76/1946 Úředního listu I. byl podnik B. a M. – závod na zpracování dřeva A. dnem 27. 10. 1945 znárodněn zestátněním; z výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze 16. 5. 1955, č. j. 7.298/1955-302/5, který ve smyslu ustanovení §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. vymezoval znárodněnou majetkovou podstatu, soud zjistil, že neobsahuje nemovitosti, které jsou předmětem žaloby v této právní věci. Proto soud prvního stupně dospěl k výslednému závěru, že k převzetí nemovitostí, sporných mezi účastníky řízení v této právní věci, došlo nikoli podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., ale šlo i převzetí věcí bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona. Z uvedeného důvodu posuzoval soud prvního stupně nárok žalobkyň, které pokládal za oprávněné osoby podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., za důvodný a jejich žalobě vyhověl. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyním, které byly v řízení se svým žalobním návrhem úspěšné, ale náklady řízení jim nevznikly.
O odvolání, podané za žalovanou Českou republiku Ministerstvem vnitra ČR, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 2. 5. 2001, sp. zn. 23 Co 139/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobkyň byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci, avšak pochybil při jeho právním posouzení.
Odvolací soud zdůrazňoval, že podnik právních předchůdců žalobkyň (B. a M., závody na zpracování dřeva, značka A., se sídlem v P.) bylo prohlášen jako znárodněný ve shodě s dekretem č. 100/1945 Sb., na jehož podkladě byla vydána vyhláška ministra průmyslu č. 76/1946 Úředního listu I., v níž je uvedeno, že znárodněním nabývá stát vlastnictví zestátněného podniku, a to veškerých nemovitostí, budov a zařízení, sloužících provozu znárodněného podniku. Za situace, kdy nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyň, nebyly sice jmenovitě uvedeny ve výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze 16. 5., č. j. 7.298/1955-302/5 (kterým byl podle §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. stanoven rozsah znárodnění podniku), ale už z vyhlášky č. 76/1946 Úředního listu I. bylo zřejmé, čeho se znárodnění zestátněním týkalo, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě byl proces znárodnění dovrčen již před obdobím od 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990, které je rozhodné pro uplatňování ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; na tom nic nemění ani již zmíněný výměr ze 16. 5. 1955, když se ani na nemovitosti, sporné mezi účastníky, nevztahoval a proto nelze ani od data jeho vydání posuzovat dobu, kdy věci měly přejít na stát. Z uvedených důvodů odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 17. 7. 2001 a dovolání ze strany žalobkyň bylo u Obvodního soudu pro Prahu 8 podáno 6. 8. 2001, tedy ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovaly dovolatelky na to, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako dovolací důvod uplatňovaly dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky poukazovaly na to, že vzhledem k tomu, že při znárodnění podniku „B. M., závody na zpracování dřeva značky A. se sídlem v P.“ došlo k vydání výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 16. 5. 1955 (o stanovení rozsahu znárodnění podniku), je nepochybné, že ke znárodnění došlo v rozhodném období ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Citovaný výměr by pak nadbytečně uváděl i jiný majetek téhož znárodněného podniku (např. nemovitosti tohoto podniku v S.), pokud ke znárodnění podniku došlo už samostatnou vyhláškou ministra průmyslu č. 76/1946 Úředního listu č. I.
Dovolatelky ještě poukazovaly ve svém dovolání na to, že odvolací soud neuvážil při rozhodování ani hledisko jeho důsledků pro uplatnění návrhů např. podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právní předpisu anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. a podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci týkala a účastníci řízení také na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zabývat tim, zda si odvolací soud ustanovení těchto právních předpisů také správně vyložil.
Odvolací soud i soud prvního stupně shodně vycházely z toho, že žalobkyně splňují zákonné předpoklady stanovené pro oprávněné osoby (další oprávněné osoby) v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., a měly také ta to, že žalovaný stát – Ministerstvo vnitra drželo a drží (pro potřeby Policie České republiky) nemovitosti, uváděné žalobkyněmi v jejich žalobě, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně povinných osob.
Podnik právních předchůdců žalobkyň byl prohlášen za znárodněný ve shodě s dekretem č. 100/1945 Sb. v období před 25. 2. 1948, ale co do rozsahu tohoto znárodnění bylo vymezení znárodněné majetkové podstaty uvedeného podniku provedeno výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze 16. 5. 1955, č. j. 7.298/1955-302/5. Vzhledem k tomu byl celý proces znárodnění firmy B. a M., závody na zpracování dřeva zn. A. se sídlem v P., dovršen až po 25. 2. 1948.
Ve zmíněném výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze 16. 5. 1955 nebyly jmenovitě uvedeny nemovitosti, které patří k objektu firmy B. a M. v P. Tento výměr, který má (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR, III. ÚS 114/93, uveřejněného pod č. 23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) povahu rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu měl být majetek znárodněn (čímž se završoval proces znárodnění), musel být vydán pod ústavní odpovědností samotným ministrem, což ovšem při vydání výměru ze 16. 5.
1955 dodrženo nebylo. Provedení znárodnění firmy B. a M. tedy nebylo završeno způsobem předpokládaným platnými právními předpisy. Přezkoumání uvedeného postupu při znárodnění bylo tu možné ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru odvolacího soudu, že v daném případě byl celý proces znárodnění firmy B. a M. dovršen již před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb.; také soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel ze závěru, že tu nedošlo k završení procesu znárodnění uvedeného podniku. Bylo tedy nutno přisvědčit názoru dovolatelek, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Bylo třeba mít na zřeteli i to, že již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 100/1950 dříve vydávané Sbírky rozhodnutí čs. soudů byla ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, vyložena tak, že stát se stává vlastníkem a národní podnik správcem nemovitostí, které byly převedeny do správy národního podniku podle ustanovení §15 dekretu č. 100/1945 Sb., dnem převzetí nemovitosti ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 uvedeného dekretu. V daném případě však ve vyhlášce č. 76/1946 Úředního listu I o vyhlášení znárodnění podniku B. a M., závody na zpracování dřeva značky „A.“, se sídlem v P., nebylo stanoveno nic o převedení majetku uvedené firmy do správy národního podniku a kterého národního podniku.
Z tohoto zatím zjištěného stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu došlo k převzetí žalobkyněmi uváděných nemovitostí bez právního důvodu, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; tento závěr je však třeba považovat za předčasný, nebylo-li zatím všestranně a zevrubně objasněno, zda, kdy a jakým způsobem (např. rozhodnutím, opatřením, listinou apod.) a na jaký subjekt přešla část majetku firmy B. a M. v P. (uváděná v žalobě žalobkyň), prohlášená vyhláškou č. 76/1946 Úředního listu I. za znárodněnou podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, když tato právní úprava předpokládala začlenění majetkové podstaty určitého podniku jako znárodněného do národního podniku (srov. k tomu již i rozhodnutí uveřejněné pod č. 101/1950 tehdy vydávané Sbírky rozhodnutí čs. soudů). V tomto smyslu spočívalo i rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a také ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně v tomto dalším řízení závazný (§243d odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu