ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.794.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 794/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně H. D., zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem Otrokovice, nám. 3. května 1606, proti žalované A. J., zastoupené JUDr. Ivanem Štanclem, advokátem se sídlem Jihlava, Komenského 1, o 94.018.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 56/ˇ2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského sodu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 21. 9. 2010, č. j. 54 Co 703/2010-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, kterou se domáhala zaplacení částky 94.018.-Kč s příslušenstvím proti žalované z titulu bezdůvodného obohacení, rozhodl OS v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č.j. 21 C 56/2010-42 tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Po skutkové stránce vyšel z toho, že žalovaná podle nájemní smlouvy ze dne 1.4.2006 užívala jako podnájemkyně družstevní byt o velikosti 1+1 v T. na ulici N. s tím, že se účastníci dohodli na měsíční úhradě ve výši 5.500 Kč. Celkem tak žalované uhradila částku 159.500.-Kč, z čehož částka 65.482.-Kč byla použita na úhradu služeb spojených s bydlením. K této smlouvě však SBD Javořice souhlas s podnájmem nedalo. Žalobkyně nicméně tento byt užívala v době od 1.4.2006 do 26.8.2008, tedy po dobu téměř 29 měsíců a po celou tuto dobu hradila žalované měsíční částku 5.500.-Kč. Z vyjádření realitních kanceláří zjistil soud, že tržní nájemné takového bytu v dané lokalitě se pohybovalo v cenovém intervalu 3.400 – 3.600 Kč, bez plateb spojených s užíváním bytu, respektive že obdobný byt je nabízen za cenu 6.500 Kč až 6.800 Kč včetně inkasa.
Tato zjištění posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §457 o.z., když smlouvu uzavřenou bez souhlasu SBD hodnotil jako neplatnou. Dále vyšel z ustanovení §458 odst. 1 o.z. s tím, že žalovaná převzala celkem částku 94.482.-Kč, které by měla žalobkyni vydat.
Soud prvního stupně ovšem poukázal na okolnost, že jde o synallagmatický závazek, kdy proti povinnosti žalované vydat poskytnuté plnění, odpovídá povinnost žalobkyně vrátit přijaté plnění. Tím je majetkovými prospěch představovaný hodnotou toho, co žalobkyně na základě neplatné smlouvy získala a co nelze objektivně vydat. Při úvaze o tržní hodnotě nájmu bytu 3.400 měsíčně bez služeb a v úvahu přicházející úhradě za jednotlivé měsíce ve výši 3.242.-Kč, jde o částku nižší než tržní nájemné. Žalobkyni proto nárok z bezdůvodného obohacení proti žalované nevznikl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání í. Podstatou jejich odvolacích námitek bylo tvrzení, že žalované ani žádný nájem nemohl uniknout, protože je pouze uživatelkou družstevního bytu, když nájem je placen vlastníkovi, a to bylo placeno řádně z prostředků žalobkyně, nikoliv z prostředků žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava, shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně po formulačním zpřesnění, a to jak ve věci samé, tak v otázce nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení jako správná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala bez dalšího zpřesnění z ustanovení §237 dost. 1 písm. c) o.s.ř. neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a lze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ten spatřuje dovolatelka v tom, že výklad odvolacího soudu dal žalované možnost disponovat s věcí, jejímž není oprávněným držitelem, a tedy nemohla s tímto bytem svévolně disponovat. Pokud proto požadovala žalobkyně část platby za nájem, kterou si žalovaná ponechávala pro sebe, postupovala v souladu s hmotným právem.
Dovolatelka dále namítala, že neplatnost smlouvy se všemi z toho plynoucími právními důsledky způsobila žalovaná , a proto nemůže být údajná úspora čistého tržního nájmu získaná žalovanou na její úkor jí postupem soudu odepřena.
Dovolatelka je toho názoru, že jí přísluší rozdíl mezi částkou, kterou by požadovalo družstvo a skutečně vyplacenou částkou žalované žalobkyní , po dobu, kdy užívala předmětný družstevní byt bez souhlasu družstva.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, když žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustáleným výkladem ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ v posuzované věci nejde.
V rozhodnutí publikovaném pod č. 25 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem, ročník 1986 bylo uvedeno: „Majetkový prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty, může však spočívat i v tom, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil své povinnosti. Odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který se musí vyvdat, vzniká bez zřetele na zavinění.“
Ustálený výklad ustanovení §451 odst. 1 vyznívá tak, že „Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jeho úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění na straně obohaceného ani na jeho protiprávní jednání. Hovoříme tak o koncepci kvazideliktu, kdy zákon stanoví povinnost při vzniku určitého reprobovaného stavu (vzniku bezdůvodného obohacení. Nejde o formu právní odpovědnosti. Úprava odpovědnosti za škodu se nepoužije ani analogicky. Komentář k o.z. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol., 10. jubilejní vydání, Praha, CH.Beck, str. 807, bod 2.“
Dovolací námitka dovolatelky, podle níž žalobkyně plnila částku nájemného ze svých prostředků, k jejich úhradě proto nedocházelo z prostředků žalované, nemá oporu ve skutkových zjištěních, na nichž odvolací soud, jenž přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, své rozhodnutí založil. Neodpovídá to ani argumentaci žaloby, v níž žalobkyně neuplatňuje tvrzení směřující k závěru, že jí přísluší nárok na vrácení plnění za jiného (za žalovanou), když výslovně potvrzuje, že se domáhá vrácení blíže určené části plnění, které sama žalované poukazovala. Při tomto zjištění se ovšem jednotlivé částky nájemného dostaly do sféry dispozice žalované, takže dnes vznesený dovolací argument nesoucí se k údajnému plnění za jiného, postrádá oporu ve spise.
Hospodářský důvod (neboli kauza) každého právního důvodu je dán zájmem jedné ze smluvních stran na dosažení plnění plynoucího z předmětu smlouvy a tomu odpovídajícímu adekvátnímu (zpravidla finančnímu) nároku té smluvní strany, která předmět plnění poskytuje.
Nelze pochybovat o tom, že to byla žalobkyně, která měla hospodářský důvod k zajištění bydlení ve vyhlédnutém bytě, k němuž příslušelo užívací právo žalované, jako člence stavebního bytového družstva oprávněné k užívání předmětného bytu. Z důvodů, které zůstávají mimo předmět dovolacího přezkumu, neobrátila se přímo na SBD, nýbrž vstoupila do vztahu se subjektem, který jí jím zamýšlené plnění byl ochoten poskytnout. V souladu s tím obě účastnice uzavřely smlouvu, jejíž obsah byl zjištěn náležitým způsobem soudem prvního stupně a toto skutkové zjištění jako správné bylo převzato odvolacím soudem. K těmto skutkovým zjištěním není ovšem dovolací soud oprávněn ničeho přičinit, ježto to vybočuje z mezí dovolacího přezkumu při zvoleném dovolacím důvodu.
Pak je ovšem třeba (po dalším zjištění soudy obou stupňů o absenci zákonem stanoveného souhlasu SBD) souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že šlo sice o smlouvu neplatnou, nicméně na jejím základě bylo oběma stranami plněno (což je ostatně právním důvodem žaloby v této věci). (Mimochodem, je třeba v této souvislosti zdůraznit, že generální povinnost obecné pečlivosti při předsmluvním jednání a následném uzavření smlouvy, stanovená v §43 o.z., stíhá oba účastníky smlouvy rovným dílem). Na straně žalobkyně se jí dostávalo plnění v podobě možnosti předmětný byt užívat, na straně žalované šlo o právo požadovat částku mezi účastnicemi dohodnou. Ta byla ve smlouvě formulována způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, totiž povinností žalobkyně platit měsíčně částku 5.500 Kč a závazkem žalované vypořádat po skončení užívání částky připadající na služby spojené s užíváním bytu.
Nemůže proto dovolatelka úspěšně tvrdit, že se jí nedostalo žádného plnění v podobě možnosti užívat bytˇ (soudy nižších stupňů vyjádřeno „odbydlením si“ placených částek), ač se tak stalo na základě neplatné smlouvy.
Za správný je třeba považovat závěr odvolacího soudu o synallagmatické povaze nároku projednávaného v této věci, ježto na jedné straně žalobkyně plnila dohodnutou částku (byť i na základě neplatné smlouvy), na druhé straně požívala plnění spočívající v možnosti předmětný byt po uvedenou dobu užívat.
Ani z hlediska výše těchto vzájemných nároků neodchyluje se rozhodnutí odvolacího soudu od dosavadních závěrů judikatury. Tak v rozhodnutí publikovaném pod č. 53 ročníku 2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu bylo uvedeno: „ Výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.“
Není rozumného důvodu, proč by tyto závěry neměly být vztaženy rovněž na posouzení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání bytu, jak to implicite učinil odvolací soud v této věci.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Dovolatelka tak v podaném dovolání neformuluje žádnou otázku, kterou by bylo možno podřadit pod pojem zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou a výkladovou praxí.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu