ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.796.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 796/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně C. G., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. d. O., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované m. č. P. 1, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 129/2002, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007, č.j. 18 Co 33/2007-279, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč, a to k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2006, č.j. 30 C 129/2002-212, ve výrocích
o věci samé I. a II., kterými bylo určeno, že žalobkyně C. A. E. G., je jediným vlastníkem nemovitostí, a to domu č.p. 854 na pozemku st. p.č. 953 – zast. pl. a pozemku st. p.č. 953 – zast. pl. v k.ú. S. M., původně zapsaných v knihovní vložce č. 1577 pro k.ú. S. M., nyní na LV č. 665 v k.ú. S. M. u Katastrálního úřadu P. – m. Současně byl zamítnut návrh žalovaného na určení, že žalovaný je jediným vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Nákladový výrok mezi žalobkyní a žalovaným rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem byl však rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24.871,- Kč.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že A. K., babička matky žalobkyně, nabyla v dubnu 1933 vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě smlouvy trhové vkladem vlastnického práva do pozemkové knihy podle §§425 – 431 obecného občanského zákoníku. Podle odevzdací listiny dědického soudu bylo vloženo dne 19. 2. 1949 vlastnické právo pro T. L. G., v listopadu 1953 se podle výměru magistrátu z 20. 10. 1953 k předmětným nemovitostem poznamenala národní správa, která byla zrušena až dne 11. 5. 1998. Na základě kupní smlouvy mezi hlavním městem Prahou a žalovaným ze dne 20. 11. 1997, jejímž předmětem byl prodej sporných nemovitostí, a na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 37 D 487/2003-263, podle něhož je žalobkyně universální dědičkou po své matce T. L. G., byli na LV č. 665 pro k.ú. S. M. duplicitně zapsáni žalobkyně a žalovaný jako vlastníci předmětných nemovitostí.
Podle odvolacího soudu za situace, kdy právním předchůdcům žalobkyně svědčilo kontinuálně vlastnictví k uvedeným nemovitostem, které bylo také zapsáno v pozemkových knihách, nemohl stát vlastnické právo vydržet, a to především pro nedostatek dobré víry, že mu věc nebo právo náleží. Stát v tomto případě vykonával na nemovitostech pouze národní správu, a nemohl proto být při uchopení případné držby ani v době následné v dobré víře, že by předmětné nemovitosti mohl vlastnit. Zavedení národní správy samo o sobě neznamenalo odnětí vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu, nešlo tu tedy ani o přechod věci na stát ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (popř. o převzetí věci státem). Vlastnictví k uvedeným nemovitostem pak na stát nepřešlo ani na základě dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 – nižší instance ostatně ani nedovozují existenci vypořádání podle této dohody v projednávané věci. Odvolací soud též dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví k nemovitostem, k nimž je proveden duplicitní zápis, neboť pouze pozitivní určení vlastnického práva na základě této žaloby může být jediným podkladem pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval (včetně procesních aspektů svých tvrzení) v nesprávném právním posouzení věci – zejména pro otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu, pro nesprávné právní posouzení vypořádání nároku dohodou mezi Československou republikou a Vládou spojeného království Velké Británie a Severního Irska z roku 1982, anebo na základě dohody mezi ČSR a Švýcarskou konfederací z roku 1949 ve vztahu k předmětným nemovitostem. Dovolatel se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti vydržení nemovitých věcí státem. Tvrdil, že žalobkyně měla postupovat podle restitučních předpisů, v daném případě podle zákona č. 87/1991 Sb., a nikoliv domáhat se svého nároku pomocí obecné určovací žaloby. Vytýkal odvolacímu soudu, že posoudil v rozporu s hmotným právem důsledky uvalení národní správy na předmětné nemovitosti, jakož i otázku zákonné dědické posloupnosti ve vztahu k dědictví pro původní vlastnici předmětných nemovitostí A. K. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požadoval též vyslovení odkladu vykonatelnosti rozsudků soudů nižších instancí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i vedlejší účastník, a jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Vedlejší účastník ve shodě se žalovaným formuloval otázky zásadního právního významu, které odůvodňoval podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila. Neshledala dovolání žalovaného přípustným, neboť by v dané věci nemělo mít po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně se domnívala, že odvolací soud vyřešil veškeré právní otázky v souladu s hmotným právem. Oba soudy nižších instancí rozhodly věcně správně na základě úplně zjištěného skutkového stavu a na základě správného právního posouzení věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Dovolání žalovaného bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. - tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny s poukazem na §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Jako vlastník předmětných nemovitostí byla zapsána od roku 1949 T. L. G., která zemřela v roce 1980. Na základě rozhodnutí o dědictví sp. zn. 37 D 487/2003 (blíže viz odůvodnění rozhodnutí nižších instancí) nabyla tyto nemovitosti žalobkyně. Zavedení národní správy výměrem ONV v P. ze dne 20. 11. 1953, č.j. VIII-191-1-čp. 854/I-1953, neznamenalo odnětí vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu; toto právo existovalo nadále, byť pouze v „latentní formě“ (vzhledem k politickým a společenským poměrům v mezidobí). Zavedením národní správy nedošlo tedy k přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, a věc proto nemá restituční povahu. Zánik vlastnického práva žalobkyně nemohlo způsobit ani samotné uzavření mezivládní dohody mezi Velkou Británií a tehdejší ČSSR dne 29. 1. 1982 (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2184/2006).
Dovolací soud se též ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stát nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržet, neboť tvrzení držitele věci
o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní věcí, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné (viz k tomu např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného právního závěru nelze dovozovat, že by za držbu věci s dobrou vírou držitele, že mu věc patří, bylo možné pokládat držení věci na základě rozhodnutí o zavedení národní správy ohledně předmětných věcí, když zavedení národní správy neznamená odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1991 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
K námitkám dovolatele ohledně posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu z důvodu platnosti odevzdací listiny sp. zn. D III 307/46-11 ze dne 12. 8. 1948 dovolací soud dodává, že soud je v řízení mimo jiné vázán předchozím pravomocným soudním rozhodnutím. Pokud tedy Okresní soud civilní Praha – západ potvrdil dědictví předmětných nemovitostí po A. K. právní předchůdkyni žalobkyně paní T. L. G., která byla následně byla zapsána v pozemkové knize jako vlastník, nelze než z obsahu takové listiny v plné míře dovodit relevantní důkazní zjištění.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky, formulované dovolatelem, z hlediska hmotného práva správně, a nepochybil ani po stránce procesní. Nastolené otázky, nejsou-li skutkově zcela jedinečné bez judikatorního přesahu, byly již Nejvyšším soudem judikovány a ohledně nich neexistuje ani kontradikce senátů dovolací instance či odvolacích soudů (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání žalovaného pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyly splněny a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Také dovolání vedlejšího účastníka není přípustné, a to z procesních důvodů.
Vedlejší účastník má zajisté podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v zásadě stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje. Není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Nejvyšší soud dospěl stran této otázky k restriktivní interpretaci, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání. Týká se to jak samostatně podaného dovolání, tak zjevně i stavu, za něhož by vedlejší účastník – jako zde – měl podporovat svým dovoláním dovolání některé z procesních stran (srov. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004). Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované odmítá podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř.
Žalobkyně má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15 cit. vyhl.), krácená ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); včetně 19 % DPH náleží za právní zastoupení žalobkyně náhrada nákladů řízení ve výši 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu