ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.825.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 825/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce V. D. , zastoupeného Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, proti žalovaným 1) J. B. , a 2) D. B. , oběma bytem v H., oba zastoupeni Mgr. Romanem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Smetanovy sady 3, o zaplacení 151.320,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 469/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2010, č. j. 11 Co 183/2010-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.140,- Kč k rukám Mgr. Lukáše Stočka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j.
13 C 469/2009-17, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku
151.320,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). V části o zaplacení „zákonných úroků z prodlení za dobu od 1. 10. 2009 do 7. 11. 2009“ žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 11 Co 183/2010-51, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I – v části o zaplacení 148.720,- Kč a úroků z prodlení z částky 120.120,- Kč – potvrdil (výrok I); ve zbylé části, kterou se žalobce domáhal zaplacení dalších 2.600,- Kč a úroků z prodlení z částky
31.200,- Kč, rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), včetně nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu na pozemku v obci a kat. území H. Byt v tomto domě o velikosti 3+1, spolu s určenou částí společných prostor užívají žalovaní (jimž bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu). Za užívání bytu platí žalovaní žalobci pouze částku 1.300,- Kč měsíčně, ač nájemné za pronájem srovnatelného bytu v dané lokalitě a období činilo 6.305,- Kč měsíčně. Za dobu od 1. 10. 2007 do 30. 9. 2009, za níž žalobce žádá poskytnutí náhrady, činí dluh žalovaných na „nájemném“ 148.720,- Kč. Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na poučení, jehož se jim dostalo v písemném vyhotovení rozsudku, co do důvodů měli za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod
dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). S odkazem na rozhodnutí exekučního soudu (jímž byl zamítnut návrh žalobce na vyklizení předmětného bytu) namítali, že odpovídající bytovou náhradu jim žalobce dosud nezajistil, proto musí bydlet v jeho domě a udržovat jej. Vzhledem k těmto okolnostem označili požadavek žalobce na placení nájemného za odporující dobrým mravům. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání za nepřípustné a závěry odvolacího soudu za správné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně – shledá-li je dovolací soud přípustným pro věc zásadního právní významu – zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené
§240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v dovolateli napadené části potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V judikatuře Nejvyššího soudu se konstantě uplatňuje názor, že v případech,
v nichž po skončení nájmu svědčí osobě právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru (srov. též §712a obč. zák.); stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí
za totéž právo, tj. za právo na bydlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004). I v daném případě – podle skutkových zjištění – jde o úplatu za právo v bytě bydlet, jejíž výše musí proto odpovídat hodnotě, kterou žalovaní bydlením získali a vůči nimž žalobce – osoba poskytující toto bydlení – uplatňuje právo na náhradu za toto bydlení.
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2160/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008). O takový případ se v posuzované věci nejedná. K argumentaci žalovaných, že v bytě musí setrvávat až do zajištění bytové náhrady a že žalobce dosud nesplnil povinnost zajistit jim bytovou náhradu dle vykonatelného rozhodnutí, sluší se uvést, že co do zajištění bytové náhrady nejde o „uložení povinnosti ve vlastním smyslu slova, neboť ten,
v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se mohla osoba, která není povinna byt vyklidit dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, domáhat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2002).
Zvýše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o konstantní a nerozpornou judikaturu, kterou dovolací soud ani v dané věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. K nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou (z částky 148.720,- Kč) ve výši 16.300,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 8.150,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.690,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 10.140,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu