ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.864.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 864/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: Č. p. Z. a. s., zastoupená advokátem, proti žalovanému: J. M., zastoupený advokátkou, o zaplacení 27.554,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 10 C 16/2007, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 20. 9. 2007, č. j. 13 Co 401/2007-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni z 20. 9. 2007, č. j. 13 Co 401/2007-56 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 27.554,- Kč, s příslušenstvím. Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, spočívající v pojistném plnění, které žalobce poskytoval žalovanému od 3. 2. 2004 do 2. 5. 2004. Dále žalobce uvedl, že ačkoli s žalovaným uzavřel Smlouvu o pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti, vztah z této smlouvy zanikl k 31. 8. 2003, neboť žalovaný na období od 13. 8. 2003 do 31. 12. 2003 přerušil výkon své živnosti oznámením živnostenskému úřadu a tím aktivoval čl. 18 bod 11 Všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“): „Pojištění zaniká koncem měsíce, ve kterém pojištěný přestane vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost uvedenou v návrhu na uzavření pojištění.“
Okresní soud Plzeň – jih jako soud prvního stupně rozsudkem z 24. 5. 2007, č. j. 10 C 16/2007-36, žalobu zamítl po té, co zjistil, že žalovaný oznámením živnostenskému úřadu řádně přerušil provozování živnosti na konkrétně stanovenou dobu (od 13. 8. 2003 do 31. 12. 2003), po celou dobu přerušení platil pojistné a po konci přerušení v živnosti opět pokračoval. Soud prvního stupně dále dovodil, že přerušení živnosti žalovaným nelze považovat za naplnění čl. 18 bodu 11 VPP („pojištěný přestane vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost“), a to i proto, že běžnou žalobcovou praxí v obdobných případech bylo uzavírání dohod o přerušení pojištění na předpokládanou dobu přerušení provozování živnosti. Z uvedených důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že pojistný vztah podle čl. 18 bodu 11 VPP nezanikl a představoval právní důvod pro plnění za období od 3. 2. 2004 do 2. 5. 2004.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 20. 9. 2007, č. j. 13 Co 401/2007-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalovanému částku 27.554,- Kč, s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pojem „přerušení živnosti“ v čl. 18 bodu 11 VPP nutno vykládat „jen a pouze s ohledem na účel, který měla [pojistná smlouva] plnit“, přičemž „účelem pojistné smlouvy [bylo] zajistit žalovanému smluvené dávky […] po dobu pracovní neschopnosti, v jejímž důsledku ztratil příjmy z výkonu jeho samostatné výdělečné činnosti“. Odvolací soud uzavřel, že přerušení živnosti nemůže „mít za následek jiný závěr než o zániku pojištění ve smyslu článku 18 bodu 11. Všeobecných pojistných podmínek, když činnost, pro kterou byl v případě své pracovní neschopnosti pojištěn, přestal vykonávat“, přičemž „[n]a tomto závěru nemůže nic změnit [žalobcova] praxe, že je-li mu pojištěným oznámeno přerušení živnosti […], jedná s ním o změně pojistných podmínek…“
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítal, že po dobu přerušení činnosti (4 měsíce) řádně platil pojistné a že živnostenskou činnost jen přerušil, a nikoli ukončil ve smyslu čl. 18 bodu 11 VPP, a proto dle uvedeného článku nemohlo ani dojít k zániku pojistného vztahu. Závěrem žalovaný podpořil jím předestřený výklad čl. 18 bodu 11 VPP skutečností, že žalobce, dle své běžné praxe, uzavírá s pojištěnými, kteří mu oznámili přerušení živnosti, dohodu o přerušení pojištění.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že přerušení živnosti nutno považovat za naplnění čl. 18 bodu 11 VPP, a to i proto, že po dobu přerušení „pojištěný již nemá a legálně ani nemůže mít příjem ze samostatné výdělečné činnosti a tedy není v rámci sjednané pojistné smlouvy nic, co by mohlo být žalobcem nahrazováno“.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je rovněž přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
I. 1. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami žalovaného, který se domáhal, aby soud vyložil nejednoznačný čl. 18 bod 11 VPP („Pojištění zaniká koncem měsíce, ve kterém pojištěný přestane vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost uvedenou v návrhu na uzavření pojištění.“) též s ohledem na jednání smluvních stran – tj. jednak placení pojistného žalovaným i po dobu přerušení živnosti (kterým žalovaný projevil svůj názor o trvání pojistného vztahu) a dále s ohledem na žalobcovo uzavírání dohod o přerušení pojištění žalobcem s pojištěnými, kteří oznámili přerušení živnosti. K uvedeným námitkám odvolací soud pouze uvedl ničím neodůvodněné tvrzení, že na závěru o zániku pojistného vztahu „nemůže nic změnit [žalobcova] praxe…“. Tomuto právnímu názoru odvolacího soudu nemůže dovolací soud přisvědčit, neboť jednání stran představuje významné hledisko pro výklad obchodněprávních (§266 odst. 3 obch. zák.) i občanskoprávních (§35 odst. 2 obč. zák) smluv, zvláště připouští-li více výkladů již samotný smluvní text.
2. K uvedenému srov. rozsudek NS z 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005: „Kromě výkladu gramatického (event. logického a systematického) je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. usuzovat na vůli účastníků smlouvy také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran …“. Dále srov. rozsudek NS z 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006: „Jestliže […] nebylo možno dojít k jednoznačnému závěru o obsahu pojistné smlouvy, bylo povinností soudu provést na základě dokazování posouzení skutečné vůle účastníků v okamžiku uzavírání pojistné smlouvy, a to s přihlédnutím k účelu právního úkonu, k okolnostem za jakých k němu došlo, k následnému chování smluvních stran, jakož i k zásadě, že pojem, připouštějící různý výklad a nejasnosti, je třeba v pochybnostech vykládat vždy k tíži strany, která jako první tohoto výrazu v jednání použila (contra preferentem). Jestliže tak soudy obou stupňů nepostupovaly, bylo jejich právní posouzení podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR v Praze ze dne 28. 11. 1986, sp. zn. 4 Cz 61/86, uveřejněný pod číslem 2 v Bulletinu Nejvyššího soudu, ročník 1987, str. 87, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod číslem 46 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, nález Ústavního soudu ze dne 30.11.2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod číslem 188 Sb. ÚS, sv. 24, str. 401).“
II. Dovolací soud dále uvádí, že se neztotožnil se žalobcovým vyjádřením o aplikovatelnosti čl. 18 bod 11 VPP i v případě přerušení výkonu živnosti, neboť během období přerušení nemá pojištěný ze živnosti příjem, a tedy mu není co nahrazovat. Dovolací soud naopak dospěl k závěru, že přerušil-li pojištěný výkon své živnosti na předem stanovené přiměřené období (od 13. 8. 2003 do 31. 12. 2003), nejedná se o zánik pojistného rizika ve smyslu čl. 18 bodu 11 VPP, neboť bylo lze důvodně očekávat, že se příjem pojištěného obnoví. Navíc bylo pojištění uzavřeno na denní dávku 500,- Kč „bez zkoumání příjmů nebo nákladů“, jak se výslovně uvádí čl. 5 pojistné smlouvy, jejíž text má přednost před ustanoveními pojistných či jiných obchodních podmínek za analogického použití §273 odst. 2 obch. zák. Ostatně ani samotné formální oznámení živnostenskému úřadu, že živnost byla přerušena na určité časové období, nemůže způsobit zánik smlouvy, když skutečné – faktické přerušení živnosti (např. odjezdem na „dovolenou“), neoznámené živnostenskému úřadu, není způsobilé vést k zániku pojistného vztahu. (Podle §31 živnostenského zákona, v současném i dřívějším znění, vzniká povinnost oznámit jen přerušení živnosti delší 6 měsíců.)
III. 1. Pro úplnost odkazuje dovolací soud též na ustanovení §55 odst. 3 obč. zák.: „V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ a nyní též na článek 5 druhá věta směrnice Rady 93/13/EHS, který užívá dokonce superlativu „pro spotřebitele nejpříznivější“, a to i v jiných zněních – např. v anglickém „most favourable“ nebo německému „für den Verbraucher günstigste Auslegung“. Bylo-li účelem předmětné smlouvy zajistit žalovanému tok prostředků k osobní obživě pro případ onemocnění, zranění či jiného důvodu pracovní neschopnosti, není pochyb o tom, že žalovaný uzavřel pojistnou smlouvu jako spotřebitel ve smyslu §52 odst. 3 obč. zák., tj. mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti. Navíc jestliže obecně je účelem pojistné smlouvy přenášet za úplatu svá rizika a zmírňovat následky škodních událostí, byl by uvedený účel zásadně podlomen, pokud by se pojistitel, přestože se realizovalo pojistné riziko, mohl vyhnout povinnosti plnit odkazem na bezdůvodně nejasné ustanovení, jehož byl původcem (tj. na jím bezdůvodně vyvolané smluvní riziko). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že předeslané neznamená nutnost minuciózní úpravy veškerých detailů v pojistných podmínkách, neboť i taková úprava by v konkrétním případě mohla vytvářet podmínky pro neposkytnutí pojistného plnění.
2. Konečně v daném případě dokládá výklad ve prospěch spotřebitele podle §55 odst. 3 obč. zák., resp. nyní též čl. 5 směrnice, rovněž společenská úspora nákladů vznikající tím, že jednoznačné a srozumitelné pojistné podmínky připraví samotná pojišťovna jako subjekt, který se na takovou činnost specializuje, je pro ni odborně vybaven a pojistné podmínky používá opakovaně, v porovnání s náklady, které by musel na dosažení smlouvy srovnatelné kvality vynaložit každý jednotlivý klient. Rubem této nesporné výhody je ovšem faktická nerovnost daná tím, že pojišťovna za pomoci svého odborného aparátu formuluje pojistné podmínky sama, zatímco klientovy možnosti podmínky podrobně prozkoumat je omezená, zejména převyšují-li náklady s tím spojené (např. na právní pomoc či za promeškaný čas) možný přínos. Za této situace považuje dovolací soud za spravedlivé, aby výklad nejasných ustanovení pojistných podmínek šel k tíži pojišťovny, která je sama formulovala. Uvedený výklad nijak nepopírá právo pojišťovny dosahovat zisku, pokud tak činí způsobem, který je pro klienta předvídatelný a respektuje účel pojistné smlouvy, tj. úplatné přenesení rizika z pojištěného na pojišťovnu. (Srov. Heinrichs in Palandt Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, 66. vyd. Beck : München, 2007, str. 401.)
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu