ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.896.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 896/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Z. D. , zastoupena Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovaným: 1) R. H. a 2) E. H. , oba zastoupeni JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou v Jičíně, Šafaříkova 161, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 14 C 999/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2010, č. j. 25 Co 274/2010-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 14.372,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně JUDr. Aleny Jirovcové, advokátky k Jičíně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 1. 2010, č. j. 14 C 999/2009-66, kterým byl návrh žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím zamítnut. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě ve výši 57.844,- Kč byla ve vztahu k žalovaným zavázána žalobkyně.
Předmětem řízení je návrh žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež měli žalovaní získat tím, že jako vlastníci domu č. p. 1084 v ulici U. P. (s přilehlými pozemky), zapsaného v katastru nemovitostí pro kat. úz. P. na LV č. 663, získali na úkor žalobkyně majetkový prospěch bez právem uznaného důvodu. Žalovaní nabyli předmětný dům na základě kupní smlouvy ze dne 3. 8. 2006; dne 29. 6. 2009 jej prodali třetí osobě. V mezidobí navázala žalobkyně známost s jejich synem (R. H. ml.), se kterým sdílela od léta roku 2006 společnou domácnost do února roku 2009 (pozn. - žalovaní v rámci vyjádření k odvolání tvrdili, že žalobkyně s jejich synem sdílí společnou domácnost i nadále); od prosince roku 2006 společně žili v předmětném rodinném domě, který též opravovali. Žalobkyně dne 23. 11. 2006 získala pro potřeby oprav domu úvěr ve výši 300.000,- Kč, a to na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření. Z něj na přelomu let 2006/2007 investovala do oprav a úprav předmětného domu 210.000,- Kč, přičemž poslední investici vložila dne 24. 1. 2007. Žalovaní o průběh a rozsah stavebních prací neprojevovali zájem, jejich vzájemné vztahy s žalobkyní nebyly od počátku ideální a neuzavřeli s žalobkyní dohodu o vrácení investic použitých na opravy a úpravy domu před ani po skončení prací, a to ani ve formě ústní ani písemné. Po rozchodu žalobkyně se synem žalovaných zaslala žalobkyně žalovaným návrh dohody o vrácení investic v písemné formě s datem 7. 2. 2007, ale žalovaní jej neakceptovali. Žaloba napadla na soud dne 20. 7. 2009.
Soud prvního stupně ve věci zamítl návrh žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky, jelikož dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo spolehlivě prokázat, že by se žalovaní ústně či písemně zavázali k vrácení peněžitých prostředků použitých na zvelebení domu. Soud též zohlednil námitku žalovaných o promlčení nároku žalobkyně a dodal, že v případě, kdy žalobkyně poslední investici do domu provedla dne 24. 1. 2007 a žaloba k soudu došla až 20. 7. 2009, uplatněné právo se promlčelo v zákonné (subjektivní) době dvou let a nelze jej žalobkyni přiznat.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla a jeho rozhodnutí ve věci potvrdil. Pramenem uplatněného subjektivního práva měla být podle tvrzení žalobkyně ústní dohoda mezi synem žalovaných s žalovaným 1), a to v rámci telefonického hovoru v blíže neurčený den v měsíci září roku 2006. Avšak z žádné z výpovědí předvolaných svědků nevyplynulo spolehlivé a jednoznačné skutkové zjištění o existenci takové ústní dohody. Soud se dále též zabýval námitkou promlčení nároku žalobkyně vznesenou žalovanými. K tomu uvedl, že pro počátek běhu promlčecí doby pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo jej získal; přitom se vyžaduje skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného. Touto vědomostí se ve smyslu ustanovení §107 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V situaci, kdy vyšlo najevo, že žalobkyně od samého počátku věděla, že předmětný dům je ve vlastnictví žalovaných, pak též věděla, kdo získal majetkový prospěch z investic vynaložených do jeho oprav a úprav. Žalobkyně též, jakožto osoba žádající o úvěr, zajisté též věděla, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení. Pokud byla poslední investice do domu vložena dne 24. 1. 2007 a žaloba došla na soud dne 20. 7. 2009, postupoval soud prvního stupně správně v tom, že přihlédnul k námitce promlčení nároku a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu však v dovolání neuvedla; pouze označila za důvody nesprávného právního posouzení věci otázky aplikace druhu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a tím nesprávného stanovení počátku běhu promlčecí doby, a též neúplné posouzení relevantních skutečností pro otázku, zda vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdila, že ve věci nešlo o investici do cizí nemovitosti bez dalšího, jelikož bylo podle jejího názoru v řízení prokázáno, že syn žalovaných jejím jménem jednal telefonicky s žalovaným 1) o tom, že žalobkyně má v úmyslu brát si pro potřeby úprav a oprav domu úvěr. Dále též žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2145/2004 či 28 Cdo 2716/2008. Jako počátek běhu promlčecí lhůty žalobkyně udává konec roku 2008, resp. počátek roku 2009 – prodej nemovitosti třetí osobě, a nikoliv leden roku 2007, jak dovodily soudy ve svých rozhodnutích. K námitce promlčení, resp. jejímu rozporu s dobrými mravy žalobkyně uvedla nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10; soud nižší instance se podle názoru žalobkyně dostatečně nezabýval individuálními okolnostmi případu založenými na skutkových zjištěních soudu. Na závěr navrhla zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili žalovaní. Ztotožnili se v něm s rozhodnutími obecných soudů a odkázali na odůvodnění jejich rozsudků. Dále se v textu postupně vyjadřovali k jednotlivým tvrzením žalobkyně uváděným v dovolání; zejména poukázali na skutečnost, že není možné posuzovat případ z pohledu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení získaného z právního důvodu, jenž odpadl. Jak již uzavřely soudy nižších instancí, žalobkyně neprokázala existenci dohody, ať již ve formě ústní či dokonce písemné. K tomu navíc doplnili, že je to právě syn žalovaných, kdo splácí úvěr, jenž žalobkyně získala za účelem oprav a úprav domu (pozn.-totéž tvrdí i syn žalovaných v protokolu o jednání před soudem prvního stupně, č. l. 49), které však jeho hodnotu nijak nezvýšily. Na závěr navrhli dovolání žalobkyně odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou odvolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Žalobkyně v podaném dovolání otázku, pro kterou by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nikde nevymezuje. Již tato skutečnost je schopná přivodit závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání. Nejvyšší soud však přistoupil k posouzení věci i bez výslovného uvedení otázky zásadního právního významu. Avšak ani takový postup soudu neměl za následek odlišné posouzení otázky přípustnosti, když Nejvyšší soud ve věci pochybení odvolací instance neshledal. Dovolání nebylo z tohoto důvodu shledáno přípustným.
Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů . Právo toho, kdo se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, se promlčí v subjektivní promlčecí době podle §107 odst. 1 obč. zák. za dva roky ode dne, kdy se dozví, že se na jeho úkor někdo jiný obohatil.
Jak již uvedla i sama žalobkyně v textu dovolání, Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry učiněné soudem nižší instance (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 710/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4232/2010). Soudy nižších instancí po provedení všech navržených důkazů shodně uzavřely, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence dohody mezi ní a žalovanými o vrácení investic vynaložených na opravy a úpravy domu. V takovém případě je dovolací instance těmito závěry vázána.
Pokud jde o právní posouzení věci ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem případu, je posouzení otázky bezdůvodného obohacení soudy nižších instancí správné. V situaci, kdy nebyla prokázána existence dohody mezi žalobkyní a žalovanými o vrácení investic vynaložených na opravy či úpravy domu, není možné věc posuzovat z hlediska skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl.
Žalobkyně v dovolání uvádí některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se podle ní k předmětné věci vztahují a jež soudy nižších instancí opomněly při svém rozhodování zohlednit. Předmětem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004 je však problematika náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.; bezdůvodným obohacením se tu soud zabýval pouze okrajově, a to v otázce, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, kdo je získal, zaniká v důsledku skutečnosti, že předmět bezdůvodného obohacení byl následně zničen.
V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyššího soudu se též uvádí, že pro vznik bezdůvodného obohacení je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo získáno (přijetím plnění bez právního důvodu) nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením (právní důvod odpadl). Rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem bezdůvodného obohacení není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo). V tomto ohledu je nutné odkázat na správné závěry soudů nižších instancí ohledně povahy uplatněného nároku.
Rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008 Nejvyšší soud rozhodoval o existenci bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl. V tomto případě však – na rozdíl od posuzované věci - byla v průběhu řízení prokázána existence dohody mezi účastníky řízení.
Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl (právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov. Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový prospech podľa §451 a nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12. 1978, která byla publikována pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval své prostředky . Vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu.
Na základě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 355/2001) je možné učinit následující závěry ve vztahu k projednávané věci. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká jednak přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl, přičemž plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc, jestliže neexistoval právní důvod, aby někdo jiný než vlastník do věci investoval své prostředky. Jak však žalobkyně sama tvrdí – a výpovědi svědků i žalovaných toto nepopírají - bydlela v předmětném domě po celou dobu, kdy se prováděly jeho úpravy, které financovala ze získaného úvěru. Úpravy tudíž prováděla na domě, který obývala spolu se synem žalovaných a jejich vnučkou; ve věci proto není možné s jistotou tvrdit, že žalobkyně do domu vložila peníze „bezdůvodně“. Důležitějším je však v tomto případě závěr výše uvedené citace, který se zabývá okamžikem běhu promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení. Počátek běhu promlčecí doby je tu stanoven na okamžik, kdy došlo ke zhodnocení nemovitosti, tj. v nyní posuzovaném případě se jedná o datum provedení poslední úpravy domu.
Žalobkyně v dovolání též namítá rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a na podporu svého tvrzení uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10. Nálezem však bylo rozhodováno v mimořádně komplikované věci, kdy se samotným obecným soudům dlouho nedařilo o žalobě stěžovatelky rozhodnout a jež se týkala náhrady škody na zdraví. Podle názoru dovolacího soudu je však nutné odlišovat případ, kdy jsou „zapůjčené“ peníze vkládány do oprav domu po určitou dobu, a případ, kdy je nárokována náhrada škody na zdraví. V případě zdraví totiž není možné bez dalšího jednoznačně stanovit okamžik, kdy poškozená měla dostatečně prokazatelnou vědomost o vzniku škody a její výši. Ve věci navíc není řešena ani otázka vzniku bezdůvodného obohacení či promlčení nároku v subjektivní lhůtě dvou let od okamžiku vzniku takového obohacení. Při posuzování otázky promlčení nároku mají soudy povinnost brát v úvahu individuální okolnosti každého případu, musí se však opírat o prokázané skutečnosti a z nich příslušné závěry vyvozovat. Podle názoru Nejvyššího soudu, i kdyby bylo možné uvažovat o nesprávném posouzení okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení (dne 24. 1. 2007) soudy nižších instancí, k promlčení nároku žalobkyně by došlo nejpozději dnem 7. 2. 2007, resp. v době následujících několika dní, kdy byla žalovaným doručena dohoda o vrácení finančních prostředků, kterou neakceptovali. Závěr odvolacího soudu o promlčení případného nároku žalobkyně je tudíž správný. Pro výsledek řízení není podle názoru Nejvyššího soudu nepodstatné ani to, že – je-li tomu tak – syn žalovaných bankovní úvěr splácí. Daleko spíše totiž mohl vzniknout závazkový vztah mezi ním a žalobkyní, a to okamžikem, kdy skončilo společné užívání domu žalobkyní a synem žalovaných, resp. jejich rozchodem. Pak by od tohoto okamžiku mohla běžet obecná tříletá promlčecí doba.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.), když nelze dovodit ani judikatorní přesah napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Úspěšným žalovaným, zastoupeným společnou zástupkyní JUDr. Alenou Jirovcovou vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 43.300,- Kč, a to podle §3 odst. 1 bodu 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená dvakrát o polovinu za jediný úkon v řízení a odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.) na 10.825,- Kč. Po zvýšení sazby odměny o 30 % z důvodu zastupování v řízení více účastníků ve stejné věci (§19a cit. vyhl.) činí základ odměny částka 14.072,50 Kč. Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činila konečná výše nákladů dovolacího řízení 14.372,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu