ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.940.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 940/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. Václava Svobody , správce konkursní podstaty úpadce G 4 – akciové společnosti, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Zlaté stoce 1596/10a, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 66/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. 19 Co 238/2011-369, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze shora označeným bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2011, č. j. 18 C 66/2010-356, kterým byla pro neodstraněné vady odmítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 400.000,- Kč (posléze rozšířeno na 12.900.000,- Kč) s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vzhledem k neurčitosti a nesrozumitelnosti podání žalobce, kteréžto vady nebyly po řádné výzvě soudu odstraněny ani následným přípisem žalobce ze dne 11. 3. 2011 (došlým soudu dne 17. 3. 2011), bylo nutno přistoupit k odmítnutí žaloby. Nižší instance žalobci především vytýkaly, že adekvátně nevymezil titul pro uplatnění nároku na náhradu škody (nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí), neboť nevylíčil rozhodné skutečnosti, které považoval za nesprávný úřední postup, ani náležitě nespecifikoval případná nezákonná rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově, z nichž patrně také dovozoval svůj škodní nárok.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zásadní právní význam, o který opíral přípustnost svého podání, spatřoval v otázce, zda odvolací soud mohl potvrdit závěr o odmítnutí žaloby za situace, kdy žalobce dostatečně srozumitelně a konkrétně vylíčil skutkový stav a žalobní tvrzení, v žalobě odkázal na příslušné listiny, které k ní jako důkazy též připojil. Vyčíslení vzniklé škody navrhoval žalobce provést znaleckým posudkem. Namítal, že byl nesprávně vyzýván k tomu, aby právně kvalifikoval svůj nárok a vzniklou škodu – to bylo podle jeho názoru povinností soudu. Měl za to, že výzvě soudu k upřesnění žaloby bylo patřičným způsobem vyhověno. Zdůraznil, že soud prvního stupně pochybil i v tom, že nenařídil ve věci jednání (resp. přípravné jednání), aby dal žalobci možnost některé přetrvávající vady návrhu odstranit do protokolu, čímž mu odňal právo jednat před soudem. Dovolatel proto žádal, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu – a současně i usnesení soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a taktéž ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, ovšem jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (srov. druhou větu citovaného ustanovení: §237 odst. 1 a 3 platí obdobně).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí odvolací instance vychází z právního závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti vymezení toho, v čem žalobce spatřuje existenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi.
Podle §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí žaloba kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat zejména vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá . Rozhodující skutečnosti musí být v žalobě popsány tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a vylučuje záměnu s jiným skutkem. Žalobu dovolatele nelze ani po jejím doplnění považovat za projednatelnou , neboť z ní není patrné, co je skutečným podkladem požadovaného nároku na zaplacení částky 400.000,- Kč (12.900.000,- Kč) s příslušenstvím a tedy co má být v řízení prokazováno. Z žádného podání, jež žalobce učinil v průběhu řízení, totiž v první řadě není zřejmé, z jakého konkrétního jednání (nekonání) státního orgánu dovolatel svůj nárok na náhradu škody dovozuje, resp. jaká část jeho nároku se vztahuje k jakému pochybení orgánu veřejné moci. Soud prvního stupně přitom v souladu s ustanovením §43 o. s. ř. usnesením ze dne 1. 11. 2010, č. j. 18 C 66/2010-338, žalobce vyzval, aby odstranil vady svého podání a svou žalobu doplnil v usnesení blíže specifikovaným způsobem (přičemž jej poučil o následcích jeho nečinnosti). Dovolatel přesto podstatné (soudem vytčené) skutečnosti rozhodující pro posouzení svého nároku řádně nevylíčil.
Souhrnně řečeno, z předložených listin založených ve spise je patrno, že podání žalobce, přes rozsáhle tvrzené skutečnosti, neobsahuje konkrétní zdůvodnění jeho požadavku na plnění, jenž je uveden v žalobním petitu. Žaloba, doplněná podáním ze dne 11. 3. 2011 (došlým soudu první instance dne 17. 3. 2011), vykazuje chaotické a zmatené údaje, z nichž nelze jednoznačně dovodit skutková tvrzení, nezbytná pro vymezení předmětu řízení. V žalobě chybí zejména náležitá specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí státního orgánu a k těmto možným odpovědnostním titulům jednotlivě přiřazené a vyčíslené škody, ke které mělo v důsledku uvedených okolností na straně žalobce dojít. Absentují konkrétní skutečnosti, z nichž žalobce dovozuje výši celkové požadované částky jako náhrady škody. Uvedené nedostatky, které nebyly v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněny, brání pokračování v řízení; závěr o odmítnutí žaloby byl tedy učiněn po právu .
Ze shora vyslovených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu