ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.96.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 96/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. A. J. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. T. s. r. o. , zastoupenému advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 138/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 15 Co 434/2009-63, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.940,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17.4.2009, č.j. 12 C 138/2008-46, Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). Vzal za prokázané, že mezi žalovaným (budoucím prodávajícím) a paní A. S. (budoucí kupující) byla dne 19.6.2006 uzavřena v písemné formě smlouva o smlouvě budoucí, podle níž se tito účastníci zavázali v dohodnuté době uzavřít smlouvu o koupi označené bytové jednotky za smlouvou sjednanou kupní cenu; ke smluvním povinnostem budoucí kupující patřila povinnost složit do pěti dnů od uzavření smlouvy „rezervační poplatek“ ve výši 339.937,50 Kč, přestavující 15% kupní ceny. Tuto částku zaplatil žalovanému žalobce, dne 27.6.2006, kdy byla připsána na bankovní účet žalovaného. K převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (předvídaný v čl. V této smlouvy) na žalobce ze strany budoucí kupující A. S. nedošlo. Kupní smlouva v dohodnuté době uzavřena nebyla a z přijaté částky vrátil žalovaný toliko 239.937,50 Kč, s odůvodněním, že rozdíl ve výši 100.000,- Kč představuje smluvní pokutu, kterou je povinen zaplatit budoucí kupující v případě porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu (čl. IV, bod 6 smlouvy o smlouvě budoucí).
Při právním posouzení věci soud prvního stupně vycházel z předpokladu, že smlouva o smlouvě budoucí, uzavřená podle §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), zavazuje jen účastníky této smlouvy; mezi ně žalobce nepatří. Plnění, které poskytl žalovanému, je podle názoru soudu prvního stupně od počátku bezdůvodným obohacením, majetkovým prospěchem žalovaného získaným plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Právo na jeho vydání se promlčuje uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák.), která v posuzované věci počala běžet 27.6.2006, kdy žalobce poskytl žalovanému plnění s vědomím, že tak činí bez právního důvodu, neboť jde o povinnost jiné osoby, budoucí kupující A. S. Podle závěru soudu prvního stupně bylo ke dni podání žaloby (11.7.2008) právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno a jelikož se žalovaný (dlužník) promlčení dovolal, nelze promlčené právo žalobci (věřiteli) přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.).
Rozsudkem ze dne 24.7.2009, č.j. 15 Co 434/2009-63, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soudu odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Přijal závěr soudu prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí zavazovala toliko její účastníky a k přechodu práv a povinností jí založených na žalobce nedošlo. Jestliže žalobce zaplatil žalovanému částku 339.937,50 Kč, určenou smlouvou o smlouvě budoucí (čl. II, bod 7 smlouvy), na tam uvedený bankovní účet žalovaného, vědomě plnil závazek budoucí kupující jejímu věřiteli, žalovanému. Nejedná se tudíž o bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák., nýbrž o plnění za jiného podle §454 obč. zák., bezdůvodné obohacení, které získala na úkor žalobce budoucí kupující A. S. Podle závěru odvolacího soudu není proto žalobce k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému věcně legitimován. Za právně nezávažné označil odvolací soud závěry soudu prvního stupně o promlčení práva žalobce, popřípadě o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, jejichž důsledky se mohou projevit toliko ve vztazích mezi účastníky této smlouvy. Rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, shledal ve výroku věcně správným a proto jej potvrdil (§219 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že řešení právních otázek, k němuž dospěl odvolací soudem v napadeném rozsudku, je v rozporu s hmotným právem; v tom spatřoval zásadní právní význam tohoto rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že plnil závazek za budoucí kupující Alenu Sigmundovou, označil za nepředvídatelný a odporující v řízení provedeným důkazům. Z vylíčených skutečností znovu zdůraznil, že měl zájem o koupi bytu, kupní smlouvu ovšem nemohl uzavřít, proto se dohodl s A. S., že ona uzavře s žalovaným smlouvu o smlouvě budoucí a na žalobce případně převede práva a povinnosti ze smlouvy plynoucí, získá-li žalobce povolení k pobytu na území České republiky. Okolnost, že zájem o koupi bytu má žalobce, který ze svých prostředků zaplatil žalovanému rezervační poplatek 339.937,50 Kč, byla oběma účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí zřejmá. A. S. žalobce zmocnil k jednání o uzavření kupní smlouvy, popřípadě k jejímu uzavření, jak plyne z obsahu plné moci v řízení předložené. O postavení žalobce jako budoucího kupujícího svědčí i obsah návrhu kupní smlouvy, který vyhotovil zástupce žalovaného. Smlouvu odmítl žalobce uzavřít, neboť předmět koupě měl vady právní i faktické. Žalobcem poskytnuté plnění není plněním ze smlouvy o smlouvě budoucí, kterou s žalovaným uzavřela A. S., ale zálohou, kterou poskytl žalobce žalovanému na základě neformální dohody těchto účastníků, před uzavřením kupní smlouvy, z níž sešlo. Bylo-li poskytnuté plnění zálohou podle §498 obč. zák., nejde (od počátku) o bezdůvodné obohacení a právo žalobou uplatněné promlčeno není. K uplatnění práva na vrácení zálohy je aktivně legitimován žalobce, který zálohu zaplatil žalovanému, nikoliv A. S., jak uzavírá odvolací soud. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za správný a dodal, že i vzhledem k obsahu dovolání nejedná se o rozsudek po právní stránce zásadně významný. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.7.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§237 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
Jestliže v projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se závěrem, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, zatímco rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na závěru, že žalobce je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, ovšem s tím, že jde o právo promlčené, z hlediska obsahu posuzovaného právního vztahu se jedná o rozsudek měnící ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ač formálně odvolací soud rozhodl potvrzujícím výrokem podle §219 o.s.ř. Dovolání proti takovému rozsudku je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Jelikož rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšující 20 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 o.s.ř. se zde neuplatní.
Podle ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li však dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo zmatečnostmi (některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) a takový závěr neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud nezjistil ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K námitkám žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné (tedy že odvolací soud účastníkům nezpřístupnil svůj odlišný právní názor na věc), je třeba uvést, že by tato okolnost mohla být vadou řízení tehdy, pokud by z odlišného právním názoru odvolacího soudu vyplynula potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy, kdy je soud povinen poskytnou účastníkům poučení k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání (§213b, §118a o.s.ř.). O takovou situaci se v posuzované věci nejedná, neboť vylíčení rozhodných skutečností žalobcem bylo úplné a mohlo být podkladem i pro odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž dospěl k závěru, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován.
Zpochybňuje-li žalobce skutkové závěry odvolacího soudu, které podle jeho názoru odporují v řízení provedeným důkazům, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který je naplněn tehdy, vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce tvrdí, že při poskytování plnění žalovanému tak činil v domnění, že plní závazek svůj, nikoliv závazek jiné osoby, A. S. Takový závěr se ovšem z obsahu spisu nepodává. Nejenom z listinných důkazů, nýbrž i z výpovědi svědkyně A. S. vyplývá, že tato osoba, nikoliv žalobce, byla účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí, při jejímž uzavření jednala jménem svým, nikoliv žalobcovým. Bylo její právní povinností složit u žalovaného částku 339.937,50 Kč, kterou po vzájemné dohodě s ní poukázal žalovanému žalobce, byť s vědomím, že v budoucnu (při splnění podmínek ve smlouvě uvedeným) může dojít k přechodu smlouvou založených práv a povinností z budoucí kupující na žalobce. S tímto vědomím poskytl žalobce plnění a učinil tak ve lhůtě určené smlouvou o smlouvě budoucí, na stanovené platební místo. Jeho námitky směřující proti skutkovým závěrům odvolacího soudu proto opodstatněné nejsou.
Po právní stránce spočívá rozsudek odvolacího soudu na tom, že žalobce není účastníkem právního vztahu, o který v řízení jde, a že k uplatnění práva na vrácení poskytnutého plnění (jeho zůstatku ve výši 100.000,- Kč) ve vztahu k žalovanému není věcně legitimován. Odvolací soud zde dochází k závěru, že plnění poskytnuté žalobcem je plněním za jiného podle §454 obč. zák., nikoliv plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.).
Ustanovení §454 obč. zák. upravuje případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil. Na rozdíl od odpovědnosti podle §451 odst. 2 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného obohacení, získaného tím, že za druhého bylo plněno to, co po právu měl plnit sám, ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil . Konkurence s odpovědností podle §451 odst. 2 obč. zák. by přicházela v úvahu jen tam, kde ten, kdo plnil, se domníval, že plnil svůj vlastní dluh. K těmto závěrům dospěl již bývalý Nejvyšší soud SSR ve stanovisku ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, k otázkám postupu soudů při rozhodování o nárocích z neoprávněného majetkového prospěchu (tj. právního institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného obohacení), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/79, a dovolací soud nevidí důvod se od něj odchýlit ani v nyní posuzované věci. Jestliže skutková zjištění odvolacího soudu vedou k závěru, že žalobce poskytl žalovanému plnění, k němuž byla povinna jiná osoba (budoucí kupující na základě smlouvy o smlouvě budoucí), nikoliv s vědomím, že plní dluh vlastní (který vůči žalovanému neměl), je správný právní závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení nevznikl, neboť plněním poskytnuté žalobcem je plněním za jiného (§454 obč. zák.), nikoliv plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 1 obč. zák. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tedy naplněn není.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (s přihlédnutím k jejich obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimiž přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, k jehož nákladům patří odměna advokáta určená paušální sazbou 24.300,- Kč (§3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 12.150,- Kč, neboť advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhlášky), a dále i paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.490,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o.s.ř.), celkem 14.940,- Kč.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu