ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.966.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 966/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. L. V., a b) J. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. ú. g. i., s. p. v likvidaci, zaniklému bez právního nástupce, a 2) Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m. , o 1.419.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2007, č. j. 44 Co 282/2004-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se původní žalobou ze dne 2. 2. 1995, směřující proti prvnímu žalovanému a dále proti Ministerstvu hospodářství ČR, domáhali dvou nároků, jednak zaplacení částky 1.419.700,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého dle tvrzení žalobců poskytnutím plnění na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1991 mezi žalobci a subjektem označeným ve smlouvě jako Československý stát - Výzkumný ústav geologického inženýrství, s. p., když žalobci museli následně splnit restituční povinnost vydáním předmětu koupě (souboru nemovitostí) skutečnému vlastníkovi, a dále náhrady škody (ve výši 971.793,- Kč) spočívající v investicích vložených do předmětných nemovitostí v průběhu jejich držby; ohledně tohoto nároku vzali v průběhu řízení žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Městský soud v Brně prvním rozsudkem v této věci ze dne 27. 3. 2001, č. j. 54 C 103/96-152, žalobu na zaplacení částky 2.391.493,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č. j. 44 Co 54/2002-178, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu výhrad k označení žalovaných. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované náhrady za zhodnocení nemovitosti ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,- Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na §19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným účastníkem řízení (druhá žalovaná), neboť první žalovaný zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala předmětnými nemovitostmi z titulu (tehdy ničím nezpochybněného) vlastnictví, když toto vlastnické právo nabyla na základě pravomocného rozsudku, a uvedené nemovitosti převedla do dispozice žalobců na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že druhá žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti dobrovolně vydali, učinili tak na základě jejich svobodného rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2007, č. j. 44 Co 282/2004-228, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným změnil tak, že řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.). Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formálně změnil a řízení zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.), neboť Městský soud v Brně veden nesprávným právním názorem o procesním nástupnictví druhé žalované ve vztahu k zaniknuvšímu prvnímu žalovanému vůbec nerozhodl o zastavení řízení. Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v odvolacím řízení pak vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007 (§6 a násl. zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve spojení s §21a odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok ve výši 1.419.700,- Kč není vůči druhé žalované důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení (§489 ve spojení s §451 odst. 2 a §457 obč. zák.), ani z titulu odpovědnosti státu za škodu (§489 obč. zák. ve spojení se zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). S odkazem na §457 obč. zák. a §5 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, dovodil, že smluvní stranou smlouvy ze dne 26. 3. 1991 byl první žalovaný, který tedy ve věci byl i pasivně legitimován, nikoliv stát, který ani neodpovídá za závazky zaniklého státního podniku. Odpovědnost státu za škodu žalobci dovozovali z toho, že zakladatel státního podniku (prvního žalovaného) – bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj – s převodem předmětných nemovitostí dal souhlas, aniž by dostatečně zkoumal právní vztahy k převáděnému majetku. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost státu za škodu upravoval v době sporného převodu pouze zákon č. 58/1969 Sb. jako předpis speciální, vylučující z hlediska podmínek vzniku odpovědnosti aplikaci obecné úpravy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 a 25 Cdo 2222/2002 dospěl k závěru, že souhlas bývalého Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj (§1 odst. 2 zák. opatření č. 364/1990 Sb.), jakožto zakladatele státního podniku, s převodem majetku (předmětných nemovitostí) není úředním postupem při výkonu moci; žalobci se tedy uplatněného nároku z titulu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. domáhat nemohou.
Proti výrokům II., III. a IV. tohoto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a odůvodňují ho nesprávným právním posouzením [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní otázku zásadního významu spatřují v posouzení meze provázanosti či příčinné souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu. Namítají, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporuplné, když na jedné straně vylučuje z hlediska odpovědnosti státu aplikaci obecného zákona, zdůrazňujíc odpovědnost státu za škodu jen v mezích zákona č. 58/1969 Sb., a na straně druhé dovozuje, že udělení schvalovací doložky není úředním postupem. Stát, resp. první žalovaný jednal ve smluvním procesu jako subjekt, který neměl legitimaci s majetkem nakládat, a pokud s ním nakládal, tak šlo evidentně o majetek zatížený právní vadou. Dovolatelé tvrdí, že nelze oddělit deliktní jednání kontrahenta Československého státu – prvního žalovaného od primárního protiprávního jednání státu, ať již v podobě nezákonného uložení trestu propadnutí majetku třetí osobě či následné nečinnosti z hlediska odstranění této křivdy, která se promítla do neoprávněné deklarace vlastnictví v evidenci Střediska geodézie i do chování a prohlášení státního podniku v rámci předmětné dispozice s právně zatíženým majetkem. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání se proto posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §18 odst. 2 zákona se odpovědnosti podle odstavce 1 nelze zprostit.
Předpokladem vzniku odpovědnosti podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. je současné splnění tří předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace §18 cit. zákona tedy je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. Jestliže však stát vystupuje jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje, jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací zákona č. 58/1969 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, č. 141/2001). Nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., za nějž nese stát odpovědnost, není postup zakladatele státního podniku při udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. a takové rozhodnutí nemůže zakládat odpovědnost státu za škodu podle zák. č 58/1969 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, sešit 8, ročník 2006). V posuzovaném případě bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj jako zakladatel Výzkumného ústavu geologického inženýrství, s. p., udělilo tomuto podniku výjimku ze zákazu převodu majetku státu podle §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.; tento postup zakladatele prvního žalovaného tedy nebyl nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. a odpovědnost státu tak nevznikla . Při udělování uvedené výjimky totiž nevystupoval orgán státu (bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj) jako nositel veřejné moci (tj. jako orgán, jehož prostřednictvím stát uplatňuje veřejnou moc), nýbrž jako zakladatel státního podniku vykonávající oprávnění při nakládání a hospodaření s majetkem státu, jenž byl tomuto státnímu podniku svěřen, tedy oprávnění, jež náleží vlastníku, který rozhoduje o dispozicích se svým vlastnictvím. Odvolací soud tedy věc posoudil přiléhavě a jeho právní názor na nesprávný úřední postup jakožto předpoklad odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., je správný.
Pro úplnost je třeba dodat, že výjimka udělená prvnímu žalovanému jako státnímu podniku, o níž dovolatelé tvrdí, že se povolit neměla, byla pouze předpokladem pro možnost koupě předmětných nemovitostí, nemohla však být příčinou vzniku majetkové újmy žalobců. Povolením výjimky nedošlo totiž k úbytku majetkových hodnot na straně žalobců, tj. ke vzniku škody. Proto i pro neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi postupem bývalého ministerstva či povolením výjimky a škodou, spočívající v zaplacení kupní ceny za následně vydaný nemovitý majetek, nemohla být založena odpovědnost státu za škodu.
Právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přitom může být pouze taková – v rozsudku řešená a dovoláním vymezená – právní otázka, jejíž řešení má význam jak pro rozhodovací činnost soudů, tak pro věc samu, tedy jejíž řešení může přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelé přitom spatřují otázku zásadního právního významu „v posouzení meze provázanosti či příčinné souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu, resp. těch, kteří na újmě participovali ať již ve formě vrchnostenského aktu nezákonného rozhodnutí a zásahu do pokojného užívání majetku, tak v rovině soukromoprávní v rámci smluvního procesu s majetkem, se kterým stát nebyl legitimován nakládat, to vše na pozadí společností aprobované vůle odčinit majetkové křivdy z období nesvobody“. Na takto obecném závěru však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Důvodem, proč shledal správným zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně je právní závěr dovozující, že není dána odpovědnost státu za tvrzenou škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Posouzení, zda skutková tvrzení žalující strany odůvodňují v daném případě uplatněný nárok z hlediska občanskoprávní odpovědnosti státu za škodu a vzájemné provázanosti obou forem odpovědnosti, je založeno na jedinečném základě, a proto má význam pouze pro posouzení konkrétní věci. Z tohoto pohledu pak rozhodnutí odvolacího soudu nemá obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a druhé žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu