ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.990.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 990/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání L., d., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2002, sp.zn. 25 Co 461/2001 (v právní věci žalobce L., družstvo, zast. advokátem, proti žalované P. t., a.s., o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp.zn. 7 C 275/2000), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2002 pod č.j. 25 Co 461/2001-40 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2001 pod č.j. 7 C 275/2000-24, kterým byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit nebytové prostory situované v nemovitosti specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí.
Žalobce se na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 1. 1999 stal vlastníkem bloku panelových domů, v jejichž prvním podzemním podlaží je umístěna výměníková stanice, která zaujímá plochu 155,5 m2. Žalovaná je provozovatelem výměníkové stanice a také vlastníkem jejího technologického zařízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce spočívajícího v přesvědčení, že žalovaná užívá sporné nebytové prostory bez právního důvodu, když dovodil, že dotčené nemovitosti jsou zatíženy věcným břemenem, které žalovanou opravňuje k jejich bezplatnému užívání.
Předmětná výměníková stanice byla vybudována v rámci komplexní bytové výstavby sídliště M., přičemž v souladu s ustanovením §12 odst. 3 vyhl. č. 38/1963 Sb. byla investorem stavby organizace řízená národním výborem (V. h. m. P., v. s.). Stavba – včetně výměníkové stanice a jejího technického zařízení – byla předána uživateli, kterým byly E. H., a to dne 1.1. 1967 na základě „Delimitační dohody o teplárenských zařízeních v P.“ uzavřené dne 29. 6. 1966. Tento energetický podnik pak v souladu s ust. §13 odst. 2 vyhlášky č. 38/1963 Sb. provozoval dané zařízení pro veřejný rozvod tepla. Nejpozději tímto dnem tak ve prospěch právního předchůdce žalované byla dotčená nemovitost zatížena věcným břemenem, vzniklým dle ust. §22 odst. 1, písm. b) a odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb. Takto vzniklé břemeno, které se ze zákona nezapisovalo do katastru nemovitostí, postihovalo i národní majetek. Na nemovitosti vázne do doby, než bude dané zařízení pro veřejný rozvod tepla zrušeno. Toto věcné břemeno opravňuje provozovatele zařízení k bezplatnému užívání prostor, v nichž je toto zařízení pro rozvod tepla umístěno. Věcné břemeno přechází s nemovitostí na každého jejího vlastníka. Všechny následující právní normy, které upravovaly podnikání v oblasti energetiky, ať už zákon č. 89/1987 Sb. (§20 odst. 4), zákon č. 222/1994 Sb. (§45 odst. 3) či zákon č. 458/ 2000 Sb. (§98 odst. 4) platný v současné době, ponechaly v platnosti oprávnění k cizím nemovitostem vzniklým podle předchozí právní úpravy tohoto odvětví.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém ve shodě s námitkami uplatněnými již v odvolání připomíná, že stavebníkem dotčeného domu a zřizovatelem výměníkové stanice byl čsl. stát. Ten tak byl jak vlastníkem stavby tak jejího vybavení, takže aplikace zákona č. 79/57 Sb. nepřichází v úvahu. Je to obdobná situace jako kdyby součástí domu byla i garáž, ve které by vlastník garážoval své auto. Pokud by vlastník prodal automobil a stavbu různým subjektům, nemohl by vlastník auta argumentovat tím, že auto bylo vždy umístěno v garáži a prostory jsou jako garáž kolaudovány. I případné oprávnění dané zákonem č. 79/57 Sb. se týká pouze výměry do 30 m2 a navíc pouze za předpokladu, že dané zařízení bude umístěno na cizí nemovitosti a nikoliv v cizí nemovitosti. Kromě toho je sporné, zda zabudovaná výměníková stanice není součástí nemovitosti a jestli tedy dovolatel není jejím vlastníkem.
Vyjádření k uplatněnému dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.) Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatel opírá jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani nevytýká.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje mimo jiné i takové rozhodnutí, které se zabývá otázkami, které dosud nebyly v dostatečné míře předmětem rozhodovací činnosti vyšších soudů. Projednávaný spor navíc ve srovnání s už existující judikaturou vykazuje určité odlišnosti, a dovolací soud proto rozhodl o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolateli je třeba přisvědčit, pokud pochybuje, že zabudovaná výměníková stanice není součástí nemovitosti. Podle ustanovení §120 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle ustálené judikatury nelze znehodnocení věci chápat pouze v úzkém smyslu slova, tedy jako zničení nebo podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale znehodnocení může též znamenat, že věc bude svoji funkci plnit na nižší úrovni, sníží se cena věci nebo se zhorší její vzhled. Jak bylo vysloveno již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2000, sp.zn. 29 Cdo 2452/98, výměníkovou stanici je nutno považovat za součást domu, neboť podle své povahy k této nemovitosti náleží a nemůže být oddělena, aniž by se dům neznehodnotil.
Jiná je ovšem situace při úvaze, zda je dán platný právní důvod, který by žalované umožňoval užívání sporných prostor. Odvolací soud správně dovodil vznik věcného břemene, které žalovanou opravňuje k bezplatnému užívání těchto prostor při provozování výměníkové stanice, a to na základě zákona č. 79/1957 Sb. Toto věcné břemeno bylo ponecháno v platnosti i všemi následujícími předpisy upravujícími dotčenou problematiku. Dané omezení vlastníka nemovitosti tedy opravňuje provozovatele zařízení pro rozvod tepla k užívání prostor, v nichž je toto zařízení umístěno.
Ze smyslu zákona č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny je také třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované jako zvláštní objekty na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale z povahy věci plyne, že se právní úprava musí vztáhnout i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů). Ostatně žalobce si již při koupi dané nemovitosti musel být vědom, že v tomto objektu je výměníková stanice provozovaná žalovanou.
Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalobce proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., když žalobce nebyl úspěšný a žalované v rámci řízení o dovolání žádné náklady neznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu