ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1154.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1154/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně I. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, PSČ 110 00, proti žalovanému Biskupství brněnskému , se sídlem v Brně, Petrov 269/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 00445142, zastoupenému JUDr. Milanem Dobešem, advokátem, se sídlem v Brně, Jánošíkova 689/29, PSČ 643 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 175/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 39 Co 228/2017-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. února 2017, č. j. 43 C 175/2006-295, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (I. M.) domáhala vůči žalovanému (Biskupství brněnskému) určení, že je vlastnicí v rozsudku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku], a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 38 865,20 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 867 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) – uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšná již proto, že nelze zpochybnit vlastnické právo žalovaného, který nemovitosti nabyl (v době po zahájení tohoto řízení) v rámci zpeněžení konkursní podstaty úpadce Čechotrust, a. s. v likvidaci (dále jen „úpadce Č“).
Současně odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, podle níž soud prvního stupně zatížil řízení vadou, když nepřipustil záměnu účastníků na straně žalované a změnu žalobního petitu. Soud prvního stupně totiž o návrhu řádně rozhodl (usnesení ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 43 C 175/2006-276, jímž mimo jiné nepřipustil, aby žalovaný z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil správce konkursní podstaty úpadce Č a dalším výrokem nepřipustil změnu žaloby), přičemž proti výroku týkajícímu se změny žalovaných nebylo podáno odvolání a rozhodnutí tak nabylo právní moci. Jestliže nebyla připuštěna záměna účastníků, nelze polemizovat se správností výroku o zamítnutí změny žalobního návrhu (petitu), která se vztahovala k předpokládané záměně nynějšího žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že od počátku řízení měla naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem. Při změně situace, tj. prodeji nemovitostí žalovanému správcem konkursní podstaty úpadce Č, bylo podle dovolatelky namístě vyhovět změně petitu z určení na plnění (kupní ceny vyplacené žalobcem správci konkursní podstaty úpadce Č při zpěnění nemovitostí, nebo nejméně kupní ceny, kterou žalobkyně za nemovitosti dříve uhradila původnímu vlastníku).
Přestože dovolatelka nebyla úspěšná v řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce Č, došlo dle jejího mínění buď k situaci, že byly správcem konkursní podstaty zcizeny nemovitosti v jejím vlastnictví, nebo došlo k bezdůvodnému obohacení úpadce Č pro neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi úpadcem Č a dovolatelkou, pročež je namístě, aby správce konkursní podstaty úpadce Č toto obohacení dovolatelce vydal.
Dovolatelka konečně brojí i proti nákladovým výrokům, když má za to, že žalovanému nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na shora popsané okolnosti, které nastaly v průběhu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Především uvádí, že dovolatelka se domáhala vydání rozhodnutí, které neodpovídalo skutkovému stavu, navíc neučinila procesní úkony, které měla k dispozici, například nepodala odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o záměně účastníka řízení na straně žalované.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuální znění (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Dovolání proti prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která vychází z odvolacím soudem přiléhavě zmíněného R 81/2005. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že nepodala-li osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“), vylučovací žalobu nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. §27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám.
Z obsahu dovolání se navíc podává, že dovolatelka tento právní závěr odvolacího soudu, z něhož vychází napadené rozhodnutí, ani nijak konkrétně nezpochybňuje. Přestože dovolatelka jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci, spíše odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k vadám, jimiž měl řízení zatížit soud prvního stupně.
Takovými vadami však řízení zatíženo není, jak výstižně vysvětlil již odvolací soud. Dovolatelka totiž pomíjí, že důvod připustit změnu žaloby z požadavku na určení vlastnického práva na požadavek na uložení povinnosti k plnění mohl být opodstatněn pouze při změně (záměně) účastníků na straně žalovaného. Dovolatelka hodlala uplatnit požadavek na poskytnuté peněžitého plnění nikoliv vůči žalovanému (Biskupství brněnskému), nýbrž vůči správci konkursní podstaty úpadce Č. Jelikož však návrh na záměnu účastníků dle §92 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně zamítl, dovolatelka toto rozhodnutí nenapadla odvoláním a nabylo tak právní moci, nebyl důvod připouštět změnu žaloby.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 3. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu