ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1402.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1402/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobce A) V.P. B) R.P. oba zastoupení advokátkou, proti žalovanému T. Š. zast. advokátem, o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, čj. 21 Co 426/98 - 85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům A) a B) na náklady dovolacího řízení 1.075,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 1999, čj. 21 Co 426/98 - 85 změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 5. 1998, čj. 4 C 100/97 - 51 tak, že určil, že dohoda o předání členských práv a povinností, uzavřená mezi žalobci A) a B) a žalovaným dne 20. 3. 1997, je neplatná. Dále odvolací soud rozhodl o snášení nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobci byli členy S.b. d.S. a uzavřeli se žalovaným dne 20. 3. 1997 dohodu o "předání" členských práv a povinností. Tato dohoda nebyla žalobci uzavřena v omylu dle ust. §49a obč. zákoníku. Uvedená dohoda nebyla uzavřena s I.U. , spol. s r.o., se kterou byla uzavřena smlouva o půjčce, ale se žalovaným jako fyzickou osobou, byť šlo o pracovníka této společnosti.
Podle odvolacího soudu na tento vztah dopadá ust. §261 odst. 3 obch. zákoníku a podle §267 odst. 2 obch. zákoníku v těchto vztazích neplatí ust. §49 obč. zákoníku, tj. nelze se dovolávat neplatnosti uvedené dohody proto, že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Dále odvolací soud poté, co provedl důkaz obsahem dohody o "předání" členských práv a povinností ze dne 20. 3. 1997 dospěl k závěru, že uvedená dohoda postrádá podstatné náležitosti. Především nebyl v dohodě přesně stanoven byt, k němuž se váže "předání" členských práv a povinností a dále nebyl v dohodě stanoven způsob vypořádání členského podílu vyjádřeného finanční částkou. Vzhledem k tomu dospěl odvolací soud k závěru, že jde o neurčitý právní úkon a dohoda z 20. 3. 1997 je absolutně neplatná (§37 obč. zákoníku) a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 3. 5. 1999, doplněným dne 10. 5. 1999, napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud se vůbec nezabýval hodnocením toho, zda žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není [§80 písm. c) o. s. ř.]., tj. na určení neplatnosti dohody o předání členských práv a povinností ze dne 20. 3. 1997, neboť jde o otázku předběžnou k otázce, kdo z účastníků je členem družstva.
Dále dovolatel uvedl, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu pokud dospěl k závěru, že dohoda ze dne 20. 3. 1997 je neplatná. Otázku určitosti právního úkonu, resp. výklad projevu vůle je v daném případě nutné provést podle ust. §266 obch. zákoníku. Na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku nemůže výklad projevu vůle vycházet z toho, jak byla formálně projevena, ale jeho základem musí být úmysl jednajícího, pokud byl druhé straně znám nebo jí musel být znám.
Dovolatel je toho názoru, že jednoznačnou vůlí obou stran bylo dosáhnout převodu členských práv a povinností k bytu žalobců v domě v S. Převodu členských práv a povinností na žalovaného chtěly obě strany dohodou ze dne 20. 3. 1997 skutečně dosáhnout. Převodu členských práv a povinností také opravdu dosáhly, protože S.b.d. v S. - vlastník domu, vzal předloženou smlouvu na vědomí a ve své evidenci přechod členských práv a povinností na žalovaného vyznačil. Je tedy zřejmé, že předmětný právní úkon - dohoda o předání členských práv a povinností ze dne 20. 3. 1997 - byla pro s.b.d. naprosto srozumitelná a jednoznačná.
Je pravdou (jak vysvětluje odvolací soud), že dohoda o převodu členských práv a povinností se vždy váže ke konkrétnímu bytu. Z projevu vůle obou stran však je vázanost ke konkrétnímu bytu jednoznačná. Jde o byt, ve kterém žalobci v době uzavření dohody bydleli. Výkladem projevu vůle lze tedy nahradit v tomto případě i chybějící číslo bytu v domě (když právní úprava nepředpisuje, že by byty v domě musely být označeny čísly).
Rovněž tak výkladem projevu vůle je možno překlenout i nedostatky písemného vyhotovení dohody účastníků uváděné odvolacím soudem. Z dokazování je zřejmé, že i v tomto směru byly projevy vůle obou stran jednoznačné a podle toho je třeba předmětnou dohodu vykládat. Výše členského podílu byla známa z potvrzení SBD S. ze dne 16. 3. 1997 (z doby před podpisem dohody). Způsob úhrady členského podílu byl nepochybně oběma stranám znám z jejich předchozích jednání a je zřejmé, že mezi oběma stranami bylo jasné, že zůstatek členského podílu bude uhrazen, nebude-li zaplacen dluh žalobců z půjčky.
Z ustanovení §230 obch. zák. nevyplývají žádné jiné podstatné náležitosti dohody, než označení účastníků dohody, označení příslušného družstva a vztah ke konkrétnímu bytu. Názor, že by podstatnou náležitostí této dohody musel být i způsob vypořádání členského podílu neodpovídá zákonu. Zákonodárce v tomto případě úmyslně vytvořil velmi liberální podmínky pro převod členských práv a povinností ve s.b.d. - oproti předchozím právním úpravám. Nelze tedy přehlédnout, že mezi jednajícími účastníky může být i úmyslně ponechána dohoda o způsobu úhrady členského podílu na dobu pozdější. Stejně tak nevyplnění některých částí "předtisku" dohody nemůže činit tuto dohodu neplatnou.
Konečně je nutno vzít v úvahu, že pro dohodu o převodu členských práv a povinností není stanovena pro její platnost povinná písemná forma. Z podrobného dokazování také jednoznačně vyplývá, že vzájemná ujednání účastníků byla konkrétnější a obsáhlejší, než jak to posléze ve zkrácené verzi vyjádřili na předtisku SBD S .
Nelze tedy dovodit, že by předmětná dohoda byla neurčitá a z tohoto důvodu neplatná. Projevy vůle obou stran zcela jednoznačně směřovaly k převodu členských práv a povinností k bytu žalobců v domě v S .
V doplnění dovolání žalovaný ještě uvedl, že způsob úhrady členského po dílu byl stranám znám a žalovaný zaplatil žalobci A) na úhradu členského podílu 250.000,- Kč.
Podáním bez data, doručeným Okresnímu soudu v Kutné Hoře dne 25. 5. 1999, se k dovolání vyjádřili žalobci. Ve vyjádření zejména uvedli, že žalobci se domáhali určení neplatnosti dohody, jejímž předmětem měl být i převod práva užívání družstevního bytu, ve kterém bydlí se svými dvěma nezletilými dětmi, přičemž žádnou jinou možnost bydlení žalobci nemají, proto mají naléhavý právní zájem na tomto určení. V daném případě žalobcům šlo především o jejich právo užívat družstevní byt, ve kterém bydlí, resp. určení, že toto právo "nepředali" žalovanému. Členství v družstvu samo o sobě nezakládá právo užívat konkrétní družstevní byt.
Dále žalobci uvedli, že odvolací soud zkoumal předmětnou dohodu především podle obchodního zákoníku, avšak s tím, že i v obchodních vztazích musí být právní úkon učiněn v souladu s ust. §37 obč. zákoníku svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a dospěl k závěru, že předmětná dohoda tyto náležitosti postrádá a proto je neplatná.
Dle žalobců odvolací soud zhodnotil skutkový stav po právní stránce správně a proto není dovolací důvod uvedený žalovaným dán.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného ze 3. 5. 1999 podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř.") a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje požadované náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovoláním žalovaný napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci {§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], a to neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 20. 3. 1997.
Z provedeného dokazování, z něhož dovolací soud vychází, vyplývá, že žalobci A) a B) byli členy S.b.d. S. Se žalovaným uzavřeli dne 20. 3. 1997 dohodu o "předání" členských práv a povinností. Dohoda byla podepsána žalobci A) a B) a žalovaným. V dohodě je uveden byt , jehož se převod členských práv a povinností má mj. týkat. V bodě 2 dohody jsou uvedeny dvě alternativy způsobu vypořádání zůstatku členského podílu, jehož výše dle potvrzení s.b.d.S. činí 15.140,- Kč, aniž je zde smluven určitý způsob vypořádání.
Dále je v dohodě uvedeno, že žalovaný jako účastník dohody je svobodný, ačkoliv bylo v řízení zjištěno, že byl v době uzavření předmětné dohody ženatý.
Dovolací soud se za uvedeného skutkového stavu ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v daném případě jde o závazkový vztah uvedený v §261 odst. 3 písm. b) obch. zákoníku a proto se řídí částí třetí obchodního zákoníku.
Pro posuzování platnosti právních úkonů zakládajících obchodní závazkové vztahy se uplatní mj. ust. §37 obch. zákoníku, neboť obchodní zákoník obsahuje v ust. §266 a násl. pouze některá ustanovení o právních úkonech; v §266 pak zejména tzv. vykládací pravidla projevu vůle.
Vzhledem k uvedenému je tedy podle §37 obč. zákoníku nezbytné, aby dohoda o převodu členských práv a povinností, má-li být platná, byla učiněna svobodně a vážně, což jsou náležitosti vůle a určitě a srozumitelně, což jsou náležitosti projevu.
V posuzovaném případě je zřejmé, že v dohodě o "předání" členských práv a povinností z 20. 3. 1997 nebyl dostatečně určitě označen byt, jenž byl předmětem převodu členských práv a povinností, neboť zde byl uveden byt a byt takového čísla neexistuje. Takovéto číslo má budova v S. v níž žalobci bydlí.
Taktéž nebyl určitým způsobem stanoven způsob vyrovnání zůstatku členského podílu.
Odvolací soud byl toho názoru, že řádná identifikace bytu a dohoda o způsobu vyrovnání zůstatku členského podílu jsou podstatnými náležitostmi uvedené dohody a z toho poté dovodil, že jde o neurčitý právní úkon dle §37 obč. zákoníku, aniž by se zabýval výkladem tohoto úkonu dle §266 obch. zákoníku.
Z toho je zřejmé, že odvolací soud nerozlišoval mezi vznikem dohody (smlouvy), tj. tím, zda došlo ke shodě o podstatných náležitostech dohody (smlouvy) a neplatností dohody z důvodu její neurčitosti.
Dohoda o převodu členských práv a povinností dle §229 a 230 obch. zákoníku není v obchodním zákoníku upravena jako smluvní typ, proto je ji nutno považovat za smlouvu nepojmenovanou.
Podle §269 odst. 2 obch. zákoníku mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako smluvní typ. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
V tomto ustanovení je stanoven minimální obsah tzv. nepojmenované smlouvy a pokud by se smluvní strany nedohodly na takovémto obsahu, jednalo by se o úkon, který nevznikl, nikoliv o úkon neplatný.
Obsah smlouvy o převodu členství není v obchodním zákoníku upraven. V případě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v b. d. je nutné z povahy této dohody mít za to, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody bude určení práv a povinností spojených s členstvím v b.d. , určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání.
Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že posuzovaná dohoda o převodu členských práv a povinností neodpovídá požadavkům ust. §269 odst. 2, druhá věta obch. zákoníku. V řízení nebylo též prokázáno, že by chybějící obsahové náležitosti byly účastníky sjednány ústně mimo uvedenou dohodu. Důsledkem toho pak je, že dohoda o převodu členství nevznikla.
Odvolací soud správně dovodil, že posuzovaná dohoda postrádá podstatné náležitosti, ale nevyvodil z toho správný závěr, a to, že dohoda nevznikla, ale dospěl k závěru, že jde o neurčitý právní úkon. Tento závěr odvolacího soudu však neměl vliv na správnost jeho rozhodnutí. Je ovšem nutné konstatovat, že označení bytu, jenž měl být předmětem převodu členských práv a povinností a způsob vypořádání členského podílu jsou v dohodě provedeny tak, že je lze pokládat za neurčité.
Dovolací soud dále k námitce dovolatele, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v b.d. ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. konstatuje, že tato námitka není důvodná. V daném případě je zřejmé, že rozhodnutím o předmětné žalobě na určení se stanoví právní základ posuzovaného vztahu mezi účastníky sporu a tímto určením se zabrání vzniku dalších sporů, zejména na plnění z předmětné dohody.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto podle §37 obč. zákoníku, §266, §269 odst. 2, §229 a 230 obch. zákoníku, §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. d) a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl pro jeho nedůvodnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům A) a B) na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč [§7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. února 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová