ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.1661.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1661/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce R. K., proti žalované B. spol. s r. o. , o zaplacení částky 439 003 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 324/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2000 č. j. 15 Co 101/2000-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. listopadu 1999 č. j. 8 C 324/98-55 zamítl žalobu na zaplacení částky 439 003 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se zavázala pro žalobce provádět investorsko-inženýrskou činnost a zpracovat projektovou dokumentaci pro stavbu „R. u M.“ na základě mandátní smlouvy č. 7387 a smlouvy o dílo č. 7386, obou z 18. 4. 1994. Po změně podnikatelského záměru investora T. C., zejména zvážení jeho finančních možností, uzavřeli účastníci 27. 7. 1994 dvě další smlouvy - mandátní smlouvu č. 7485 a smlouvu o dílo č. 7484, kterými se žalovaná zavázala poskytnout žalobci stejné plnění, avšak pro jinou stavbu na stejném pozemku, a to „Nákupní centrum D.“. Uzavřením těchto smluv s žalovanou žalobce subdodavatelsky zajišťoval realizaci části díla, k jehož celému provedení se zavázal pro objednatele T. C., a to smlouvami o dílo z 3. 5. 1994 (stavba „R. u M.“) a z 13. 6. 1994 (stavba „Nákupní centrum D.“) a které spočívalo v kompletním provedení veškerých prací spojených se stavbou. Žalovaná poskytla žalobci na základě uvedených smluv část sjednaného plnění, jehož cenu žalobce žalované uhradil. K realizaci smluvených děl pro objednatele však nedošlo, neboť na podzim roku 1994 schválilo Městské zastupitelstvo v D. územní plán, v němž byl pozemek objednatele plánovaný k výstavbě předmětných děl (který byl součástí zemědělského půdního fondu) zařazen do části zvané biokoridor a výstavba v tomto místě tím byla právně vyloučena. Žalobce se domáhal vrácení ceny díla s argumentací vycházející z §551 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož je zhotovitel povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. (Žalobce přitom vycházel z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 1997 sp. zn. 15 Co 24/97, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Domažlicích. V tomto řízení se žalobce domáhal po investorovi - objednateli stavby zaplacení částky 189 002 Kč, tj. rozdílu mezi částkou, kterou žalobce zaplatil žalované, a výší záloh, kterou obdržel od objednatele. Krajský soud v Plzni své rozhodnutí zdůvodnil právě poukazem na porušení povinností žalobce jako zhotovitele vůči objednateli, které mu ukládá §551 odst. 1 ObchZ.). V posuzované věci však soud prvního stupně vyloučil možnost „automatické aplikace §551 odst. 1 ObchZ“ ze soudního řízení sp. zn. 15 Co 24/97 do tohoto řízení, a to z toho důvodu, že žalobce byl již na jaře roku 1994 informován o tom, že není schválen územní plán města D. a že při jeho přípravě jsou vážné pochybnosti o tom, že by na předmětném pozemku mohla být plánovaná stavba skutečně realizována. Soud prvního stupně dále poukázal na §376 ObchZ, podle kterého nemá poškozená strana nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinnosti povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. března 2000 č.j. 15 Co 101/2000-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, neboť za otázku zásadního právního významu v obdobných věcech nepovažoval posouzení odpovědnosti za škodu při porušení povinností vyplývajících ze závazku, který vznikl na základě §551 odst. 1 a §567 odst. 1, 2 ObchZ. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se také s jeho právním hodnocením věci. Zdůraznil, že pozemek, na němž byla stavba plánována, byl v katastru nemovitostí veden jako louka, byl součástí zemědělského půdního fondu a již dřívějšího biokoridoru a byl situován uvnitř hranic ochranného pásma městské památkové rezervace a tudíž všichni zúčastnění od počátku věděli, že pozemek není určen k zastavění a nebylo jisté, zda bude možno stavbu realizovat. Žalobce již na jaře 1994 věděl, že stavbu nebude možno realizovat, přesto bezdůvodně spoléhal, že se územní rozhodnutí do doby konečného rozhodnutí podaří změnit. Pokud tedy žalobce objednal provedení prací u žalované, jeho objednávka v sobě obsahovala i vědomost o nevhodnosti objednaných prací, resp. o nevhodnosti daných pokynů a žalobce vědomě riskoval, že dílo bude pravděpodobně nepoužitelné. Tuto vědomost je třeba vyložit jako souhlas – písemně vyjádřený ve smlouvách s žalovanou – s provedením díla i za existence nevhodnosti pokynů ve smyslu §551 odst. 1 ObchZ. Žalovaná tedy nenese za vzniklou situaci odpovědnost, neboť splnila přesně to, co od ní objednatel požadoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud nepřipustil jeho návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učiněný před vydáním potvrzujícího rozsudku, a důvodnost v naplnění podmínek §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že žalovaná měla na základě současně uzavřených smluv postavení jak mandatáře, tak zhotovitele, takže nemohla přistoupit k plnění svých závazků zhotovitele, aniž by předtím dostála povinnosti náležité péče o věci mandanta, tj. žalobce. Způsob vymezení mandátu byl takový, že zahrnoval veškeré úkony investorsko-inženýrského charakteru, které znamenají vyřízení veškerých formálních, stavebně-právních předpokladů pro to, aby stavba byla povolena, realizována a vše bylo završeno kolaudací. Právě tento mechanismus měl vyloučit riziko toho, že budou vynakládány značné prostředky za projekty, které nebude možno uskutečnit pro jejich rozpor s platnou územně plánovací dokumentací, ať už by se jednalo o územní rozhodnutí, územní plán či plán regulační. Povinností žalované vyplývající z uvedených smluv tedy bylo nejprve opatřit základní znalosti o případných omezeních, limitních určeních pro výstavbu v daném místě, jiné relevantní stavebně technické okolnosti, zahájit správní řízení za účelem dosažení vynětí pozemku plánovaného k zastavění ze zemědělského půdního fondu a teprve potom přistoupit ke zhotovení projektu. Žalovaná takto nepostupovala a nespojovala si do vzájemné souvislosti řádné plnění svých povinností ze smlouvy mandátní a ze smlouvy o dílo. Dovolatel namítá, že stejně jako soud prvého stupně i odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, např. „že pozemek není určen k zastavění“, „že všichni zúčastnění (není jasné kteří a čeho) od počátku (není jasné od počátku čeho) věděli, že není jisté, zda bude možné stavbu realizovat“. Nesprávná skutková zjištění obou soudů pak byla příčinou nesprávné aplikace §551 odst. 1 a 567 odst. 1 a 2 ObchZ, neboť žalovaná ve skutečnosti porušila povinnosti, které jí tato ustanovení ukládají, takže musí nést odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku takového porušení. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy. podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci 2, podle nichž není dovolání přípustné proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), trpí-li řízení vadami uvedenými v tomto ustanovení. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani žalovaný netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). V posuzované věci přípustnost dovolání vyslovena nebyla.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). Úkolem dovolacího soudu bylo proto posoudit, zda napadené rozhodnutí má skutečně zásadní právní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.
V dané věci učinil žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání dne 28. 2. 2000 při jednání před odvolacím soudem, a to ústně do protokolu o tomto jednání, přičemž za otázku zásadního právního významu vymezil posouzení odpovědnosti za škodu při porušení povinností vyplývajících ze závazku, který vznikl na základě §551 odst. 1 a §567 odst. 1, 2, ObchZ.
Pokud je přípustnost dovolání založena na §239 odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř., může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek a dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm c) o. s. ř.]. K těmto tvrzením tedy Nejvyšší soud v daném případě nepřihlížel a zabýval se pouze námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud také nemohl přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně, které převzal i soud odvolací, neboť byl při zkoumání přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn odvolacím soudem.
Podle dispozitivního ustanovení §551 odst. 1 ObchZ je zhotovitel díla povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Jde zejména o pokyny týkající se způsobu provedení díla. Aplikace tohoto ustanovení nebyla ve shora označené smlouvě o dílo jejími účastníky vyloučena. Podle článku II smlouvy ze dne 27. 7. 1994 se zavázal zhotovitel zpracovat projektovou dokumentaci stavby „R. u M“ v rozsahu zadání stavby, projektu pro stavební povolení a realizační dokumentace stavby. Podle článku VI.1. smlouvy se účastníci dohodli, že práce budou předány v 6 vyhotoveních. Zbývající části smlouvy upravovaly dobu plnění, cenu díla, podmínky jejího placení apod., stran pokynů objednatele zhotoviteli k provedení díla ve smlouvě nic sjednáno nebylo. Nejen z uvedené smlouvy, ale ani z dalšího provedeného dokazování odvolací soud nezjistil, že by žalobce jako objednatel udělil žalované jako zhotoviteli konkrétní pokyny ke způsobu provedení díla, žalobce neudělil žalované ani jiné pokyny technické povahy k projektu, který měla žalovaná vypracovat.
Za pokyn ve smyslu §551 odst. 1 ObchZ nelze považovat samotné uzavření smlouvy o dílo.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud vycházel z nesprávného výkladu §567 odst. 2 ObchZ. Podle tohoto dispozitivního ustanovení je mandatář povinen činnost, k níž se zavázal, uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta. V článku II.2 mandátní smlouvy účastníků řízení bylo sjednáno, že žalovaná jako mandatář bude podle této smlouvy jménem a na účet žalobce jako mandanta zajišťovat investorsko inženýrskou činnost na stavbu „R. u M.“ v rozsahu od zajištění vydání územního rozhodnutí až po kolaudaci stavby. Za situace, kdy odvolací soud vzal za prokázané, že „pozemek, na kterém byla stavba plánována, byl v katastru nemovitostí veden jako louka, byl součástí zemědělského půdního fondu a byl také součástí již dřívějšího biokoridoru“ a dále, že „všechny tyto okolnosti, zejména evidentní skutečnost, že pozemek není určen k zastavění, vedly k tomu, že všichni zúčastnění od počátku věděli, že není jisté, zda bude možno stavbu realizovat“, Nejvyšší soud dovodil, že nebylo prokázáno, že by žalovaná jako mandatář postupovala v rozporu s pokyny žalobce jako mandanta nebo v rozporu s jeho zájmy.
Odpovědnost zhotovitele za škodu podle §551 odst. l ObchZ pro nesplnění povinnosti zhotovitele upozornit objednatele na nevhodnost jeho pokynů k provedení díla a dále odpovědnost mandatáře za škodu podle §567 odst. 2 ObchZ pro porušení povinnosti mandatáře postupovat při sjednané činnosti pole pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy je vždy závislá na zhodnocení konkrétních skutkových okolností. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě žalovaná splnila přesně to, co si od ní žalobce objednal na základě platné smlouvy o dílo a že nebyl zjištěn postup žalované v rozporu s pokyny nebo zájmy žalobce podle mandátní smlouvy, nemůže mít jeho závěr právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť se odvolací soud zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami a zjišťováním, zda došlo k jejich porušení, což představuje vždy otázku posouzení konkrétného případu. Jeho rozhodnutí tedy nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nelze ani dovodit, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu