ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2105.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2105/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti žalovanému JUDr. P. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. K., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 464/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 15 Cmo 51/2006-29, takto:
I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 15 Cmo 51/2006-29, se odmítá.
II. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 15 Cmo 51/2006-29, ve věci samé, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 13 Cm 464/2005-17, Krajský soud v Českých Budějovicích na základě žaloby J. T., směřující proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadce Z. K., určil, že pohledávka žalobce vůči úpadci ve výši 650.000,- Kč je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil dne 22. června 2001 konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
2/ Žalobce (jako zástavní dlužník) uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem v jeho vlastnictví, zapsaným na listu vlastnictví číslo 389 v katastrálním území P. v obci P., konkrétně k domu číslo popisné 6 na stavební parcele číslo 11 a ke stavební parcele číslo 11 (dále též jen „zastavené nemovitosti“). Na tomto základě byly nemovitosti zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky Č. o. b. a. s. (zástavní věřitelky) vůči pozdějšímu úpadci.
3/ Žalovaný po řádné výzvě sepsal zastavené nemovitosti do konkursní podstaty úpadce postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a to ke dni 23. září 2001, vzhledem k tomu, že žalobce do té doby neuhradil zajištěnou pohledávku ani nesložil cenu zástavy.
4/ Zajištěná pohledávka zástavní věřitelky byla v konkursu vedeném na majetek úpadce zjištěna s právem na oddělené uspokojení.
5/ První přezkumné jednání v konkursní věci úpadce se konalo 5. září 2001.
6/ Žalovaný zpeněžil zastavené nemovitosti veřejnou dražbou dne 19. října 2004 za částku 650.000,- Kč. V této veřejné dražbě byla zpeněžena také další nemovitost ve vlastnictví žalobce (zahrada parcelní číslo 10/2, zapsaná na stejném listu vlastnictví jako zastavené nemovitosti), na které nevázlo zástavní právo a která nebyla ani sepsána do konkursní podstaty úpadce.
7/ Žalobce přihláškou ze dne 2. března 2005 doručenou soudu 3. března 2005 přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku ve výši 650.000,- Kč, jako pohledávku druhé třídy, opírající se o zpeněžení zastavených nemovitostí.
8/ Žalovaný nezařadil žalobcem přihlášenou pohledávku do seznamu přihlášených pohledávek a dopisem ze dne 4. dubna 2005, doručeným zástupci žalobce 7. dubna 2005 vyrozuměl žalobce, že jeho přihláška byla podána později než 2 měsíce od prvního přezkumného jednání.
Na tomto základě soud dospěl k závěru, že žalobce se o skutečné výši své pohledávky vůči úpadci dozvěděl teprve po provedené dražbě a tuto dne 3. března 2005 přihlásil do konkursní podstaty.
Postup správce konkursní podstaty, který žalobcovu pohledávku nepřezkoumal „ani pro ni nenařídil zvláštní přezkumné jednání“ (ačkoliv věděl, že výše pohledávky byla žalobci známa až od 24. října 2004 a ačkoliv tak v souladu s ustanovením §22 odst. 1 ZKV mohl učinit), nepokládal soud za správný. Měl totiž za to, že v tomto případě nelze uplatnit zákonnou dvouměsíční lhůtu počítanou od prvního přezkumného jednání, jelikož „nemovitost zástavního věřitele“ (jde o chybu, správně má jít o „nemovitost zástavního dlužníka“) se zapisuje do konkursní podstaty až po uplynutí třicetidenní lhůty počítané od doručení výzvy správce konkursní podstaty.
Soud dodal, že si je vědom toho, že po novele zákona o konkursu a vyrovnání (míněna novela provedená s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb.) již na zástavní dlužníky není pamatováno v zákoně a samotné doplnění do odstavce 4 (zjevně míněn §20 odst. 4 ZKV) s odkazem na §27 odst. 5 ZKV neřeší věc po novele komplexně jako například u společného jmění manželů. Nabízející se konstrukce, podle které „pokud si zástavní dlužník v zákonné lhůtě nepřihlásí svou pohledávku jako podmíněnou, lhůta mu ze zákona zanikne“, je podle názoru soudu neadekvátní a neodpovídá skutečnému zákonnému průběhu konkursu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o soudním poplatku (třetí výrok).
Odvolací soud - vycházeje z téhož skutkového stavu - dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci.
Na rozdíl od soudu prvního stupně měl totiž ve věci za plně aplikovatelné ustanovení §20 odst. 4 ZKV.
Toto ustanovení podle odvolacího soudu ukládá povinnost přihlásit včas i ty pohledávky, které vzniknou teprve po prohlášení konkursu, jestliže již před prohlášením konkursu byl založen a platně existoval závazkový vztah, z něhož věřiteli dosud nevzniklo právo na plnění.
V posuzované věci byl žalobce vzhledem k zástavnímu právu zřízenému před prohlášením konkursu osobou, jejíž věci zajišťují pohledávku odděleného věřitele. Proto měl svou podmíněnou pohledávku (která vznikla zpeněžením jeho nemovitostí v konkursu) včas přihlásit do konkursu, aby v něm mohla být případně uspokojena. Vzhledem k tomu, že tak neučinil a svou podmíněnou pohledávku přihlásil později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, nelze k takto přihlášené pohledávce dle ustanovení §22 odst. 2 ZKV přihlížet.
Byly-li v konkursu zpeněženy i nemovitosti ve vlastnictví žalobce nesepsané do konkursní podstaty (výše označená zahrada), nepatří výtěžek jejich zpeněžení do konkursní podstaty a žalobce má právo jeho vydání, uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měl svou pohledávku přihlásit podle §20 odst. 4 ZKV jako pohledávku podmíněnou a jelikož tak neučinil do dvou měsíců od konání přezkumného jednání, nelze k jeho pohledávce s ohledem na ustanovení §22 odst. 2 ZKV přihlížet a trvá na správnosti závěrů soudu prvního stupně, podle nichž je nutné pohledávku, jejíž vznik se opírá o sepis zajištění do podstaty, „nutno zařadit do podstaty kdykoli“.
Dle dovolatele je třeba vycházet z obecných předpisů, podle kterých mu vzniká právo na regres vůči úpadci okamžikem, kdy za něj dobrovolně či nuceně plnil, což se stalo den po vydražení (zastavených nemovitostí). Správce konkursní podstaty je tak povinen sepsat dovolatelovu pohledávku do konkursní podstaty automaticky (je povinen považovat ji za přihlášenou). V této své argumentaci žalobce odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 30/2007“).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v „celém rozsahu“, tedy i ve druhém výroku o nákladech řízení a ve třetím výroku o soudním poplatku; v této části je dovolání objektivně nepřípustné (není přípustné podle žádného z ustanovení, jež přicházejí v úvahu); Nejvyšší soud je proto v této části bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §20 odst. 4 ZKV přihlásit lze i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci.
Dle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Podle ustanovení §22 ZKV, jestliže je to možné, přezkoumá správce i přihlášky došlé po přihlašovací lhůtě; jinak pro ně soud nařídí zvláštní přezkumné jednání. Konkursní věřitelé pohledávek přezkoumávaných při zvláštním přezkumném jednání nemohou popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávek přezkoumaných při předchozích přezkumných jednáních. Ustanovení §21 odst. 3 platí obdobně (odstavec 1). K pohledávkám, které jsou přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, se nepřihlíží. Takto přihlášené pohledávky nemají účinky podle §20 odst. 8; o tom, správce vyrozumí věřitele, který opožděnou přihlášku podal (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 31. prosince 2007 nedoznala změn.
Zástavní právo má subsidiární a akcesorickou povahu.
Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že zástavní věřitel má pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce odpovídá na straně dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo jen dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí zástavou“). Jinak řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku sloužícího jako zástava). V právní teorii srov. k tomu např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 18/2006 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 30/1998 a 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na obecném závěru, že zajištěná pohledávka zástavního věřitele je (nadále zůstává) peněžitou pohledávkou i ve vztahu k zástavnímu dlužníku, jenž není osobním dlužníkem a který za splnění této pohledávky „ručí“ (jen) zástavou, ničeho nemění ani skutečnost, že platná právní úprava umožňuje zástavnímu věřiteli realizaci zástavního práva v exekuci i na základě jiného exekučního titulu, než je exekuční titul ukládající zástavnímu dlužníku zaplacení peněžité částky (srov. §258 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele (splatit dluh), neučiní-li tak dlužník sám, tudíž vzniká i zástavnímu dlužníku (odlišnému od dlužníka osobního), avšak s omezením, podle kterého se zástavní věřitel může domáhat uspokojení zajištěné pohledávky jen z výtěžku prodeje zástavy.
Není-li pro tento případ mezi zástavním dlužníkem a osobním dlužníkem ujednáno něco jiného, vzniká zástavnímu dlužníku, jenž na úhradu zajištěné pohledávky „plnil zástavou“ (tím, že byla zpeněžena), regresní nárok svého druhu, který je nutno posuzovat analogicky podle ustanovení §454 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Na těchto závěrech ničeho nemění ani to, zda zástavní dlužník plnil ze zástavního práva dobrovolně (např. tím, že uhradil zajištěnou pohledávku nebo složil hodnotu zástavy) nebo vynuceně (tak, že zástava byla i proti jeho vůli zpeněžena a výtěžek zpeněžení vydán zajištěnému věřiteli). Výše formulované závěry se přitom plně prosadí nejen v mimokonkursních poměrech, nýbrž i za trvání konkursu na majetek osobního dlužníka, v režimu §27 odst. 5 ZKV (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že zástavní dlužník plní svůj závazek z titulu zástavního práva i tím, že zástavu nechá sepsat do konkursní podstaty za účelem jejího následného zpeněžení (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro způsob uplatnění dovolatelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek úpadce není rozhodné, že konkrétní výše částky dosažené zpeněžením zástavy je známa právě až po zpeněžení zástavy. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 1343/2006 k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že tato okolnost je pojmovým předpokladem „podmíněnosti“ pohledávky zástavního dlužníka.
Taková pohledávka se může stát v průběhu konkursu nepodmíněnou pouze v rozsahu, ve kterém zástavní dlužník zástavou na úhradu pohledávky zástavního věřitele plnil. Rozhodující přitom je výše čistého výtěžku zpeněžení zástavy v konkursu (§28 odst. 2 ZKV v rozhodném znění) a nikoli redukovaná část (70 %) čistého výtěžku zpeněžení vyplacená oddělenému věřiteli podle §28 odst. 4 věty první ZKV. Jinak řečeno, pohledávka zástavního dlužníka je v intencích §20 odst. 4 ZKV co do své výše vázána nejen na zpeněžení zástavy, nýbrž i na dosažený čistý výtěžek zpeněžení.
Jak Nejvyšší soud blíže rozvedl v posledně označeném rozhodnutí, skutečnost, že zástavnímu dlužníku v době, kdy přihlašuje pohledávku vázanou na podmínku (spočívající v tom, že bude za úpadce plnit jeho závazek vůči věřiteli z z titulu zástavního práva), není známo, v jaké výši bude dosaženo čistého výtěžku zpeněžení zástavy, nebrání v možnosti pohledávku přihlásit. U takto konstruovaných pohledávek zástavních dlužníků jde naopak o typovou situaci, s jejímž prosazením v praxi zákon (v §20 odst. 4 ZKV) výslovně počítá (srov. ostatně obecně i §20 odst. 2 větu druhou ZKV).
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci) nadto Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel, který nepřihlásil svou pohledávku do konkursu, ač tuto povinnost měl (povinnost ve vazbě na právo být v konkursu poměrně uspokojen), nemůže být po dobu trvání konkursu uspokojen z majetku konkursní podstaty, a že to platí i pro zajištěné věřitele (tedy i pro zástavní věřitele).
Nemůže-li být v konkursu vedeném na majetek úpadce uspokojen ani zástavní věřitel, který zmešká propadnou lhůtu k podání přihlášky vymezenou ustanovením §22 odst. 2 ZKV, pak není důvodu z tohoto režimu vyjímat zástavní dlužníky, kteří zmeškají lhůtu, ve které mohli a měli přihlásit do konkursu jako pohledávku vázanou na podmínku pohledávku vzniklou tím, že z titulu zajištění zástavním právem uspokojí pohledávku zajištěného zástavního věřitele (tím, že vyplatí ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo složí cenu zástavy anebo umožní soupis zástavy do konkursní podstaty a její následné zpeněžení).
Možnost přihlásit pohledávku vázanou na podmínku přitom u zástavního dlužníka není omezena ani tím, kdy správce konkursní podstaty sepíše zástavu (postupem podle §27 odst. 5 ZKV) do konkursní podstaty úpadce. Riziko takového postupu je zástavnímu dlužníku známo již ke dni prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka (zde od 22. června 2001) a lhůta k přihlášení pohledávky vázané na podmínku tedy i takovému věřiteli začíná běžet již od prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Závěry obsažené v R 30/2007 se v dané věci neuplatní (týkají se jiného právního institutu - zákonné neúčinnosti dlužníkových právních úkonů). Obdobnou situací (ve vazbě na institut ručení) se Nejvyšší soud naopak zabýval v důvodech rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1089/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), kde možnost pokládat pohledávku ručitele za přihlášenou v konkursu připustil jen pro případ střetu staré a nové úpravy (v přechodném období) přihlašování těchto pohledávek do konkursu, vycházeje jinak z toho, že i ručitel, který chce být v konkursu uspokojen, svou pohledávku vázanou na podmínku přihlásit musí.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto správné.
Zbývá dodat, že kdyby měl být spor veden jen v rovině „včasnosti“ přihlášky dovolatele z 3. března 2005, nemohl by dovolatel s takto koncipovanou žalobou uspět rovněž. V takovém případě soudní praxe i právní teorie připouští jiný způsob nápravy možných pochybení. Konkrétně připouští možnost konkursního věřitele vznést v rámci konkursního řízení návrh, aby jeho pohledávka byla zařazena na seznam přihlášených pohledávek (a tím mohla být přezkoumána), o kterém rozhoduje konkursní soud usnesením, proti němuž je odvolání přípustné (srov. v tomto ohledu v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 601/2005, 602/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 3972/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v literatuře např. článek článek Bureš, J. - Drápal, L.: K některým otázkám incidenčních sporů v konkursu, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, str. 277 - 286).
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věcí samé zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.) jako neopodstatněné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224, §142 odst. 1 (co do zamítnutí) a §146 odst. 3 (co od odmítnutí) o. s. ř., a tím, že u procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu