ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.218.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 218/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky M. T. , zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, PSČ 350 02, za účasti BD U SILA , se sídlem v Liberci 30, U Sila 358, PSČ 463 11, identifikační číslo osoby 27342069, zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 188/27, PSČ 460 31, o prohlášení rozhodnutí členské schůze družstva o vyloučení za neplatné a o určení členství, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 153/2009, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2011, sp. zn. 14 Cmo 272/2010-170, takto:
I. Dovolání proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Navrhovatelka je povinna zaplatit družstvu BD U SILA na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce družstva.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 6. dubna 2010, č. j. 39 Cm 153/2009-140, zamítl pro opožděnost „žalobu“, kterou se „žalobkyně“ domáhala určení, že rozhodnutí členské schůze BD U SILA (dále jen „družstvo“), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí představenstva o vyloučení „žalobkyně“ z družstva, je neplatné (výrok I.), určil, že „žalobkyně“ je „nadále“ členkou družstva (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadlo družstvo odvoláním, v němž namítalo, že byl-li návrh na prohlášení rozhodnutí členské schůze družstva o vyloučení „žalobkyně“ za neplatné zamítnut s tím, že nárok je prekludován, nemůže mít navrhovatelka naléhavý právní zájem na určení, že je členkou družstva. Žaloba o určení by dle názoru odvolatele byla na místě pouze za situace, kdy by se vyloučení opíralo „o tzv. nicotný akt“.
K odvolání družstva Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že návrh na určení, že „žalobkyně“ je nadále členkou družstva, zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud konstatoval, že úvahy soudu prvního stupně o neopodstatněnosti vyloučení „žalobkyně“ z družstva „by byly na místě pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze; v této části však byla žaloba zamítnuta z důvodu marného uplynutí zákonné lhůty a žalobkyně se neodvolala; výrok I. napadeného usnesení (rozuměj: usnesení soudu prvního stupně) tak nabyl právní moci dne 28. dubna 2010“.
S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu - rozsudek ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61), usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005, pod číslem 62), a rozsudek ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005 (který je, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), odvolací soud dovodil, že v řízení o určení členství v družstvu mohl soud prvního stupně řešit jen to, zda proces vyloučení „žalobkyně“ z družstva byl završen, nikoliv věcnou správnost samotného vyloučení.
Podle odvolacího soudu přitom soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění ohledně rozhodnutí členské schůze o vyloučení „žalobkyně“ z družstva, vyvodil z nich však nesprávný právní závěr. Soud prvního stupně totiž zjistil, že v bodu 11 zápisu z členské schůze ze dne 3. července 2009 je uvedeno: „odsouhlaseno 9 hlasy, nesouhlasí 2 hlasy, nehlasoval 5 hlasy“, z čehož dle jeho názoru nebylo patrné, zda bylo „odvolání žalobkyně odsouhlaseno“. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že zní-li bod 11 zápisu: „vyloučení člena družstva … p. T. M. … odsouhlaseno 9 hlasy…“, je zcela zřejmé, že členská schůze „vyloučení žalobkyně odsouhlasila“.
Odvolací soud uzavřel, že členství navrhovatelky v družstvu skončilo (v důsledku marného uplynutí lhůty k podání návrhu na prohlášení rozhodnutí členské schůze o jejím vyloučení z družstva za neplatné) rozhodnutím členské schůze konané dne 3. července 2009.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do jeho důvodu pak odkázala na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka výslovně napadla usnesení odvolacího soudu jak v měnícím výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení.
Na projednávanou věc nelze - podle názoru dovolatelky - aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 104/2005. Dovolatelka vysvětluje, že se nedomáhá přezkumu věcné správnosti rozhodnutí o vyloučení, ale domáhá se určení, že je členkou družstva, a to z důvodu, že již prvotní rozhodnutí o vyloučení, tedy rozhodnutí představenstva ze dne 19. června 2009, je právním úkonem absolutně neplatným, který nemůže vyvolat žádné právní účinky; to vše za situace, kdy na tento právní úkon navazují další právní úkony, které zásadním způsobem zasahují do právního postavení dovolatelky.
Podle dovolatelky nedošlo k platnému završení procesu jejího vyloučení z družstva, neboť celý proces byl zahájen „prvotním absolutně neplatným právním úkonem“, přičemž „tento nedostatek nebylo lze zhojit v dalším procesu rozhodování družstva“.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že nešlo o opakované porušení povinnosti člena družstva a absentovala předchozí písemná výstraha, ačkoli ji zákon vyžaduje.
„Z důvodu právní jistoty“ dovolatelka namítá též „absolutní neplatnost“ usnesení členské schůze ze dne 3. července 2009 (pro rozpor s §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), neboť z něj nelze ani výkladem dovodit, jaký byl projev vůle členské schůze ve vztahu k vyloučení dovolatelky z družstva, když z bodu 11 zápisu z členské schůze nelze dovodit, zda je odsouhlaseno odvolání dovolatelky, nebo je odsouhlaseno zamítnutí tohoto odvolání, a tedy potvrzeno rozhodnutí představenstva.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Družstvo se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle §231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.
Podle §231 odst. 5 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí citovaná odvolacím soudem uvedená výše) se zřetelně podává závěr, podle něhož v jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné (§231 odst. 5 obch. zák.), soud platnost vyloučení z družstva přezkoumávat nemůže.
Ačkoli výjimečně je možné, aby si člen družstva - i v situaci kdy byl (měl být) z družstva již vyloučen - vyjasnil své právní postavení (má-li na tom naléhavý právní zájem) vůči družstvu návrhem o určení, že jeho členství v družstvu nadále trvá (srov. výše uvedené usnesení sp. zn. 29 Odo 896/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005, pod číslem 62), ve sporu o určení členství v bytovém družstvu lze prejudiciálně řešit jedině to, zda proces, v jehož rámci bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení člena z bytového družstva, byl již završen, nikoli však to, zda uvedené vyloučení bylo věcně správné (opodstatněné).
V usnesení ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, Nejvyšší soud k uvedenému dodal, že soud rozhodující ve sporu o určení členství v družstvu není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení z družstva (tj. zda důvod, pro který byl dotčený člen z družstva vyloučen, byl vskutku dán) a není ani oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky, za nichž může družstvo k rozhodnutí o vyloučení přistoupit (např. udělení výstrahy).
Odvolací soud v projednávané věci z výše uvedených judikaturních závěrů vycházel, pročež správně nepřezkoumával věcnou správnost rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelky z družstva ani rozhodnutí členské schůze o odvolání navrhovatelky proti němu, jakož i splnění dalších podmínek, za nichž mohlo družstvo k vyloučení navrhovatelky přistoupit.
V citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2799/2011 dále Nejvyšší soud shrnul, že v jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné, je soud oprávněn přezkoumat, zda představenstvo družstva, popř. jiný orgán určený stanovami, rozhodl o vyloučení člena družstva, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno (doručeno) a zda člen podal odvolání k členské schůzi. Podal-li si člen, jehož se rozhodnutí o vyloučení týká, odvolání k členské schůzi, může soud v jiném řízení dále přezkoumat, zda členská schůze o jeho odvolání rozhodla a zda mu bylo rozhodnutí členské schůze oznámeno, popř. zda člen uplatnil právo na přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu.
I v tomto ohledu tak odvolací soud postupoval správně, když zjišťoval, zda z bodu 11 zápisu z členské schůze družstva konané dne 3. července 2009 lze dovodit obsah usnesení, kterým členská schůze rozhodla o odvolání dovolatelky proti rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva. Jeho závěr, podle něhož se z bodu 11 zápisu podává, že členská schůze k odvolání dovolatelky potvrdila rozhodnutí představenstva o vyloučení dovolatelky z družstva, je v souladu s ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 obch. zák., jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, a Nejvyšší soud jej sdílí (k otázce aplikovatelnosti pravidel výkladu právních úkonů na usnesení členské schůze družstva srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008, či ze dne 19. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 1942/2011). Důvodná proto není ani námitka neurčitosti, resp. nesrozumitelnosti předmětného usnesení. Lze uzavřít, že členství dovolatelky v družstvu rozhodnutím členské schůze o jejím vyloučení zaniklo.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Náklady řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a/, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. Čl. II a Čl. III vyhlášky č. 486/2012 Sb.), činí 2.100,- Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 2.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč tak náklady dovolacího řízení celkem činí 2.904,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu