ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2300.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2300/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) P. W., a b) JUDr. M. H ., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti žalovanému Colloredo, družstvu, se sídlem v Praze 1, Smetanovo nábřeží 197/26, PSČ 110 00, identifikační číslo 26 50 43 91, zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8-Karlíně, Sokolovská 22, PSČ 186 00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 74/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 20 Co 362/2007-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 20 Co 362/2007-185 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2007, č. j. 12 C 74/2003-150, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 12 C 74/2003-150, v pořadí druhým (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. září 2005, č. j. 12 C 74/2003-96, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2006, č. j. 20 Co 3/2007-111, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou k podání žaloby věcně legitimováni), určil, že Družstvo nájemníků Dům u lávky, se sídlem v Praze 1, Smetanovo nábř. 26/197, identifikační číslo 48 03 11 51 (dále jen „družstvo“), je vlastníkem nebytových jednotek č. 197/13, č. 197/14 a spoluvlastnického podílu ve výši 3/10 na bytové jednotce č. 197/2 nacházející se v domě č. p. 197 se stavební parcelou č. 142 v k. ú. Staré Město (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) žalobci jsou členy družstva a družstvo je vlastníkem domu č. p. 197 na pozemku p. č. 142 a pozemku p. č. 142 v k. ú. Staré Město;
2) členská schůze konaná 10. června 1999 schválila změnu stanov družstva tak, že členem družstva se může stát i právnická osoba, která má sídlo na území České republiky (článek IV. odst. 1), a o přijímání nových členů rozhodují společně předseda a místopředseda družstva (článek IV. odst. 5). Žalovaný byl přijat za člena družstva rozhodnutím Z. B. a K. Š. z 20. února 2002;
3) na členské schůzi konané 21. prosince 1999 bylo rozhodnuto, že všechny jednotky budou převáděny do vlastnictví členů družstva na základě žádosti. Tu člen podá předsedkyni, která spolu s místopředsedou zajistí a provede převod podle zákona č. 72/1994 Sb. O prodejích jednotek nečlenům bude rozhodovat členská schůze;
4) smlouvou o bezúplatném převodu ze 7. června 2002 (dále jen „smlouva o převodu“) převedlo družstvo předmětné nemovitosti bezúplatně do vlastnictví žalovaného, přičemž smlouvu podepsal za družstvo M. G. na základě plné moci udělené téhož dne předsedkyní družstva Z. B. a místopředsedou družstva K. Š. Vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí;
5) Z. B. byla zvolena předsedkyní družstva a K. Š. místopředsedou družstva usnesením členské schůze konané 20. března 2002, předtím byla Z. B. zvolena předsedkyní družstva usnesením členské schůze z 11. září 1996 a K. Š. místopředsedou usnesením členské schůze z 16. července 1998. Podle článku XIII. písm. B odst. 5 stanov je funkční období předsedy a místopředsedy družstva tříleté;
6) statutárním orgánem družstva je předseda a další člen pověřený členskou schůzí - místopředseda (článek XIII. písm. B odst. 1 stanov).
Soud prvního stupně vázaný právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jako členové družstva jsou na jeho majetkových poměrech hmotně zainteresovaní a zbavuje-li se družstvo bezúplatně svého majetku, zkracuje své členy na jejich majetkových nárocích. Smlouvu o převodu považoval za neplatnou, uzavřenou v rozporu s ustanovením §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož rozhodování o prodeji nebo majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty, patří do působnosti členské schůze a takové rozhodnutí může členská schůze přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká. Zdůraznil, že jde o ustanovení, které nemohou vyloučit stanovy ani rozhodnutí členské schůze družstva. Postup určený tímto ustanovením nebyl dodržen, protože k převodu předmětných nemovitostí nebyl dán předchozí písemný souhlas většiny členů družstva, kteří jsou nájemci v domě, jehož se rozhodnutí týká, a o převodu nerozhodla ani členská schůze. Uvedl, že část věty za středníkem tohoto ustanovení (uvedené neplatí, vznikla-li družstvu povinnost převést byt či nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem) nelze v dané věci aplikovat, protože žalované nesplňuje charakteristiku oprávněné osoby podle ustanovení §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., a členství žalovaného v družstvu nebylo prokázáno, když Z. B. a K. Š. byli do svých funkcí předsedy a místopředsedy družstva zvoleni po uplynutí tříletého funkčního období opětovně až 20. března 2002, o přijetí žalovaného za člena družstva tak rozhodli (20. února 2002) v době, kdy nebyli statutárním orgánem družstva. Usnesení členské schůze z 21. prosince 1999 považoval za neplatné pro jeho neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného, neztotožnil se však zcela s jeho „dílčími“ právními závěry. Přisvědčil závěru, že žalobci mají věcnou legitimaci k podání žaloby a mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Bezúplatný převod nebytových jednotek a části bytu v bytovém domě je nepochybně majetkovou dispozicí s nemovitostí, na niž se vztahuje ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák., toto ustanovení však bylo modifikováno usnesením členské schůze z 21. prosince 1999. Nebyl-li podán návrh na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení podle ustanovení §242 odst. 1 obch. zák., zůstalo - bez ohledu na svou vadnost - v platnosti a soud se jeho platností nemůže v tomto řízení zabývat ani jako otázkou předběžnou.
Za této situace považoval za významnou otázku členství žalovaného v družstvu. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že Z. B. a K. Š. rozhodli o přijetí žalovaného za člena družstva v době, kdy uplynulo jejich funkční období a nově ještě nebyli zvoleni. V rozhodné době tedy nemělo družstvo řádně zvolený statutární orgán a o přijetí nového člena mohla platně rozhodnout pouze členská schůze (článek XIII. písm. A odst. 3 stanov). Žalované družstvo se nemůže dovolávat ani dobré víry ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění, protože statutárními orgány žalovaného byly v rozhodné době stejné osoby, jež byly statutárními orgány družstva (Z. B. a K. Š.) a musely vědět o tom, že jejich funkční období uplynulo. S odkazem na ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. dovodil, že jejich jednání, nebylo-li bez zbytečného odkladu schváleno, družstvo nezavazuje.
Odvolací soud uzavřel, že žalované družstvo nebylo v době uzavření smlouvy o převodu členem družstva a v takovém případě měla podle usnesení členské schůze z 21. prosince 1999 rozhodnout o prodeji předmětných nemovitostí členská schůze. Skutečnost, že o prodeji členská schůze nerozhodovala, nebyla mezi účastníky sporná, bezúplatný převod byl tak uskutečněn v rozporu s usnesením členské schůze i ustanovením §239 odst. 4 písm. i) obch. zák., a vlastníkem předmětných nemovitostí je stále družstvo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo žalované družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel považuje za zásadní pro rozhodnutí ve věci výklad ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění, příp. ustanovení §33 odst. 2 obč. zák., a otázku, zda jednání statutárního orgánu družstva v době, kdy uplynulo jeho funkční období, zakládá relativní nebo absolutní neplatnost jeho úkonů a zda nemohlo dojít k ratihabici, když „představenstvo“ družstva bylo opakovaně voleno ve stejném složení. Namítá, že ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění je kogentní a pouze zákon mohl stanovit, za jakých podmínek se lze dovolávat toho, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. Zákonná výjimka však v tomto případě dána nebyla, šlo tedy o překročení zmocnění statutárního orgánu družstva, který družstvo zavazuje. Vyjadřuje přesvědčení, že nejde o situaci upravenou v ustanovení §33 odst. 2 obč. zák.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru o věcné legitimaci žalobců a jejich naléhavém právním zájmu na požadovaném určení s obsáhlou argumentací k názoru, podle něhož člen družstva (společník) není oprávněn podat proti třetí osobě žalobu na určení vlastnictví k věci vlastněné dříve družstvem (obchodní společností), i když jedná ve prospěch družstva (obchodní společnosti), přitom „s ní nemá žádný přímý právní vztah“ a může použít jiné právní instituty k ochraně svých práv. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Oproti mínění dovolatele dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soud prvního stupně posléze rozhodl jinak, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nesprávné určení okruhu účastníků v řízení o určení práva vedeném k žalobě podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. K otázce, proti komu musí směřovat žaloba o určení práva či právního vztahu, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003, v němž dovodil, že k tomu, aby žalobkyně dosáhla sledovaného účelu, tedy požadovaného určení, musí žaloba směřovat vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které jí toto právo upírají. V projednávané věci bylo určeno, že družstvo je vlastníkem předmětných nemovitostí, ale družstvo účastníkem řízení nebylo, přestože je tzv. pasivně věcně legitimováno, neboť jde o určení jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přitom podání určovací žaloby ve prospěch třetí osoby není vyloučeno (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77 nebo rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobu na určení vlastnictví předmětných nemovitostí třetí osoby lze úspěšně podat i tehdy, není-li tato třetí osoba účastníkem řízení, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. .ř).
Vedle výše uvedeného závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit k námitkám vzneseným v dovolání.
Závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci žalobců i jejich naléhavém právním zájmu na požadovaném určení považuje Nejvyšší soud za správný, v souladu s ustálenou judikaturou (srov. již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 a ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, rozsudek ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 109/2003 a další).
Otázkou, kdy dobrá víra ve správnost zápisu v obchodním rejstříku podle ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. chrání třetí osoby, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení z 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm dovodil, že obchodní společnost zavazuje právní úkon toto, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat jménem společnosti. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalované nechrání dobrá víra ve správnost zápisu statutárního orgánu družstva v obchodním rejstříku, neboť členy jeho představenstva v rozhodné době byly tytéž osoby, jež byly i statutárním orgánem družstva, je s uvedeným rozhodnutím v souladu.
Námitka, že ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. na skutkový stav zjištěný v projednávané věci nedopadá, je důvodná, ale na správnost závěru odvolacího soudu neměla žádný vliv.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu