ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2352.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2352/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce AVERSEN ENTERPRISES LIMITED , se sídlem Simis 12, Kiti, Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) Ing. P. M ., 2) M. M ., a 3) Ing. J. K ., všem zastoupeným JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, PSČ 563 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 244/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2007, č. j. 6 Cmo 184/2007-235, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. října 2007, č. j. 6 Cmo 184/2007-235, potvrdil rozsudek ze dne 5. září 2006, č. j. 43 Cm 244/2003-141, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 43 Sm 675/2002-14, kterým žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili původní žalobkyni Agrobance Praha, a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) částku 1,500.000,- Kč s 6% úrokem od 3. července 2001 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), vystavená 1. března 1996 výstavkyní SelMic, s. r. o. (dále jen „společnost“), na řad banky, zní na směnečnou sumu vyjádřenou jednak „4,652.411,- Kč“, jednak „čtyři miliony šest set dvaapadesát tisíc čtyři sta jedenáct korun“, je splatná 30. června 2001 a obsahuje platební místo „u Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové ve prospěch účtu č. 20001-169102-424/0600 var. symbol 524022037“;
2) Byla vystavena k zajištění pohledávky banky za společností dle smlouvy o úvěru ze dne 1. března 1996, a to původně jako blankosměnka bez uvedení údajů data splatnosti, směnečné sumy a čísla účtu, v jehož prospěch má být placeno;
3) Banka doplnila chybějící údaje na blankosměnce v souladu s dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 1. března 1996;
4) Žalovaní podepsali blankosměnku jednak jménem společnosti, jednak jako směneční rukojmí za společnost.
Jde-li o údaje měny směnečné sumy, odvolací soud uzavřel, že nezpůsobují neplatnost směnky, když „jde o zcela běžné označení téže měny a různost vyjádření k neplatnosti směnky vést nemůže“. K výhradě ohledně „neexistence platebního místa v době vystavení směnky“ akcentoval, že platební místo musí obsahovat geografický údaj místa, kde má být placeno, popř. kde je směnka domicilována. V daném případě směnka tento údaj obsahuje a skutečnost, že platební místo v mezidobí mezi vystavením blankosměnky a jejím doplněním zaniklo, je bez významu. Rozhodné je to, že údaje o platebním místu (domicilu) blankosměnka obsahovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., považujíce napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, „neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“.
Namítají existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především uvádějí, že rozsudek soudu prvního stupně je „zjevně nepřezkoumatelný“, když z jeho odůvodnění nelze zjistit, jakým způsobem soud hodnotil námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, resp. jaké skutečnosti jej vedly k závěru o jejich nesprávnosti; to se týká zejména námitky „absolutní neplatnosti směnky“, kterou se soud prvního stupně nezabýval. Dále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně (ne)platnosti směnky z hlediska rozporných údajů měny směnečné sumy a poukazují na „nemožnost plnění pro neexistenci platebního místa“. Opakují, že ke dni vystavení blankosměnky (k 1. březnu 1996) existovala v Hradci Králové dvě jednatelství banky a naopak ke dni „údajného vyplnění blankosměnky“ (k 1. červnu 2001) již neexistovalo ani jedno z nich. Přitom upozorňují, že u označení místa splatnosti nejde pouze o geografický údaj, nýbrž „rovněž o to, komu má být směnka k placení předložena“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje:
1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána;
2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. údaj splatnosti;
4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
6. datum a místo vystavení směnky;
7. podpis výstavce.
Ustanovení čl. I. §76 směnečného zákona dále určuje, že listina, v které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích (odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště (odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005).
K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (k tomu srov. např. v právní teorii Kovařík, Z., Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 14 a v rozhodovací praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007).
V poměrech projednávané věci směnka obsahuje údaj, podle něhož je splatná „u Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové“.
Jelikož žalovaní ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nenamítali, že směnka obsahuje rozporné údaje ohledně místa, kde mělo být placeno, nýbrž pouze to, že „jednatelství v Hradci Králové bylo v roce 1998 zrušeno“, soudy nižších stupňů se správně (vzhledem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – §175 odst. 1 o. s. ř.) zabývaly otázkou (ne)platnosti směnky a povinnosti žalovaných plnit na směnku pouze z hlediska uplatněné námitky.
Podle ustanovení čl. I §4 směnečného zákona směnku lze učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném.
Je-li určeno, u koho se má směnka zaplatit, komu se má k placení předložit, tedy u koho je splatná, je tím obvykle i určeno platební místo směnky. Je-li však na směnce údaj platebního místa a ještě domicil, nesmí jít o údaje rozporné (k tomu srov. opět výše citované dílo, str. 34, jakož i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2804/2008).
Z hlediska určitosti platebního místa přitom není významné, zda se v rámci směnkou vymezeného platebního místa případně nachází více provozoven označené osoby, v nichž by mohla být směnka k placení předložena (podle tvrzení žalovaných se k datu vystavení blankosměnky nacházely v Hradci Králové dvě jednatelství banky). V takovém případě by totiž majitel mohl směnku k placení předložit podle své volby v kterékoli z nich (srov. důvody shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3964/2007). Přitom na povinnost zaplatit směnku bez jakýchkoli pochybností nemůže mít vliv ani skutečnost, že k datu její splatnosti v rámci vymezeného platebního místa provozovna osoby, u níž má být placeno, neexistuje (byla v mezidobí zrušena); rozhodující totiž je, že i nadále zůstává jednoznačně určené místo placení (v daném případě Hradec Králové).
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatelů ohledně neplatnosti směnky z důvodu neurčitého, respektive rozporného vyjádření údaje směnečné sumy – měny.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (z obsahu směnky), směnka obsahuje údaj směnečné sumy vyjádřený jednak „4,652.411,- Kč“, jednak „čtyři miliony šest set dvaapadesát tisíc čtyři sta jedenáct korun“.
Patří-li mezi náležitosti vlastní směnky (mimo jiné) bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu, není pochyb o tom, že vyjma vyjádření určité peněžité sumy (směnečného penízu), určitost směnečného příkazu vyžaduje vyjádřit také měnu, ve které má být směnečná suma zaplacena. Musí přitom jít o měnu v době vystavení směnky existující (platnou) a směnka nesmí obsahovat údaje měny rozporné. Z hlediska shora vymezených kritérií v poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že na směnce vedle sebe existující údaje měny „Kč“ a „korun“ rozporné nejsou; jde-li o použitou zkratku, tato odpovídá ustanovení §13 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, v případě slovního vyjádření není pochyb o tom, že jde o koruny české (viz čl. I. §41 odst. 4 směnečného zákona)
Jelikož Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani výhradu dovolatelů ohledně „nepřezkoumatelnosti“ rozhodnutí soudu prvního stupně (důvody, pro které soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, byť stručně, vyjádřeny byly), dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu