ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2695.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2695/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně „A., spol. s r. o.“, zastoupené JUDr. J. Ž., advokátkou, proti žalovanému JUDr. V. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva P. „v likvidaci“, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 474/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2008, č. j. 15 Cmo 7/2008-312, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2008, č. j. 15 Cmo 7/2008-312, o nákladech řízení se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 13 Cm 474/2001-266, vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce nemovitosti specifikované v bodu I. výroku, ohledně nemovitostí specifikovaných v bodu II výroku žalobu na jejich vyloučení z konkursní podstaty úpadce zamítl a pod bodem III. výroku rozhodl o nákladech řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku a změnil jej v bodu II. výroku tak, že i nemovitosti specifikované v tomto bodě se vylučují z konkursní podstaty úpadce (první výrok) a rozhodl nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Soudy vyšly z toho, že:
1) pozdější úpadce uzavřel s K. b., a. s. (dále jen „banka“) k zajištění pohledávek banky za pozdějším úpadcem ze smluv o úvěru dne 18. listopadu 1992 a 9. března 1993 zástavní smlouvy, jimiž bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem specifikovaným v bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně;
2) žalobkyně nabyla nemovitosti na základě dohod o jejich vydání podle §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž osobou oprávněnou k jejich vydání se stala poté, kdy jí byly postoupeny nároky oprávněných osob na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech;
3) na majetek úpadce byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 1997, sp. zn. 13 K 47/96, prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný;
4) žalovaný sepsal nemovitosti do konkursní podstaty úpadce;
5) banka přihlásila do konkursu pohledávky za úpadcem ze smluv o úvěru; pohledávky byly následně postoupeny společnosti A. – s., s. r. o.;
6) společnost A. – s., s. r. o. se prohlášením ze dne 8. března 2006 vzdala zástavního práva váznoucího na nemovitostech specifikovaným v bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud - odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ÚS 107/97 (jde o nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/1997, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 10, ročníku 1998, části I., pod pořadovým číslem 7) - neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, podle níž se žalobce nemohl stát oprávněnou osobou, neboť nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. nelze postoupit, a proto dohody o vydání nemovitostí nejsou platné. Uzavřel, že nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby. Majetkové podíly členů úpadce vyplývající z jeho transformace zůstaly ve vlastnictví těchto členů, omezena byla pouze jejich dispozice s nimi ve prospěch družstva. Tyto majetkové podíly se po transformaci úpadce nestaly členským vkladem a nemohly se tak stát předmětem vypořádacího podílu. Předmětem vypořádacího podílu se stal pouze členský vklad. Skutečnost, že společně s majetkovým podílem vyplývajícím z transformace úpadce jeho členové postoupili žalobkyni i pohledávku představující splacený členský vklad, nečiní smlouvy o postoupení pohledávek neplatnými. Správce konkursní podstaty tedy nemohl nemovitosti sepsat do soupisu konkursní podstaty z toho důvodu, že by úpadci vůči nim svědčilo vlastnické právo.
Dále zkoumal, zda na nemovitostech specifikovaných v bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně vázne zástavní právo, jež by odůvodňovalo jejich pojetí do soupisu konkursní podstaty úpadce a dospěl k závěru, že (s ohledem na vzdání se tohoto práva zástavním věřitelem) tomu tak není. Zástavní právo - pokračoval odvolací soud - je právem zástavního věřitele, a proto ani po prohlášení konkursu na majetek dlužníka není omezena dispozice zástavního věřitele se zástavním právem. Zápis zastavené věci do soupisu konkursní podstaty způsobuje pouze omezení dispozice s věcí ve prospěch správce konkursní podstaty. Vzdáním se zástavního práva zástavním věřitelem toto právo zaniklo.
Žalobkyně tedy podle odvolacího soudu prokázala, že jí svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem a že neexistuje právní důvod sepisu nemovitostí do konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolatel namítá, že smlouvy o postoupení pohledávek, na jejichž základě se žalobkyně stala osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., jsou absolutně neplatné, neboť převedené majetkové pohledávky jsou nepostupitelné. Neplatnost těchto smluv lze dovodit také ze skutečnosti, že cílem převodu pohledávek bylo shromáždění majetkových hodnot s cílem odčerpat z pozdějšího úpadce jeho majetek, aniž se ten, kdo majetkové hodnoty odčerpává, podílel na krytí ztrát družstva, což je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dále uvádí, že vzdáním se zástavního práva byla konkursní podstata ochuzena o zpeněžitelný majetek. Poukazuje na skutečnost, že pohledávku banky získala „společnost blízká žalobkyni“. Část ze zpeněžení zastavených nemovitostí by sice získala zástavní věřitelka, nicméně dalších 30 % by bylo rozděleno mezi ostatní věřitele. Vzdáním se zástavního práva nezaniká původní pohledávka, což je na újmu věřitelům. Podle názoru dovolatele je toto jednání „přinejmenším v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto je neplatné“.
Konečně dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že se nezabývaly jeho námitkami týkajícími se vydávání trafostanic. Jejich vydání bylo v rozporu se zákazem obsaženým v transformačním projektu a tudíž i v rozporu s právními předpisy; byly proto sepsány důvodně.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako absolutně nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ (co do měnící části) a písm. b/ (co do potvrzující části) o. s. ř., není však důvodné.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, podle něhož nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby (dovozuje, že dohody o vydání sporných nemovitostí jsou neplatné a úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí), přehlíží ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb. Podle citovaného ustanovení jsou nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby, přičemž nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona č. 42/1992 Sb. Vydání nemovitostí osobě, jež se stala oprávněnou osobou v souladu s citovaným ustanovením, pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným se zásadami poctivého obchodního styku.
Závěr, podle kterého se zástavní věřitel může platně vzdát zástavního práva i po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka a po soupisu zástavy do konkursní podstaty, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit.
Z obsahu dovolání konečně neplyne, ke které ze sporných nemovitostí dovolatel připíná poslední námitku, podle níž je vydání trafostanic v rozporu transformačním projektem. Jako „trafostanice“ přitom není žádná ze sporných nemovitostí v rozsudcích soudů nižších stupňů označena. Nelze proto učinit závěr, že jde o některou ze sporných nemovitostí a tedy, že by se případný úsudek o opodstatněnosti této námitky mohl jakkoliv promítnout do posouzení správnosti rozsudku odvolacího soudu. Ani tato námitka proto nečiní dovolání důvodným.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání v části, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu