ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2738.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2738/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) Z. K., a b) V. K., obou zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, PSČ 186 00, proti žalovanému Mgr. M. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně KAMA spol. s r. o., identifikační číslo osoby 41 60 10 25, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 49/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2010, č. j. 10 Cmo 2/2010-198, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2010, č. j. 10 Cmo 2/2010-198 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009, č. j. 55 Cm 49/2005-142, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 10 Cmo 2/2010-198, k odvolání žalovaného (tehdejšího správce konkursní podstaty úpadkyně JUDr. A. M.) potvrdil rozsudek ze dne 22. října 2009, č. j. 55 Cm 49/2005-142, jímž Krajský soud v Brně vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně „nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo na LV 815 pro obec Znojmo a katastrální území O., jako občanská vybavenost, č. p. 349 na parcelách č. 869/14 a 869/15“ (dále jen „budova“) .
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §19 odst. 2 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004 a ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 824/2003, uveřejněných pod čísly 72/2005 a 9/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2005“ a „R 9/2007“) a ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2006, pod číslem 167 – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož budova neměla být zařazena do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Přitom zdůraznil, že výzva původního správce konkursní podstaty ze dne 12. listopadu 2007 podle §27 odst. 5 ZKV nebyla doručena V. K. (kteroužto skutečnost „žádná ze stran nezpochybnila“), což bylo samo o sobě důvodem pro vyloučení budovy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Jde-li o obsah výzvy podle §27 odst. 5 ZKV, vyšel z toho, že „zástavními smlouvami ze dne 11. dubna a 17. srpna 1994 byla zajištěna pohledávka zástavního věřitele ve výši 1,894.471,84 Kč zřízením zástavního práva k pozemkům p. č. 869/14, 869/7 a 869/8 v k. ú. O., okres Znojmo (dále jen „pozemky“) a zástavními smlouvami ze dne 27. května 1996 byla zajištěna pohledávka téhož zástavního věřitele ve výši 29,732.926,15 Kč zřízením zástavního práva k budově. Žalovaný sice ve výzvě každou z pohledávek specifikoval její výší, avšak obvyklou cenu majetku zajišťujícího obě pohledávky uvedl jen jednou částkou (14,000.000,- Kč), aniž by rozlišil, jaká je obvyklá cena majetku, kterým je zajištěna každá z pohledávek zajištěná samostatnými zástavními smlouvami. K tomu, aby adresát výzvy mohl přijmout ve vymezené třicetidenní lhůtě kvalifikované rozhodnutí o způsobu řešení nastalé situace, tedy o tom, zda majetek sloužící k zajištění věřitelovy pohledávky vyplatí, nebo jej nechá sepsat do konkursní podstaty, a případně se bude svých nároků domáhat vylučovací žalobou, se mu musí dostat informací právě v této výzvě. Proto je také nutno trvat na tom, aby výzva byla dostatečně určitá a určovala obvyklou cenu majetku zajišťujícího pohledávku za úpadcem z každé zástavní smlouvy samostatnou částkou. Jedině taková informace totiž může umožnit případné vyplacení zástavy zajišťující pohledávku za úpadcem z jedné zástavní smlouvy. Argument o snížení výtěžku zpeněžení v případě, že tímto způsobem dojde např. k vyloučení stavebních pozemků, na nichž stojí budova zastavená jinou zástavní smlouvou, která v konkursní podstatě zůstane, nemůže obstát. Sám zástavní věřitel totiž, jak vyplývá z výzvy správce konkursní podstaty, zajistil jednu z pohledávek jen zřízením zástavního práva k uvedených stavebním pozemkům a druhou jen zřízením zástavního práva k předmětné stavbě“.
Konečně s poukazem na ustanovení §118b, §119a a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel odvolací soud k „nové výzvě“, kterou původní správce konkursní podstaty doručil žalobcům 22. října 2009 před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že šlo o skutečnost, která nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně a to přes řádné poučení účastníků o koncentraci řízení a neúplné apelaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní správce konkursní podstaty úpadkyně dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje jeho zásadní právní význam „v rovině rozporu v chápání řádného doručení výzvy dle §27 odst. 5 ZKV a v rovině zásadního důsledku obou soudních rozhodnutí pro právní jistotu a ochranu práv konkursních věřitelů a správný postup konkursního správce v souladu se ZKV“.
Dovolatel akcentuje, že výzvu podle §27 odst. 5 ZKV zaslal žalobkyni V.K. doporučenou poštou, přičemž zásilka se mu vrátila jako „nevyzvednutá“; přitom může prokázat, že jmenovaná se v místě doručení zásilky prokazatelně zdržovala, na tomto místě bydlí doposud a ostatní poštu si řádně přebírá. Navíc žalobu o vyloučení budovy z konkursní podstaty podali oba manželé, z čehož lze dovodit, že „byli s textem výzvy velmi dobře seznámeni, když ji ve své žalobě podrobně napadají a rozporují její správnost“. Zákon o konkursu a vyrovnání ani tehdy účinná úprava doručování dle občanského soudního řádu dovolateli neumožňovala „jiný vhodný způsob doručování písemností, než doručování prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb“. Skutečnostmi, zda V. K. „vědomě nezmařila doručení písemnosti“, se soudy nezabývaly.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně nesplnění podmínek „určitosti výzvy“ z důvodu, že budova a pozemky byly „zastavovány zvlášť různými zastavními smlouvami, a proto měla být rozdělena částka k vyplacení ze zástavy vázané vždy ke konkrétní nemovitosti a ke konkrétní zástavní smlouvě“. Takový požadavek na výzvu dle §27 odst. 5 ZKV jednak nemá oporu v platném právu, jednak „rozpočítání“ hodnoty nemovitostí by neodráželo skutečný stav a hodnotu nemovitosti. Netvrdí sice, že v poměrech dané věci jde „o soubor nemovitostí či snad věc hromadnou“, nicméně má za to, že při stanovení ceny nemovitostí je nutno přihlédnout k tomu, „zda jde o zastavený pozemek či pozemek nezastavený, zda jde o sousedící pozemky či o pozemky přístupné bez omezení vlastníka vedlejšího pozemku, zda budova stojí na pozemku, který je přístupný bez omezení vlastníka vedlejšího pozemku či nikoli“.
Připomíná, že dle požadavku soudu prvního stupně dne 20. října 2009 vyhotovil a po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně dne 22. října 2009 doručil oběma žalobcům výzvu novou, kterou se ovšem odvolací soud v rozporu s ustanovením §205a písm. f) o. s. ř. odmítl zabývat. Navíc důsledkem rozhodnutí soudu prvního stupně (i odvolacího soudu) bylo to, že dovolatel „v zájmu zajištění práv konkursních věřitelů a zpeněžení sepsaného majetku vyhotovil výzvu novou“ a žalobci na základě této výzvy „vyplatili pouze pozemky a budovu pouze z části“. „Nastala tedy situace, kdy pozemky jsou z konkursní podstaty vyplaceny, avšak budova na nich stojící je stále v konkursní podstatě sepsána, což má za následek zásadní snížení hodnoty budovy a negativní dopad do sféry konkursních věřitelů“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 27 K 4/2000-1403, zprostil JUDr. A. M.funkce správce konkursní podstaty úpadkyně a novým správce ustavil Mgr. M. S.. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a to pro výklad ustanovení §27 odst. 5 ZKV.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v R 72/2005 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož smyslem ustanovení §27 odst. 5 ZKV je, aby byl zástavní dlužník uvědoměn o úmyslu správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věci tvořící předmět zástavy a o tom, jakým plněním do konkursní podstaty může zahrnutí předmětu zástavy do soupisu konkursní podstaty zabránit. Ačkoliv zákon o konkursu a vyrovnání výslovně neupravuje náležitosti výzvy dle §27 odst. 5 ZKV, lze z uvedeného ustanovení dovodit, že z této výzvy, popřípadě z okolností, za nichž byla realizována, a z dalších úkonů učiněných v souvislosti s touto výzvou (a v návaznosti na ni), musí být zřejmé, kdo ji činí a komu je určena, označení dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, jakož i specifikace věci, práva nebo pohledávky, jimiž jsou zajištěny pohledávky vůči úpadci (rozuměj specifikace předmětu zástavy), včetně uvedení, o jaké pohledávky jde, a záměr správce konkursní podstaty úpadce sepsat předmět zástavy do konkursní podstaty. Dále musí být z výzvy seznatelné, jakým plněním (úhradou zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy), vyplaceným ve prospěch konkursní podstaty ve lhůtě třiceti dnů (počítané od doručení výzvy adresátu), může osoba, které je výzva určena, odvrátit sepsání předmětu zástavy do konkursní podstaty. Posledně zmíněný požadavek v sobě zpravidla zahrnuje i uvedení výše plnění (s výjimkou případů, kdy správce konkursní podstaty i při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, a splnění povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí /srov. §8 odst. 2 ZKV/, nebude schopen výši neuhrazené pohledávky, popřípadě cenu zástavy z dostupných informací zjistit), když absence tohoto údaje by zástavnímu dlužníku v podstatě znemožňovala výzvě správce konkursní podstaty vyhovět a činila by tak jeho postavení nepřijatelně nejistým. Výzva podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV může být obsažena i ve více podáních, když zákon o konkursu a vyrovnání v tomto směru žádné omezení neobsahuje a případné jednostranné úkony správce konkursní podstaty je nutno posuzovat z hlediska jejich návaznosti a v nich vyjádřeném obsahu a zejména pak s přihlédnutím k jejich účelu.
V R 9/2007 dále dovodil, že týká-li se postup podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV majetku ve společném jmění manželů musí správce konkursní podstaty doručit výzvu podle tohoto ustanovení oběma manželům; třicetidenní lhůta k vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení ceny majetku, který slouží k zajištění, se v takovém případě počítá do doručení výzvy druhému z manželů.
V rozsudku ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006, uveřejněném pod číslem 9/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak uzavřel, že pro výzvu podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV není předepsána písemná forma a lze ji tudíž při zachování požadavku na obsah výzvy učinit i jinými formami (např. ústně, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem).
Konečně, jde-li o doručení výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV osobě, jejíž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vůči úpadci, nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005 a ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněných pod čísly 65/2006 a 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž písemný projev vůle (písemnost) je –obecně vzato – doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemností poznat.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož výzva podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV nebyla V. K. doručena, je s výše uvedeným pravidlem v rozporu, nehledě na to, že konstatování odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že výzva nebyla této žalobkyni doručena, nebyla žádným z účastníků zpochybněna, nemá podklad v obsahu spisu. Z něj je naopak zjevné, že výzva datovaná 12. listopadu 2007, která byla žalobcům doručována (až) v průběhu řízení o vyloučení budovy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, byla oběma žalobcům zaslána na stejnou adresu, nicméně si ji vyzvedl pouze Z. K. a poštovní zásilky adresované V. K. zůstaly opakovaně jmenovanou nevyžádány (k tomu srov. vyjádření původního správce konkursní podstaty ze dne 18. února 2008 a připojené přílohy na č. l. 74 – 82). Přitom zmíněné vyjádření včetně kopií dodejek o nevyžádaných zásilkách určených V. K. pak bylo zástupci žalobců doručeno 23. dubna 2008 (č. l. 85), který následně ve vyjádření ze dne 22. června 2009 výslovně uvedl, že (…) „výzvou ze dne 12. listopadu 2007 nás žalovaný vyzval ve smyslu §27 odst. 5 ZKV (...)“ (viz č. l. 114 a násl.).
Za správný Nejvyšší soud nepovažuje ani absolutní závěr odvolacího soudu co do náležitostí výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV v případě, že předmětem zástavy je více nemovitostí a zástavní právo bylo zřízeno více zástavními smlouvami.
Jakkoli plně platí, že prostřednictvím výzvy podle §27 odst. 5 ZKV jsou třetí osoby seznamovány s podmínkami, za jejichž splnění mohou zabránit tomu, aby byly nuceny plnit majetkem, který slouží k zajištění pohledávek věřitelů za úpadcem, a měly potřebné informace k rozhodnutí o způsobu řešení nastalé situace (zda majetek sloužící k zajištění takových pohledávek vyplatí nebo jej nechají sepsat do konkursní podstaty a případně se budou svých nároků domáhat vylučovací žalobou), nelze přehlédnout, že vedle výše zmíněného chráněného zájmu třetích osob je nutno zvážit i účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst.1 ZKV), jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3 ZKV). Jinými slovy, nelze přehlížet právo konkursních věřitelů na uspokojení pohledávek za úpadcem, které je z hlediska míry uspokojení nepochybně odvislé od rozsahu majetku zahrnutého správcem do soupisu majetku konkursní podstaty.
V případě konkurence výše zmíněných zájmů (a práv) a rozhodování o tom, kterému z nich dát přednost, je nezbytné vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu a rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou práv co nejvíce, a není-li to možné, dát přednost tomu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (k tomu srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Promítnuto do poměrů dané věci to zcela zjevně znamená (mimo jiné) nutnost posoudit, zda správce konkursní podstaty při formulaci výzvy nebo třetí osoby z hlediska požadavku na poskytnutí „potřebných“ informací za účelem rozhodnutí o tom, zda budou do konkursní podstaty plnit věcí nebo penězi, účelově nebrání druhé straně ve výkonu jejich práv a fakticky nesledují jiný, než zákonem chráněný zájem.
Obecně platí, že slouží-li k zajištění pohledávky (v poměrech smluvního zástavního práva) více zástav (více nemovitostí), zaniká zástavní právo ke kterékoli z těchto zástav (není-li dohodnuto jinak) uhrazením zajištěné pohledávky nebo složením obvyklé ceny všech těchto zástav. Z toho na druhé straně plyne, že lze mít (obecně vzato) za oprávněný požadavek, aby v případě, kdy jsou různé pohledávky zajištěny zástavními právy k různým zástavám, výzva podle §27 odst. 5 ZKV obsahovala údaje o cenách jednotlivých zástav.
V projednávané věci Nejvyšší soud uzavírá, že z hlediska náležitostí výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV postačí, bude-li hodnota zástavy – bez ohledu na to, zda ji tvoří jedna nebo více věcí – vyčíslena úhrnnou částkou. Tomu ostatně nasvědčuje i teze formulovaná ve shora zmíněném R 72/2005, podle níž tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá. Poměřováno těmito kritérii totiž v případě absence údaje o ceně jednotlivých zástav (a uvedení jen „úhrnné“ ceny zástav) nejde o neurčitost výzvy, nýbrž o její „věcnou“ nesprávnost co do výše ceny zástav, jež je významná právě (a jen) z hlediska zásad formulovaných ve shora zmíněném R 72/2005.
Jelikož odvolací soud otázku náležitostí výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV z výše uvedeného pohledu neposuzoval, zůstalo i v tomto směru jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně při respektování shora formulovaných závěrů a s přihlédnutím k tomu, že výzva ze dne 12. listopadu 2007 obsahuje údaje ohledně výše zajištěných pohledávek (ve vztahu k budově 29,732.926,15 Kč a ve vztahu k pozemkům 1,894.471,84 Kč), jakož i údaj ohledně celkové ceny budovy a pozemků (14,000.000,- Kč), včetně odkazu na znalecký posudek, jímž byla zmíněná cena stanovena, opětovně posoudit, zda vyhovuje požadavkům plynoucím z ustanovení §27 odst. 5 ZKV a výše citované judikatury Nejvyššího soudu, a v této souvislosti se vypořádat i s tvrzením žalovaného, podle něhož byla „nová“ výzva žalobcům doručena až po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně, případně vyhodnotit i důvodnost dalších argumentů, jimiž žalobci odůvodňují požadavek na vyloučení budovy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu