ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2964.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2964/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky L. C.S. G. a. s., zastoupené JUDr. M. B., advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady společnosti T., a. s., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, vedené u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 29 Cm 175/2001, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 502/2005 - 132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti T., a. s. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.819,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2005, č. j. 29 Cm 175/2001-92, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení (mimo jiné i o snížení základního kapitálu) přijatých valnou hromadou společnosti T., a. s. (dále jen „společnost“) konanou dne 18. června 2001 (dále jen „napadená valná hromada“).
Vyšel ze zjištění, podle kterých
1) největšími akcionáři společnosti hlasujícími na napadené valné hromadě, vahou jejichž hlasů byla usnesení přijata, byly K. b. P., s. p. ú. (dále jen „K. b.“) a K., a. s. (dále jen „společnost K.“);
2) jediným akcionářem společnosti K. byl F. n. m. (dále jen „Fond“);
3) společnost K. se stala akcionářem společnosti na základě usnesení valné hromady společnosti, konané dne 12. června 2000, jež rozhodla o zvýšení základního jmění s tím, že všechny nově emitované akcie budou nabídnuty společnosti K.;
4) v období mezi 12. červnem 2000 a 14. prosincem 2000 převáděla opakovaně společnost K. akcie společnosti na K. b. a Č. f. s. r. o.;
Odvolací soud posoudil navrhovatelkou namítané nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení §183d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) K. b. a společností K., které – podle názoru navrhovatelky – jednají ve shodě, v jehož důsledku nemohla být na napadené valné hromadě vykonávána akcionářská práva s dotčenými akciemi, podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2000. Konstatoval, že jednání ve shodě je zásadně charakterizováno svým účelem, „to je nabytí, zcizení, postoupení či výkon hlasovacích práv nebo dispozice s nimi dvěma nebo více osobami, jehož cílem je prosazování společného vlivu ve společnosti a ovlivňování jejího obchodního vedení“, a uzavřel, že postup K.b. a společnosti K. měl jiný účel, a to „shromáždění určitého majoritního množství akcií za účelem zajištění výhodnějších podmínek k jejich prodeji v rámci řešení finanční restrukturalizace společnosti“. Nejednaly-li K. b. a společnost K. ve shodě, nevztahuje se na ně oznamovací povinnost podle ustanovení §183d obch. zák. a nestíhá je tedy ani sankce v podobě zákazu výkonu hlasovacích práv spojených s takto nabytými akciemi.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle něhož lze za jednání ve shodě považovat pouze takové jednání, jehož cílem je prosazování společného vlivu ve společnosti a ovlivňování jejího obchodního vedení. Jednání ve shodě je „jednoznačně definováno ve větším rozsahu, než jak je bez jakéhokoliv opodstatnění limituje vrchní soud“. Realizované zvýšení základního kapitálu kapitalizací pohledávky a následné (na napadené valné hromadě realizované) snížení základního kapitálu také nelze vnímat jen jako pouhou finanční restrukturalizaci společnosti. Změna výše základního kapitálu má i další důsledky, například změnu práv akcionářů, změnu jejich podílu na základním kapitálu, hlasovacích práv. Má i přímé důsledky na majetek společnosti, na řízení společnosti i na to, kdo ji ovládá. Proces realizovaný osobami jednajícími ve shodě měl za jeden z cílů prodej majoritního množství akcií za výhodnějších podmínek pro osoby, které jej prosadily, a na úkor akcionářů minoritních. Jednání ve shodě je charakterizováno jako jednání směřující k dosažení shodného cíle, jímž může být i snížení a zvýšení základního kapitálu nebo finanční restrukturalizace.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že rozhodnutí napadené valné hromady měla závažné právní následky, spočívající ve zmenšení jejího podílu (jakož i podílů ostatních minoritních akcionářů) na základním kapitálu. Třetí osoby, na jejichž ochranu poukazoval soud prvního stupně, mohly a měly vědět o sporech vedených dovolatelkou se společností, neboť tyto jsou popsány ve všech výročních zprávách společnosti.
Konečně dovolatelka poukazuje na vadu řízení, jíž spatřuje v neprovedení jí navrhovaných důkazů za situace, kdy soud prvního stupně založil své rozhodnutí mimo jiné na tom, že dovolatelka svá tvrzení neprokázala.
Společnost navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Námitka dovolatelky, podle níž zatížily soudy řízení vadou, neprovedly-li jí navrhované důkazy, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – za situace, kdy nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu – založit nemůže (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Připustit dovolání pro přezkoumání závěru odvolacího soudu, jenž učinil ohledně výkladu pojmu jednání ve shodě (a v němž dovolatelka výslovně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí), pak Nejvyšší soud – s ohledem na závěry formulované v usnesení uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – nemůže. Řešení této otázky – jak je vyloženo dále – se totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatelky.
S ohledem na to, že okolnosti, s nimiž dovolatelka spojuje vznik oznamovací povinnosti K. b. a společnosti K. (nabytí akcií společnosti, emitovaných na základě usnesení její valné hromady konané 12. června 2000, společností K. následné převody těchto akcií společností K. na K. b.), se udály před 1. lednem 2001, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolatelčina argumentace, o níž opírá svůj závěr o neplatnosti usnesení přijatých napadenou valnou hromadou, vychází z předpokladu, podle kterého banka a společnost K. jsou osobami jednajícími ve shodě. Nabyla-li společnost K. akcie společnosti, zvýšil se podíl těchto osob na hlasovacích právech společnosti a vznikla jim podle ustanovení §183d odst. 1 obch. zák. povinnost oznámit změnu tohoto podílu Středisku cenných papírů a společnosti. Jestliže tak neučinily, stíhá je sankce zákazu výkonu hlasovacích práv (§183d odst. 2 obch. zák.). Dovolatelka pak vychází z úsudku, podle něhož vykonávaly-li K. b. a společnost K. tato hlasovací práva na napadené valné hromadě, jsou usnesení na ní přijatá bez dalšího neplatná. Posledně uvedený úsudek však není správný.
Podle ustanovení §183d odst. 2 obch. zák. nesmějí být vykonávána hlasovací práva, jichž se prodlení s plněním oznamovací povinnosti týká. Zákaz výkonu hlasovacích práv tedy nepostihuje veškerá hlasovací práva, jimiž dotčení akcionáři disponovali, nýbrž pouze ta práva, jejichž nabytí v rozporu s citovaným ustanovením neoznámili. V poměrech projednávané věci to znamená, že zákaz výkonu hlasovacích práv by se v případě, že by závěr dovolatelky o porušení oznamovací povinnosti K. b. a společností K. byl správný, týkal pouze akcií emitovaných společností v roce 2000 na základě usnesení její valné hromady o zvýšení základního kapitálu, jež nabyla společnost K. a jež (částečně) posléze převáděla na K. b. a Č. f. s. r. o.
Podle ustanovení §186c odst. 1 obch. zák. by se k těmto akciím při posuzování způsobilosti valné hromady činit rozhodnutí a při hlasování na valné hromadě nepřihlíželo a vycházelo by se pouze z ostatních akcií společnosti. Aby usnesení přijatá napadenou valnou hromadou mohla být v důsledku zákazu výkonu hlasovacích práv, stíhajícího část akcií společnosti, považována za neplatná, muselo by v řízení být tvrzeno a prokázáno, že se valné hromady – nepřihlížeje k akciím, s nimiž nelze vykonávat hlasovací práva – nezúčastnili akcionáři mající akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje hranici stanovenou v ustanovení §185 odst. 1 obch. zák., nebo že pro jednotlivá usnesení nehlasovala většina potřebná pro jejich přijetí (§186 obch. zák.).
Tak tomu však v projednávané věci není. Dovolatelka naopak výslovně uvádí (viz návrh na zahájení řízení), že na valné hromadě konané 12. června 2000 byla K. b. v postavení majoritní akcionářky. Je-li tomu tak, pak – vzhledem ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, podle kterých K. b. akcie společnosti poté nepřeváděla, nýbrž pouze nabývala – toto postavení, nelze-li přihlížet k akciím emitovaným společností v roce 2000, neztratila. Zúčastnila-li se K. b. napadené valné hromady a usnesení této valné hromady byla přijata (i) vahou jejích hlasů, byla by valná hromada schopná usnášet se a její usnesení by byla přijata potřebnou většinou i tehdy, nepřihlíželo-li by se k hlasovacím právům spojeným s akciemi, emitovanými společností v roce 2000 (a nabytými společností K.).
I kdyby tedy Nejvyšší soud dospěl k výkladu ustanovení §66b obch. zák. shodnému s tím, jaký předkládá dovolatelka, nemělo by jeho posouzení žádný vliv na závěr o platnosti usnesení přijatých napadenou valnou hromadou společnosti a nepromítlo by se tudíž do poměrů dovolatelky v projednávané věci.
Jelikož dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (a ani jiný důvod přípustnosti není dán), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 7.500,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 3.750,-Kč, jelikož zástupce společnosti učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 769,50 Kč tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatelky celkem 4.819,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu