ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.3024.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 3024/2000-78
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Mgr. V. J., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti žalovaným 1) Č. s., a. s., 2) J. I. A., k. s., v likvidaci, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. C 2141/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 11022/97 - 53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 11022/97 - 53, se v potvrzujícím výroku a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a první žalovanou zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3. července 1996, č. j. C 2141/96 - 29, uložil druhé žalované zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 26. října 1992 do zaplacení (bod I. výroku) a zavázal ji uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28.650,- Kč (bod III. výroku), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti první žalované, která měla být podle žaloby k úhradě téže částky zavázána společně s druhou žalovanou, tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost plnit druhému z nich, soud žalobu zamítl (bod II. výroku) a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
Vyhovující výrok ve vztahu ke druhé žalované soud odůvodnil tím, že žalobce se nikdy nestal jejím komanditstou neboť uzavřel smlouvu (smlouvou se tu rozumí „prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti” /ze dne 24. září 1992/ - dále též jen „prohlášení“) s neexistující společností (V. F. J. I. A., k. s., Praha), a nikoli s druhou žalovanou. Nadto obchodní zákoník (v §93 odst. 2 ve spojení s §79 a §83) stanoví, že do komanditní společnosti může nový společník přistoupit jen změnou společenské smlouvy, za souhlasu všech společníků, takže žalobce by se na základě prohlášení komanditistou nestal, i kdyby smlouvu uzavřel se druhou žalovanou. Částka 400.000,- Kč, kterou na základě prohlášení 26. října 1992 žalobce zaslal na účet druhé žalované, je tudíž bezdůvodným obohacením, které je tato žalovaná povinna žalobci vrátit. Přiznání úroků z prodlení soud odůvodnil odkazem na nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.
Zamítnutí žaloby v části, v níž směřovala proti první žalované, soud prvního stupně odůvodnil tím, že smlouva o kontrole použití prostředků ze dne 30. listopadu 1990 (dále též jen „smlouva o kontrole“), z jejíhož porušení žalobce dovozoval odpovědnost první žalované, je od počátku neplatná, neboť první žalovaná ji uzavřela s neexistujícím subjektem. Nicméně, i kdyby smlouva o kontrole byla platná, upravovala by vztahy první žalované a určité obchodní společnosti a nezakládala by žádný vztah žalobce a první žalované. Podle soudu není správný názor druhé žalované, že smlouva o kontrole je smlouvou uzavřenou ve prospěch třetí osoby ve smyslu ustanovení §50 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); byla totiž uzavřena mezi podnikatelskými subjekty a podle tehdejší právní úpravy podléhala režimu hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), jež tento typ smlouvy neupravoval. Smlouva o kontrole sama pak náležitosti smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby nemá, neboť tento typ smlouvy pojmově předpokládá jednak závazek jejích účastníků ve prospěch konkrétní (přesně vymezené) třetí osoby, jednak přistoupení této osoby ke smlouvě. Smlouva o kontrole však neobsahuje žádný závazek, z něhož by měl být oprávněn někdo jiný než účastníci. Jelikož podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, a v průběhu řízení bylo prokázáno, že smlouva o kontrole by v případě své platnosti upravovala pouze vztahy osob, jež ji uzavřely a nezakládala by žádnou povinnost mezi žalobcem a první žalovanou, není ve vztahu posledně jmenovaných splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti. V řízení pak nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by mezi těmito účastníky byla porušena jiná povinnost, ať již smluvní nebo zákonná.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 11022/97 - 53, především odmítl odvolání druhé žalované (první výrok), s tím, že zčásti směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí (§202 odst. 3 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a zčásti bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. K odvolání žalobce směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku pak odvolací soud (bez dalšího dokazování) rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované potvrdil (druhý výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok) a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání (čtvrtý výrok).
Odvolací soud neměl žalobcovo odvolání za důvodné, poukazuje na to, že smlouva o kontrole byla uzavřena mezi právním předchůdcem první žalované a druhou žalovanou. I když žalobce byl seznámen s prohlášením, že druhá žalovaná je kontrolorem prostředků pro investice první žalované (se smlouvou o kontrole), nevznikl tím jakýkoli právní vztah mezi ním a první žalovanou. Přitom nepokládal za rozhodné, že mezi žalovanými byla dohodnuta odměna či provize za zřízení účtu, s tím, že šlo o jejich dohodu, která neměla vztah k žalobci. První žalovaná se tedy na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. K tvrzené odpovědnosti druhé žalované za škodu způsobenou (ve smyslu §420 obč. zák.) žalobci, se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by druhá žalovaná porušila právní povinnost ze smlouvy o zřízení účtu nebo ze smlouvy o kontrole. Porušením povinnosti - pokračoval odvolací soud - je především porušení povinností, které ukládá právní předpis nebo porušení těch povinností, které na sebe vzala fyzická nebo právnická osoba např. smlouvou. Mezi žalobcem a první žalovanou však žádná smlouva uzavřena nebyla. Jestliže není splněn první předpoklad odpovědnosti za škodu (porušení povinnosti první žalované vůči žalobci) nelze dovodit odpovědnost první žalované za škodu podle §420 obč. zák. a odvolací soud se již nemusel zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce byl se smlouvou o kontrole seznámen. Vzhledem k tomu, že smlouva o kontrole obsahuje i smlouvu ve prospěch třetí osoby, odvolací soud odkázal na „správný závěr soudu prvního stupně k této otázce, a sice, že jde o smlouvu, která je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., neboť je v rozporu s ustanovením §93 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanoveními §79, §83 a §87 obch. zák.“
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v řešení otázky vzniku odpovědnosti první žalované za škodu, jež mu byla způsobena. Porušení právní povinnosti je dle názoru dovolatele nutno spatřovat v každém úkonu, který určitá osoba učinila v rozporu s objektivním právem jako jednotným celkem. Není rozhodné, zda porušení povinnosti vyplývá ze smlouvy nebo zda jde o porušení povinnosti, která není spjata se smlouvou. Ustanovení §415 obč. zák. ukládá všem osobám si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám. Prevenční povinnost je povinností uloženou právním předpisem. Jelikož vznik škody závisí na faktu, že okolnosti, které by mu mohly zabránit, nenastaly, pak bezpochyby opomenutí konání, k němuž zavazuje ustanovení §415 obč. zák., je příčinou vzniklé škody, když každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, je příčinou. Kdyby první žalovaná splnila svůj závazek ze smlouvy, nedošlo by ke vzniku škody ve výši 400.000,- Kč. Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřuje v tom, zda porušením povinnosti ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. lze rozumět (vedle porušení povinností, které ukládá právní předpis) i porušení povinnosti, které na sebe vzala fyzická nebo právnická osoba např. smlouvou uzavřenou s jinou osobou než s poškozeným. Dovolatel s ohledem na uvedené skutečnosti požaduje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
V průběhu dovolacího řízení byl prohlášen konkurs na majetek druhé žalované (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č. j. 95 K 7/2002 - 61), tato skutečnost však nemá na průběh dovolacího řízení žádného vlivu. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka se totiž nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v rozepři (§91 odst. 1 o. s. ř., §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), jímž první žalovaná (které jediné se dovolání týká) je (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod číslem 151).
Dovolání je - ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. - přípustné, a je i důvodné.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpoklad včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání byl v dané věci naplněn, přičemž Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda protiprávní úkon spočívající v porušení smluvní povinnosti je – coby jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. – podmíněn tím, aby šlo o porušení povinnosti ve vztahu ze smlouvy uzavřené mezi údajným škůdcem (zde první žalovanou) a poškozeným (zde dovolatelem).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud závěr, že první žalovaná vůči žalobci žádnou povinnost neporušila, založil mimo jiné na tom, že smlouva o kontrole je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., neboť je v rozporu s ustanovením §93 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanoveními §79, §83 a §87 obch. zák. K tomu Nejvyšší soud především poznamenává, že soud prvního stupně, na jehož „správný závěr“ odvolací soud v uvedeném směru odkazuje, úsudek, že by smlouva o kontrole uzavřená mezi žalovanými dne 30. listopadu 1990 měla být z uvedených příčin neplatná, vůbec neučinil (neplatnost pro rozpor s ustanoveními 93 odst. 2, §83 a §87 obch. zák. dovozoval u prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti). Smlouvu o kontrole soud prvního stupně sice též nepokládal za platnou, leč z jiného důvodu; totiž proto, že ji uzavřela neexistující společnost (V. F. J. I. A., k. s.).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném k 30. listopadu 1990, tj. ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967 Sb., zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb., platilo, že hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob, oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Smlouva o kontrole uzavřená mezi žalovanými dne 30. listopadu 1990 ve smyslu výše uvedeného podléhala v době svého vzniku právě režimu hospodářského zákoníku, byť šlo – ve smyslu §352 hosp. zák. – o smlouvu nepojmenovanou. Hospodářský zákoník byl sice k 1. lednu 1992 zrušen (srov. §772 bod 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. však určovalo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem. Z uvedeného plyne, že poměřovat platnost smlouvy ustanovením §39 obč. zák. nelze a právní posouzení věci odvolacím soudem je potud zjevně nesprávné.
Pro úplnost se dodává, že i kdyby závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o kontrole vskutku vycházel z úvahy soudu prvního stupně (o tom, že ji uzavíral neexistující subjekt), šlo by – v režimu hospodářského zákoníku – opět o chybný úsudek. Obecně platí, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní svou obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedené obchodní jméno neodpovídalo žádné obchodní společnosti nebo jinému podnikateli, by pak znamenal, že právní úkon vlastně nebyl - ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující - učiněn. Ve skutečnosti jde o vadu projevu vůle, která v režimu občanskoprávních a obchodních vztahů způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neurčitost právního úkonu (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §22 hosp. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Neplatný je i úkon, k němuž byla organizace přivedena lstí nebo bezprávnou výhrůžkou. Výhrůžka je bezprávná, i když je odůvodněná. Pokud jí je vynucováno něco, čeho takto dosaženo být nesmí (odstavec 1). Neplatnosti z důvodů uvedených v odstavci 1 se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V tomto případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku (odstavec 2). Jinak řečeno, v režimu hospodářského zákoníku k 30. listopadu 1990 platilo, že neurčitost právního úkonu (zde neurčitost v označení smluvní strany) způsobuje pouze relativní neplatnost právního úkonu, které se mohl dovolat jen subjekt, na jehož ochranu byl důvod neplatnosti stanoven. Těmito zásadami se při úvaze o neplatnosti smlouvy o kontrole neřídil ani soud prvního stupně.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého zde není protiprávního úkonu první žalované vůči žalobci spočívajícího v porušení povinnosti ze smlouvy o kontrole, jelikož mezi žalobcem a první žalovanou žádná smlouva uzavřena nebyla, rovněž správný není.
Podle ustanovení §420 obč. zák. v rozhodném znění (tj. v roce 1992) platilo (a platí), že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu posledně cit. ustanovení patří: 1) protiprávní úkon, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. První tři předpoklady jsou objektivní povahy, čtvrtý povahy subjektivní. Právní teorie i soudní praxe pak první z označených předpokladů, tedy protiprávní úkon, standardně vykládá jako projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy nebo jde-li o povinnost mimosmluvní – zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J. – Holub, M.: Náhrada škody podle občanského obchodního, pracovního a správního práva, Linde Praha a. s. 1995, str. 26-30). V prvním z cit. děl se též uvádí (srov. str. 321), že smluvní právní povinnost je v případě jejího porušení spojená se smluvní odpovědností vůči spolukontrahentovi, zatímco mimosmluvní (zákonná) povinnost je v případě jejího porušení spojená s mimosmluvní deliktní odpovědností vůči každému. Potud však jde o výklad zjednodušený.
Závěr, podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, totiž lze učinit nejen v případě, že jde o škůdcova spolukontrahenta (o druhou smluvní stranu). K naplnění uvedeného předpokladu postačuje, že je prokázáno, že příslušný subjekt (škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, že se však závazek, k jehož porušení došlo, poškozeného týkal (zejména že šlo o ujednání, které sloužilo k ochraně poškozeného). Takovému závěru přitom není na překážku ani skutečnost, že smlouva, z níž porušení závazku vzešlo, nebyla (typově či z obsahového hlediska) smlouvou ve prospěch třetí osoby (smlouvou ve prospěch poškozeného). Jinak řečeno, podstatné je, že byla porušena právní povinnost, která (byť prostřednictvím smluvního ujednání jiných osob) sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného.
Z pohledu výše uvedeného je v řízení zkoumaná smlouva o kontrole právě smlouvou, jejímž základním účelem byla ochrana práv osob, jež se měly stát komanditisty druhé žalované (tedy i ochrana dovolatele).
Uvedené ústí v závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž své úvahy založil na jiných základech, správné není a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v potvrzujícím výroku ohledně druhé žalované a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. března 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu