ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3045.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3045/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně EUFIN, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 14/915, PSČ 110 00, identifikační číslo 25 74 91 29, zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Pod věží 3, PSČ 568 02, proti žalovanému Z. S., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 165/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 12 Cmo 191/2007-153, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 43 Cm 165/2002-133, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. července 2002, č. j. 43 Sm 410/2002-9, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 138.000,- Kč s 6% úrokem od 16. července 1999 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že jedinou námitkou žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo, že směnku zaplatil, a to tak, „že dle telefonického pokynu jednatele žalobkyně vyplnil pokladní složenku a peníze ve výši 200.000,- Kč složil na účet žalobkyně č. 192987910297/0100 (dále jen „účet“).
Cituje ustanovení §562 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož „jednatel žalobkyně dal žalovanému telefonický pokyn, aby částku 200.000,- Kč zaslal na účet paní K. a aby jako složitel na pokladní složence byl uveden jednatel žalobkyně“, soud prvního stupně uzavřel, že „je zřejmé, že směnka zaplacena nebyla“. Přitom zdůraznil, že placeno bylo na účet třetí osoby a žalovaný „nikdy netvrdil, že by mu třetí osoba předložila potvrzení, podle kterého by jí mohl z předmětné směnky plnit“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 12 Cmo 191/2007-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Odvolací soud sice převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nicméně dovodil, že ustanovení §562 obč. zák. na projednávanou věc aplikovat nelze.
Zdůraznil, že žalobkyně prostřednictvím svého jednatele oznámila žalovanému, na který účet má částku 200.000,- Kč zaplatit a žalovaný v souladu s pokynem žalobkyně zmíněnou částku na určený účet uhradil. Z právního hlediska měl odvolací soud za nepodstatné, zda označený účet byl účtem žalobkyně či jiné osoby, resp. šlo-li by o „omylem nesprávně uvedený účet“, když ve všech případech by plnění žalovaného bylo řádným splněním jeho dluhu, jelikož provedená platba byla uskutečněna na základě dohody žalobkyně (věřitelky) se žalovaným (dlužníkem).
Konečně odvolací soud „neuvěřil“ tvrzení žalobkyně, že částka 200.000,- Kč nebyla plněním na směnku, nýbrž plněním jiného dluhu žalovaného vůči žalobkyni. Směnka byla totiž směnkou zajišťující splnění dluhu žalovaného ze smluvního vztahu uzavřeného mezi účastníky a „žalovaný zaplatil žalobkyni kromě předmětné směnky se směnečným penízem 138.000,- Kč též příslušenství zajišťované pohledávky a smluvní pokutu“. Proto nevzbuzuje pochybnost, že zaplatil více, než kolik činil pouze směnečný peníz. Navíc v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný měl vůči žalobkyni další dluh a žalobkyně takový dluh ostatně ani nekonkretizovala.
Jelikož žalovaný prokázal námitku, že směnku žalobkyni dne 10. července 2001 poukázáním částky přesahující směnečný peníz na bankovní účet označený žalobkyní zaplatil, odvolací soud směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka namítá, že ji odvolací soud nepoučil podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., ačkoli „mínil sice vycházet ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, ale činit z nich jiné právní závěry“. Dále vyslovila domněnku, že odvolací soud překročil meze přezkumu vyplývající z ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř., jelikož ve včas podaných námitkách žalovaný tvrdil, že částku 200.000,- Kč složil na účet žalobkyně a nikoli na účet třetí osoby, jednatelem žalobkyně označený.
Nesouhlasí ani se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle nichž „jednatel žalobkyně dal žalovanému telefonický pokyn, aby částku 200.000,- Kč zaslal na účet paní Kolečkářové a aby jako složitel na pokladní složence byl uveden jednatel žalobkyně“. Takový skutkový závěr – pokračuje dovolatelka – je v rozporu s obsahem spisu i s tvrzením žalobkyně. Opakuje, že platba ve výši 200.000,- Kč neodpovídá výši směnečného dluhu s úrokem, přičemž nijak nebyla vysvětlena ani další platba žalovaného ve výši 50.000,- Kč na stejný účet. V provedeném dokazování pak nemá oporu skutkové zjištění soudu prvního stupně (odvolacího soudu), že žalovaný plnil směnečný dluh podle pokynů žalobkyně na účet žalobkyní označený.
Konečně dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o možnosti plnit na účet třetí osoby a nikoli na účet věřitele, akcentujíc, že mělo-li být plněno osobě odlišné od žalobkyně, mohlo se tak stát pouze na základě písemné dohody, a to „tím spíše za situace, kdy žalovaný jako směnečný dlužník má splnit proti přeložení směnky, která je obligatorně písemná“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že neshledává opodstatněnými výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Je tomu tak již proto, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, zda žalobkyně (ne)unesla důkazní břemeno, nýbrž na tom, že žalovaný prokázal důvodnost námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu; poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu vůči žalobkyni tak nepřicházelo v úvahu. Jde-li o výhrady, podle nichž odvolací soud překročil rozsah námitek vymezený ustanovením §175 odst. 4 o. s. ř., v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že konkrétní pohledávku, k jejímuž zajištění podle ujednání účastníků směnka sloužila, již žalovaný zaplatil, je ve smyslu ustanovení §175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou i tehdy, není-li v ní uvedeno, kdy (popř. jakým způsobem) k zaplacení došlo. Navíc v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout, že uvedení údaje „majitele“ účtu je z hlediska vymezení námitky zaplacení směnky bez právního významu, když rozhodující je, zda šlo o plnění na účet označený žalobkyní.
Naplněn není ani další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, opírající se o ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Přitom v poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není.
Konečně Nejvyšší soud neshledává důvodnou ani polemiku dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, podle něhož plněním žalovaného na účet označený žalobkyní dluh žalovaného zanikl. Možnost takové dohody věřitele a dlužníka totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení §567 obč. zák. (v rozhodovací praxi srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2031/2007). Právní názor žalobkyně, podle něhož u plnění na směnku musela být dohoda mezi věřitelem a dlužníkem ohledně čísla účtu, na který má být plněno, písemná, je neakceptovatelný již proto, že směnečné právo bezhotovostní platbu směnky nevylučuje a neupravuje ani žádnou doložku, kterou by bylo možno bezhotovostní platbu přikázat, respektive hotovostní platbu zakázat (k tomu viz Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. díl, dopl. vydání. Praha : C H. Beck, 2005, str.12). K možnosti zaplatit směnku v hotovosti nebo bezhotovostním převodem dále srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu