ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3739.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3739/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně INVEST KAPA, a. s. , se sídlem v Dunajské Lužné, administrativní budova PD, PSČ 900 42, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35734426, zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem, se sídlem ve Všenorách, Květoslava Mašity 317, PSČ 252 31, proti žalovanému Mgr. Ing. M. K. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně TANARI a. s., identifikační číslo osoby 25087401, zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 491/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 15 Cmo 91/2010-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. dubna 2007, č. j. 13 Cm 491/2005-178, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl návrh na vyloučení 299.062 kusů kmenových akcií emitenta Léčebné lázně Jáchymov, a. s., v zaknihované podobě znějící na majitele o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, ISIN CS 0008446753 (dále jen „akcie“), z konkursní podstaty úpadkyně TANARI a. s. (dříve Quantum Praha a. s., dále též jen „úpadkyně“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně tak, že akcie vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 29.390,- Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího a dovolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je však odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že návrh na předložení projednávané věci velkému senátu neshledal opodstatněným, neboť skutečnost, že platnost zástavní smlouvy k akciím uzavřené dne 11. listopadu 1999 mezi Investiční a poštovní bankou a. s. (jako zástavní věřitelkou), společností Médeia Bohemia, a. s. (jako zástavkyní, dále jen „zástavkyně“) a pozdější úpadkyní (jako dlužnicí) [dále jen „zástavní smlouva”] byla v řízení o určení pravosti pohledávky konkursní věřitelky České republiky – Ministerstva financí rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 13 Cm 129/2005-552, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 15 Cmo 239/2009-657, prejudiciálně posouzena jinak, důvodem pro předložení věci velkému senátu není, když nejde o rozpor v právních názorech vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyplývá, že ke zmatečnostní vadě dovolací soud přihlédne jen tehdy, podává-li se tato z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nemůže ke zjištění její existence dovolací soud provádět dokazování (srov. §243a odst. 2 o. s. ř.).
Námitkou, podle níž napadené rozhodnutí vydal nepříslušný senát odvolacího soudu (15 Cmo), neboť měl znovu rozhodovat senát 4 Cmo složený z předsedy JUDr. Ivana Koblihy a soudkyň JUDr. Marty Tůmové a JUDr. Leandry Zilvarové, který v projednávané věci již dříve rozhodoval, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; její existence se však ze samotného obsahu spisu nepodává (dané tvrzení by muselo být nejprve prokázáno a rozvrh práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2010, jenž v souladu s §36 odst. 2 o. s. ř. určuje senát příslušný k rozhodnutí v projednávané věci, se ve spise nenachází). Nejvyšší soud se proto její důvodností nezabýval.
Taktéž výtkou, podle níž měl být předseda senátu odvolacího soudu JUDr. František Kučera vyloučen z rozhodování v projednávané věci pro podjatost z důvodů týkajících se jeho postupu v jiném řízení, blíže specifikovaných v dovolání, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., aniž by její existence (tvrzené důvody vyloučení jmenovaného soudce) vyplývala ze samotného obsahu předmětného spisu; Nejvyšší soud se jí proto rovněž věcně nezabýval.
Porušení zásady rovnosti účastníků zjevně nemůže představovat okolnost, že zástavní smlouva byla v jiných rozhodnutích shledána platnou, neboť posouzení platnosti smlouvy nemůže být samo o sobě důvodem pro shodné posouzení dané právní otázky v projednávané věci (k otázce rei iudicatae viz níže).
Vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani skutečnost, že soudy zamítly návrh na provedení důkazu výslechem svědka K. T., ani výtka, podle níž žalobkyně neprokázala, že souhlas valné hromady zástavkyně s uzavřením zástavní smlouvy nebyl udělen. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že souhlas valné hromady zástavkyně se zastavením akcií byl udělen, nese žalovaný, nikoliv žalobkyně. Taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož tato obrana žalovaného byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení (§118b o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007), považuje Nejvyšší soud za správný.
Námitka, podle níž K. T. nebyl oprávněn činit jménem zástavkyně právní úkony, neboť byl „pouze“ členem její dozorčí rady, není pro posouzení věci právně významná. Nezbytnost aplikace ustanovení §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.”), vyplývá z faktu, že pozdější úpadkyně byla osobou blízkou K. T. (byl jejím předsedou představenstva - tuto okolnost dovolatel nijak nezpochybňuje), a zástavkyně tak uzavřela zástavní smlouvu s osobou blízkou svému členu dozorčí rady.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá závěr, podle něhož fyzické osoby, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou – i z hlediska ustanovení §196a obch. zák. – osobami blízkými této právnické osobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136, rozsudky ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, a ze dne 28. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010, či usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 448/2011, jež jsou veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, dostupné na jeho webových stránkách).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl K. T. osobou blízkou společnosti TANARI a. s., je tak zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud nemá důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci.
K platnému uzavření zástavní smlouvy bylo tak zapotřebí předchozího souhlasu valné hromady zástavkyně podle §196a odst. 1 obch. zák. Dovolatel souhlas valné hromady zástavkyně s uzavřením zástavní smlouvy konstruuje z toho, že za pozdější úpadkyni (jako dlužnici) spolupodepsal zástavní smlouvu její předseda představenstva K. T., jenž tím projevil vůli úpadkyně a dále vůli společnosti KTP Quantum, a. s. (ve které byl rovněž předsedou představenstva), tj. vůli akcionářek tvořících valnou hromadu zástavkyně.
Tato konstrukce ovšem odporuje závěru, který Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009, podle něhož učiní-li jménem společnosti s ručením omezeným projev vůle její jednatel, nelze bez dalšího vycházet z toho, že tento projev vůle jednatel činil i jménem jiné právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem či jeho členem. S pouhou vědomostí člena statutárního orgánu o tom, že smlouva byla vyhotovena (a podepsána dalšími osobami), nelze spojovat důsledky v podobě projevu vůle obchodní společnosti smlouvu uzavřít. Byť byl formulován pro poměry společnosti s ručením omezeným, tento závěr se plně prosadí i v poměrech akciové společnosti.
Ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, není přiléhavý, neboť v uvedené věci svou vůli na listině (která fakticky nahrazovala souhlas valné hromady ve smyslu §196a odst. 1 obch. zák.) výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§131, resp. §183 obch. zák.).
Tak tomu však v projednávané věci nebylo (i proto, že v případě akciových společností je okruh oprávněných osob zpravidla širší), pročež se – na rozdíl od situace ve věci sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 – v projednávané věci nadále plně uplatní závěr formulovaný již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, podle něhož podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (§183 ve spojení s §131 obch. zák.). V této souvislosti nelze vůbec uvažovat o „formě“ souhlasu valné hromady, neboť zákon nezná různé „formy“ rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti.
Námitka, podle níž zástavní smlouva byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku, není pro posouzení důvodnosti dovolání v projednávané věci rozhodná, neboť na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Závěr, podle něhož je zástavní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s §196a odst. 1 obch. zák., neboť jejímu uzavření nepředcházel souhlas valné hromady zástavkyně, obstojí jako samostatný důvod neplatnosti této smlouvy (podmínky formulované v §196a odst. 1 obch. zák. musí být splněny kumulativně); zabývat se tím, zda zástavní smlouva byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku, je proto v dané situaci nadbytečné.
Nedůvodná je rovněž námitka, podle níž měla být platnost zástavní smlouvy posouzena shodně jako v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 129/2005, a následně před Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 15 Cmo 239/2009, které je již pravomocně skončeno. O překážku věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. nejde již proto, že okruh účastníků uvedeného řízení (o určení pravosti pohledávky a práva na oddělené uspokojení věřitelky České republiky – Ministerstva financí) a řízení v projednávané věci není totožný a nadto výrok soudních rozhodnutí v něm vydaných není závazný pro všechny účastníky řízení v projednávané věci (žalobkyni).
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně proto pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu