ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.4134.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4134/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. S., , zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti žalovanému JUDr. L. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně E. společnost s ručením omezeným R. n. L., , za účasti S. M. L., , jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, , o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 45/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 15 Cmo 186/2007-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 15 Cmo 186/2007-194, Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 13. června 2007, č. j. 44 Cm 45/2003-132, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi společností E. I, s. r. o. a žalobcem dne 4. ledna 1999 je neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž žalobce vlastnictví ke sporným věcem nenabyl ani vydržením pod ustanovení §134 obč. zák.
Námitku promlčení nároku žalovaného na zápis sporných věcí do soupisu konkursní podstaty, vznesenou žalobcem již v řízení před soudem prvního stupně, považoval odvolací soud za nedůvodnou, uzavíraje, že toto právo se podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), nemůže promlčet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení promlčení práva správce konkursní podstaty na zápis věcí do soupisu konkursní podstaty.
Dovolatel zastává názor, že ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku upravující institut promlčení je možno podpůrně použít pro výkon práv a povinností správce konkursní podstaty.
Současně namítá, že neprovedením důkazu trestním spisem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 5 T 111/2004, soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces.
Konečně rozhodnutím soudů obou stupňů vytýká nepřesnou specifikaci sporných věcí, zapsaných v do konkursní podstaty, s tím, že v jejich výrocích byly věci specifikovány rozdílně a tudíž nepřesně.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Kritikou závěru o nepromlčitelnosti práva správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V řešení této otázky je však napadené rozhodnutí v souladu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu. V citovaném rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že právo správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty se nepromlčuje.
Námitkou, podle které jsou sporné věci v rozhodnutích soudů nižších stupňů specifikovány jinak než v soupisu konkursní podstaty, dovolatel ve skutečnosti polemizuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož jsou tyto věci (jejichž vyloučení se dovolatel domáhá), sepsány v soupisu konkursní podstaty. Tím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž podle výslovného znění tohoto ustanovení nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici. U napadeného rozhodnutí ostatně takový rozpor ani nepřichází v úvahu, neboť to v potvrzujícím výroku o věci samé specifikaci věcí neprovádí.
Taktéž námitka neprovedení důkazu trestním spisem nemůže založit přípustnost dovolání. Posuzováno v rovině vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), postrádá tvrzená vada podmínku existence právní otázky zásadního významu (jejíž nezbytnost plyne např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Sama o sobě se tato námitka nepojí s žádnou argumentací, z níž by bylo lze usuzovat, jak mohlo provedení označeného důkazu ovlivnit právní závěry, na kterých spočívá napadené rozhodnutí. Má-li jít o vadu, jejímž prostřednictvím bylo dovolateli upřeno (jak tvrdí) právo na spravedlivý proces, tedy o vadu zmatečnostní (srov. §229 odst. 3 o. s. ř.), pak platí, že ta není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Náklady, jejichž náhradu soud přiznal vedlejšímu účastníku na straně žalovaného, sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 2.250,-Kč, jelikož zástupce vedlejšího účastníka učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal vedlejšímu účastníku k tíži dovolatele celkem 3.034,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. října 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu