ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4209.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4209/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce PHL - G. E. N. s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28162684, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. J. L., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a. s., identifikační číslo osoby 45274835, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 166/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č. j. 13 Cmo 278/2008-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. prosince 2004, č. j. 46 Cm 166/2001-178 (nyní č. l. 182), zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (GEN a. s.) domáhala vůči žalované (Mgr. M. M., správkyni konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a. s.) také vyloučení stavby čp. 1659 (dále též jen „sporná nemovitost“), blíže specifikované ve výroku rozsudku, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně OPZ PLUS, a. s. (bod I. písm. a/ výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 27. května 2009, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. písm. a/ výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím (druhý výrok). Přitom o věci již rozhodl vůči společnosti PHL - G. E. N. s. r. o., která se stala procesním nástupcem původního žalobce na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 29 Odo 840/2006-282.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud ve vztahu ke sporné nemovitosti zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ač pod vlivem právního názoru Nejvyššího soudu (šlo o závěr vyjádřený v rozsudku ze dne 30. července 2008, č. j. 29 Odo 840/2006-292, jímž Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil předchozí /měnící/ rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 200/2005-229, v části týkající se sporné nemovitosti a v závislém výroku o nákladech řízení) změnil zásadním způsobem svůj právní názor na otázku, která je pro výsledek sporu klíčová (zda došlo k platné rezignaci jednajících osob /přede dnem vkladu/ nebo zda k zániku jejich funkce a výmazu z obchodního rejstříku došlo až na základě odvolání z funkce), vydal napadené rozhodnutí, aniž dovolateli umožnil reagovat na nový právní názor.
Odvolacího soud dle dovolatele nejen, že nesplnil poučovací povinnost dle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., ale ač dovolatel z opatrnosti sám doplnil před jednáním odvolacího soudu tvrzení a důkazní návrhy, tak aby směřovaly ke skutečnostem významným z pohledu závazného právního názoru dovolacího soudu, tato tvrzení nezohlednil a důkazy neprovedl s odkazem na koncentraci řízení dle §118b o. s. ř.
To, že odvolací soud nevzal v úvahu tvrzení a důkazní návrhy dovolatele, mělo za následek chybné závěry odvolacího soudu, uvádí se dále v dovolání.
Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že dovodil platnost rezignace jednajících osob k 1. listopadu 1995 (před vkladem) mimo jiné z toho, že nikdo nenapadl platnost valné hromady ze dne 1. listopadu 1995, k čemuž uvádí, že podle zápisu z této valné hromady na ní nebylo rozhodováno o rezignaci jednajících osob a neexistuje tak žádné usnesení valné hromady, které by bylo možné napadnout žalobou. Z dalších listin naopak plyne, že výkon funkce jednajících osob zanikl až po vkladu, jejich odvoláním z funkce na valné hromadě, konané dne 12. prosince 1995. Kdyby odvolací soud připustil doplněná tvrzení a důkazní návrhy dovolatele, směřující k okolnostem, které se staly nově významnými z pohledu nového právního názoru odvolacího soudu, bylo možné rozhodné skutečnosti prokázat.
Dovolatel uvádí, že je mu známo, že odvolací soud je výrazně omezen v možnosti poskytnout poučení dle §118a o. s. ř. a přihlížet k novým žalobním tvrzením a důkazům; argumentuje však tím, že ani systém neúplné apelace to zcela nevylučuje.
Uvedené podle dovolatele platí zejména tehdy, je-li třeba reagovat na změněný právní náhled, jak tomu bylo v předmětném případě; potud dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní Judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179).
Dovolatel má tudíž za to, že odvolací soud mu měl umožnit reagovat na změněný právní náhled (který dovolateli nebyl znám před podáním žaloby) a poskytnout mu poučení nebo zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a uložit mu, aby příslušné poučení poskytl.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
S přihlédnutím k tomu, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty úpadce (usnesením ze dne 4. srpna 2010, č. j. 80 K 156/99-1877, které nabylo právní moci 13. prosince 2010, Městský soud v Praze zprostil výkonu funkce Mgr. M. a novou správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. J. L.), Nejvyšší soud na tomto základě dále jednal jako se žalovanou s JUDr. J. L.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Argumentace, na základě které odvolací soud odmítl zabývat se dalšími tvrzeními a důkazními návrhy dovolatele, spočívá (jak se uvádí i v dovolání) v poukazu na zákonnou koncentraci řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř.
Napadené rozhodnutí je přitom v této otázce v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněném pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že i v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení však omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.
Porušení pravidel zákonné koncentrace řízení ve prospěch některého z účastníků řízení jako nesprávný postup, který v účastníku řízení, jenž si je vědom omezení kladených jeho povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti a tato omezení respektuje, vzbuzuje nežádoucí úsudek o tom, že dodržovat procesní pravidla se nevyplácí, a snižuje respekt k právu jako takovému, kritizoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, uveřejněném pod číslem 50/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tamtéž dodal, že takový postup porušuje princip stejného (rovného) zacházení s účastníky řízení, oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat.
Dovolací argumentace se oproti tomu soustřeďuje k postupům dle §118a o. s. ř. a ve vztahu k ustanovení §118b o. s. ř. žádná polemika vedena není. Jinak řečeno, argumentací úpravou obsaženou v ustanovení §118a o. s. ř. je dovoláním zpochybňována otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá (to je naopak soustředěno k závěru, že uplatnění nových tvrzení a důkazů vylučuje zákonná koncentrace řízení dle §118b o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a tím, že u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu