ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4277.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4277/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. G., a. s., zastoupené JUDr. J.V., advokátem proti žalované S. spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem o zaplacení 10,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 155/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2007, č. j. 3 Cmo 303/2006 – 114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č. j. 48 Cm 155/2002 – 68, ve výroku jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni 10,600.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení z uvedené částky od 1. ledna 2001 do zaplacení.
Odvolací soud poté, co přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila projednávaný nárok z titulu vrácení poskytnutých záloh na provizi podle smlouvy o zprostředkování. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o zprostředkování ve smyslu §642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a že jí v souladu se smluvním ujednáním v ní obsaženým vznikla povinnost zaplatit zálohy na provizi. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zálohu ve výši 3,600.000,- Kč. Soud prvního stupně pak správně dospěl k závěru, že žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně i zálohu ve výši 7,000.000,- Kč. Tento závěr je dostatečně opřen o výsledky dokazování, z něhož je zřejmé, že za právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku na účet, který sdělila žalovaná v proforma faktuře č. 001/2000, zaplatila společnost A., a. s., jež tím plnila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně.
Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nevytvořila (a ani vytvořit nemohla) příležitost předvídanou ve smlouvě o zprostředkování a že jí tak nevznikl nárok na provizi.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poměrně obsáhle rekapituluje skutkový děj a dosavadní průběh řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nevypořádal s jejími námitkami, že nebyla účastníkem smlouvy o půjčce, že ze smlouvy o půjčce nevyplývá žádná souvislost s pozdější smlouvou o zprostředkování ze dne 2. března 2000, že neexistovala žádná dohoda mezi ní a původní žalobkyní, že by za žalobkyni měl platit částku 7 milionů Kč jiný subjekt a konečně, že A., a. s., poskytl půjčku její právní předchůdkyni, s vědomím, že částku převádí na účet právního zástupce její právní předchůdkyně, tedy nikoli žalované. Vadu řízení tak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska důvodů, které uvedla ve svém odvolání, čímž porušil její právo na řádné přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení a její právo na spravedlivý proces. Při správném právním posouzení neměl odvolací soud dospět k názoru, že platbou třetí osoby došlo ke splnění závazku žalobkyně vůči žalované, když žalovaná neměla o takovém způsobu platby dohodu ani s původní žalobkyní, ani s onou třetí osobou, a proto žalobkyně nemohla být ve sporu aktivně legitimována s požadavkem na vrácení takové částky. Nadto odvolací soud, aniž by byl proveden jakýkoliv důkaz k otázce, jaký počet akcií by byl potřebný k zajištění rozhodujícího podílu při hlasování na valné hromadě, dospěl bez dalšího k nesprávnému právnímu závěru, že nevytvořila (a ani vytvořit nemohla) příležitost předvídanou ve smlouvě o zprostředkování.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že dovolání není přípustné a argumentuje ve prospěch rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Proto nemohl Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k tvrzeným vadám odvolacího řízení ani k námitkám týkajícím se nedostatků skutkových zjištění.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde posouzení toho, zda v projednávané věci došlo poukázáním částky 7,000.000,- Kč společností A., a. s. na účet, který sdělila žalovaná v „proforma faktuře“ č. 001/2000, k poskytnutí zálohy, pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. To platí i pro závěry odvolacího soudu, že závazku žalované ze smlouvy o zprostředkování vyvíjet činnost směřující k tomu, aby právní předchůdce žalobkyně měl možnost uzavřít smlouvu, podle které získá akcie zaručující rozhodující podíl při hlasování na valné hromadě společnosti L., a. s., neodpovídá žalovanou uvažovaná možnost získání majority v této společnosti napadením platnosti zvýšení jejího základního jmění. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky činí odměna částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1957,-Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu