ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4505.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4505/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele Ing. Ladislava Michálka , se sídlem v Sušicích, Pražská 268, PSČ 342 01, jako správce konkursní podstaty úpadkyně O.K. REAL, s. r. o., se sídlem v Hrádku u Sušice 88, PSČ 341 41, identifikační číslo osoby 25205226, zastoupeného JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Pražská 25, PSČ 339 01, za účasti Mgr. et Mgr. Š. N. , zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, PSČ 796 01, o zaplacení 2.780.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 104/2005, o dovolání Mgr. et Mgr. Š. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 14 Cmo 472/2012-360, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 14 Cmo 472/2012-360, se v prvním výroku v části, jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2012, č. j. 45 Cm 104/2005-308, tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.500.000 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku“, a ve druhém výroku o nákladech řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 45 Cm 104/2005-308, zamítl „žalobu“ o zaplacení 2.780.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, pokud jím byla zamítnuta „žaloba“ ohledně částky 280.000 Kč, a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil „žalované“ povinnost zaplatit „žalobci“ částku 2.500.000 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 5. února 2001 uzavřeli Mgr. et Mgr. Š. N. (tehdy s příjmením K.; dále též jen „společnice“) a Ing. V. K. jako společníci společnosti O.K. REAL, s. r. o., se sídlem v Hrádku u Sušice 88, PSČ 341 41, identifikační číslo osoby 25205226 (dále též jen „společnost“), dohodu o ukončení účasti společnice ve společnosti (dále též jen „dohoda“) s tím, že „její vypořádací podíl“ činí 5.000.000 Kč a bude vyrovnán v movitém majetku postupně do 30. listopadu 2001, a že k ukončení účasti společnice ve společnosti dojde „okamžikem splacení podílu“.
2) Dne 21. června 2001 společnice od společnosti převzala částku 2.500.000 Kč jako splátku na vypořádací podíl.
3) Společnice byla ke dni 25. května 2002 vymazána z obchodního rejstříku jako společnice společnosti a její obchodní podíl byl zapsán jako uvolněný.
4) Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2002, č. j. 26 K 55/2001-15, byl na majetek společnosti prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven navrhovatel.
5) Návrhem na zahájení řízení se navrhovatel na společnici domáhá zaplacení 2.780.000 Kč s tvrzením, že podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2004, č. j. 15 Cmo 42/2004-58, účast společnice ve společnosti nezanikla, v důsledku čehož nemá právo na vypořádací podíl. Obdržela-li od společnosti na úhradu vypořádacího podílu částku 2.780.000 Kč, je povinna ji jakožto bezdůvodné obohacení vrátit.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že společnici právo na vypořádací podíl podle §150 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), nevzniklo, neboť její účast ve společnosti nezanikla. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek ze dne 4. května 2004, č. j. 15 Cmo 42/2004-58, ve kterém Vrchní soud v Praze v řízení vedeném mezi stejnými účastníky o určení, že společnice má za společností pohledávku ve výši 5.000.000 Kč z důvodu nevyplaceného vypořádacího podílu, uzavřel, že k zániku účasti společnice ve společnosti na základě dohody dosud nedošlo, neboť „zánik byl v dohodě vázán na okamžik splacení vypořádacího podílu ve výši 5.000.000 Kč, což však prokázáno nebylo“. Odvolací soud proto částku 2.500.000 Kč zaplacenou společnici dne 21. června 2001 na vypořádací podíl považoval za bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s tím, že společnice je podle §451 odst. 1 obč. zák. povinna navrhovateli bezdůvodné obohacení vydat. Právo na zaplacení zbývajících 280.000 Kč odvolací soud podle §388 odst. 1 obch. zák. z důvodu jeho promlčení navrhovateli nepřiznal.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a proti druhému výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů podala společnice dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (posouzení platnosti ujednání v dohodě o ukončení účasti ve společnosti, podle kterého účast zaniká až zaplacením vypořádacího podílu), a dále otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nabytí vlastnického práva k zaplacené částce v důsledku vydržení).
Dovolatelka brojí proti správnosti závěru odvolacího soudu, podle kterého měla účast dovolatelky ve společnosti skončit až okamžikem úplného zaplacení vypořádacího podílu. Nutnou podmínkou pro vznik nároku na vypořádací podíl je podle dovolatelky ukončení účasti společníka ve společnosti, které tak musí z povahy věci vždy předcházet vzniku nároku na vypořádací podíl. Bod č. 4 dohody, podle něhož dovolatelka „vystupuje ze společnosti okamžikem splacení jejího obchodního podílu“, je proto neplatný pro rozpor s §150 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud měl přitom k neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti (§267 odst. 1 věta druhá obch. zák.).
Jelikož se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu oddělitelnou od ostatního obsahu, je podle názoru dovolatelky v souladu s §41 obč. zák. při respektování závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněného v časopisu Právní rozhledy č. 6, ročník 1998, na str. 331, neplatná pouze tato část, nikoliv celá dohoda. Dovolatelka tak má za to, že její účast ve společnosti zanikla na základě dohody ke dni 13. února 2001, kdy byly podpisy obou společníků na dohodě úředně ověřeny.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud při posouzení bezdůvodného obohacení nepřihlédl k její dobré víře o tom, že její účast ve společnosti na základě dohody zanikla a že jí vyplacená část vypořádacího podílu náleží. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (které jsou veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovolatelka dovozuje vydržení vlastnického práva k částce 2.500.000 Kč podle §134 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelka požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem v napadené části zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje napadené rozhodnutí za správné, dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. aby je zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda lze v dohodě o ukončení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným ujednat, že účast společníka ve společnosti zaniká až okamžikem zaplacení vypořádacího podílu.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná dále citovaná ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření dohody o ukončení účasti dovolatelky ve společnosti, tj. k 5. únoru 2001.
Podle §149a obch. zák. účast společníka ve společnosti může skončit i dohodou všech společníků. Dohoda musí mít písemnou formu a podpisy musí být úředně ověřeny. Ustanovení §113 odst. 5 a 6 platí obdobně.
Podle §113 obch. zák. obchodní podíl (§114) vyloučeného společníka přechází na společnost, která jej může převést na jiného společníka nebo třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada (odstavec 5). Nedojde-li k převodu obchodního podílu podle odstavce 5, rozhodne valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení společníka došlo, buď o snížení základního kapitálu o vklad vyloučeného společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. Rozhodnutím valné hromady o rozdělení obchodního podílu mezi společníky přechází na společníky rozdělený obchodní podíl za podmínek stanovených valnou hromadou (odstavec 6).
Podle §150 obch. zák., jestliže přešel obchodní podíl na společnost, vzniká společníku, jehož účast ve společnosti zanikla, nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádací podíl (§61 odst. 2) [odstavec 1]. Společnost je povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, co splnila povinnost podle §113 odst. 5 nebo 6, jestliže byl vklad společníka splacen. Není-li v době splnění povinnosti podle §113 odst. 5 nebo 6 vklad společníka splacen, je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po splacení tohoto vkladu. Společenská smlouva může lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu prodloužit (odstavec 3).
Uzavřou-li společníci dohodu podle §149a obch. zák., skončí účast společníka ve společnosti ke dni účinnosti této dohody, popř. k pozdějšímu dni uvedenému v dohodě. Současně platí, že zákonným předpokladem pro vznik práva (bývalého) společníka na vypořádací podíl je zánik jeho účasti ve společnosti (a přechod podílu na společnost). Společnost vypořádací podíl vyplatí až poté, kdy s uvolněným podílem naloží v souladu s §113 odst. 5 a 6 obch. zák., nejpozději však po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro naložení s uvolněným obchodním podílem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3645/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 135, jehož závěry jsou plně použitelné i pro právní úpravu účinnou od 1. ledna 2001). Společenská smlouva přitom může lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu pouze prodloužit, nikoliv zkrátit (§150 odst. 3 věta třetí obch. zák.).
Z uvedeného plyne, že si společníci nemohou v dohodě podle §149a obch. zák. platně sjednat, že účast určitého společníka končí až ke dni, kdy je mu zaplacen vypořádací podíl; dokud účast společníka ve společnosti neskončí, právo na zaplacení vypořádacího podílu mu nevznikne (natož aby mohlo dospět); takové ujednání je pro rozpor se zákonem neplatné (§39 obč. zák.).
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala (srov. dovolatelkou přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 6, ročník 1998).
Posouzení toho, zda lze část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem, a neobejde se proto bez přihlédnutí k interpretačním zásadám, jež vyplývají z §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že úmyslem obou společníků bylo ukončit účast dovolatelky ve společnosti dohodou (byť nepřesně formulovanou jako „vystoupení ze společnosti“). Ujednání, k jakému okamžiku účast dovolatelky zaniká („okamžikem splacení obchodního podílu“), na uvedeném úmyslu společníků ničeho nemění. Jde tak o ujednání, které lze oddělit od ostatního obsahu dohody, a jeho neplatnost pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) nevede k neplatnosti celé dohody o ukončení účasti dovolatelky ve společnosti (§41 obč. zák.).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že účast dovolatelky ve společnosti zanikla účinností dohody společníků podle §149a obch. zák. (založené na č. l. 39 spisu) a právo na vypořádací podíl se stalo splatné nejpozději uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro naložení s uvolněným obchodním podílem (srov. výše).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se neopomněl zabývat tím, zda řešení otázky zániku účasti dovolatelky ve společnosti jako otázky předběžné přijaté pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2004, č. j. 15 Cmo 42/2004-58, je pro soud v tomto řízení závazné.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro soud závazné posouzení otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
Výrok pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2004, č. j. 15 Cmo 42/2004-58, řeší otázku pravosti pohledávky dovolatelky na vypořádací podíl přihlášené v konkursním řízení, a proto nemůže být ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. závazný pro posouzení otázky existence práva navrhovatele na vydání bezdůvodného obohacení, které je vymáháno v tomto řízení. Důvody, pro které Nejvyšší soud posoudil předběžnou otázku zániku účasti dovolatelky ve společnosti jinak než Vrchní soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Cmo 42/2004, byly vyloženy výše.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval další dovoláním otevřenou otázkou nabytí vlastnického práva k zaplacené částce v důsledku vydržení.
Podle §200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. a §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve věcech sporu mezi společníkem a společností, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§243f odst. 4 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu