ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.453.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 453/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Z. R., jako správce konkursní podstaty úpadkyně ČEDIČ Dobkovičky a. s., identifikační číslo osoby 63 07 81 39, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, PSČ 100 00, proti žalovaným 1) Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, PSČ 110 00 a 2) EUROVIA Kamenolomy, a. s., se sídlem v Liberci, nám. Soukenné 115/6, PSČ 460 07, identifikační číslo osoby 27 09 66 70, zastoupené Mgr. Emilem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3,480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 80/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 11 Cmo 389/2009-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 11 Cmo 389/2009-100, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 6. října 2009, č. j. 2 Cm 80/2007-58, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu „na stanovení povinnosti prvému a druhému žalovanému společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku ve výši 3,480.000,- Kč s příslušenstvím“.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 19. května 1998 uzavřela úpadkyně (jako převodkyně) a TARMAC SEVEROKÁMEN a. s. (jako nabyvatelka – dále též jen „právní předchůdkyně druhé žalované“) smlouvu o převodu dobývacích prostorů, na základě které se převodkyně zavázala převést nabyvatelce dobývací prostory ve smlouvě specifikované a to za dohodnutou „úplatu“ 25,000.000,- Kč, která by měla být zaplacena ve sjednaných splátkách, a to na určený účet převodkyně.
2) Právní předchůdkyně druhé žalované uhradila splátku úplaty dle smlouvy o převodu dobývacích prostorů ve výši 1,205.000,- Kč, ovšem nikoli na účet převodkyně, nýbrž na účet prvního žalovaného.
3) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 24. června 1998, č. j. 94 K 3/98-59, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalobce.
4) Žalobce od smlouvy o převodu dobývacích prostorů odstoupil a dobývací prostory, jakož i „část“ kupní ceny ve výši 1,205.000,- Kč, jež byla právní předchůdkyní druhé žalované zaplacena na účet prvního žalovaného, zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
5) Smlouvou ze dne 6. dubna 2005 žalobce (mimo jiné) postoupil společnosti KK-Invest Praha, s. r. o. (dále jen „společnost“) pohledávku ve výši 1,205.000,- Kč s příslušenstvím (jejíž existenci vůči prvnímu žalovanému dovozoval ze skutečnosti, že zmíněná částka byla právní předchůdkyní druhé žalované na základě smlouvy o převodu dobývacích prostorů uhrazena nikoli na účet úpadkyně, nýbrž na účet prvního žalovaného).
6) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 42 Cm 32/2002-222, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 11 Cmo 186/2007-268, uložil prvnímu žalovanému zaplatit společnosti částku 1,205.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 25. června 1998 do zaplacení, představující pohledávku dle shora zmíněné postupní smlouvy.
7) V „memorandu včetně dohody o sjednání splatnosti závazku“ ze dne 15. ledna 2002, uzavřeném mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní druhé žalované, učinily strany nesporným, že na základě smlouvy o převodu dobývacích prostorů byla na účet prvního žalovaného mimo jiné převedena částka 1,205.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že dobývací prostory byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadkyně, se strany dohodly na vrácení vyplacené částky v určené lhůtě včetně „úroků“.
8) První žalovaný a právní předchůdkyně druhé žalované uzavřeli dne 20. března 2003 dohodu o splátkovém kalendáři, podle níž se první žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni druhé žalované částku 3,480.668,- Kč z titulu úroku za půjčku, poskytnutou na základě „smlouvy o úpravě vzájemných vztahů při realizaci transakce ze dne 17. února 1998“, uzavřené mezi smluvními stranami a společností PRO-KATEX a. s. Současně se dohodli na tom, že v případě úhrady shora uvedené částky v souladu se splátkovým kalendářem, zaniknou „další nároky na finanční plnění z půjčky i z memoranda“.
Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v situaci, kdy vylíčení rozhodných skutečností žalobcem v projednávané věci a ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 32/2002 je „stejné“, nelze tutéž částku přiznat nyní žalobci, který ji „prokazatelně i s příslušenstvím postoupil třetí osobě, tj. společnosti“.
Současně zdůraznil, že žalobce „není věcně aktivně legitimován požadovat vydání bezdůvodného obohacení, které event. vzniklo druhé žalované na úkor prvního žalovaného“ (správně prvnímu žalovanému na úkor druhé žalované), odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 413/2000 (jde o rozsudek ze dne 24. ledna 2002), podle něhož plnil-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, jeho dluh nezanikl splněním a bezdůvodné obohacení tomu, jehož majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění, nevzniklo na úkor věřitele, jehož pohledávka nezanikla (jeho majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká), nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl splnění svého dluhu. V projednávané věci – pokračoval odvolací soud – „věřitel pohledávku i s příslušenstvím postoupil jiné osobě, a proto ztratil věcnou aktivní legitimaci uplatňovat tutéž pohledávku, vyplývající z týchž skutkových okolností, znovu“.
Proto shledal závěr soudu prvního stupně, podle nějž nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, správným, což platí i o závěru, podle něhož se žalovaní na úkor konkursní podstaty neobohatili.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce – jak je zřejmé z obsahu dovolání (jakož i z obsahu spisu) – konstruuje vznik škody na majetku konkursní podstaty a odpovědnost žalovaných k její úhradě, vycházeje ze skutečnosti, že právní předchůdkyně druhé žalované uhradila částku 1,205.000,- Kč na základě smlouvy o převodu dobývacích prostorů nikoli úpadkyni, nýbrž prvnímu žalovanému a tento zmíněnou částku včetně příslušenství nevydal do konkursní podstaty, nýbrž na základě „memoranda“ převedl na účet právní předchůdkyně druhé žalované. Škoda na konkursní podstatě tak byla – dle dovolatele – způsobena nevydáním majetku žalovanými a v důsledku toho došlo ke snížení bonity pohledávky ve výši 1,205.000,- Kč, která byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. dubna 2005 postoupena společnosti za nepatrnou hodnotu ve výši 5.000,- Kč.
V situaci, kdy sám žalobce tvrzenou pohledávku ve výši 1,205.000,- Kč s příslušenstvím neuplatnil vůči prvnímu žalovanému, nýbrž ji postoupil třetí osobě, nemá v poměrech dané věci Nejvyšší soud žádnou pochybnost, že újma na majetku konkursní podstaty, spočívající v rozdílu mezi částkou, kterou následně první žalovaný druhé žalované (její právní předchůdkyni) uhradil a úplatou za postoupení pohledávky) nebyla způsobena žalovanými.
Jinak právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož nebyl-li první žalovaný oprávněn přijmout plnění na kupní cenu od právní předchůdkyně druhé žalované, pak vůči němu nemá úpadkyně (správce její konkursní podstaty) z takového důvodu žádný nárok, když ten má naopak druhá žalovaná (její právní předchůdkyně), která plnila bez právního důvodu, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001 a ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněných pod čísly 42/2003 a 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit druhé žalované její náklady řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem 12.360,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu