ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.460.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 460/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: S. z. ú., zast. advokátem, proti žalované: Š., a. s., zast. advokátem, o 85.866,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1990/93, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 1999, č. j. 6 Cmo 286/97-41, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 1999, č. j. 6 Cmo 286/97-41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše označeným napadeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1996, č. j. 22 Cm 1990/93-28, se v bodě I. ohledně povinnosti žalované uhradit žalobci částku Kč 85.866,- potvrzuje a ohledně úroku z prodlení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky Kč 85.866,- ve výši 3% ročně od 11. 9. 1993 do 14. 7. 1994, ve výši 16% od 15. 7. 1994 do zaplacení. Bod II. rozsudku, jímž byla žalovaná zavázána nahradit žalobci náklady řízení ve výši Kč 10.040,- , se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna nahradit náklady odvolacího řízení žalobci ve výši Kč 5.440,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
V předmětné věci soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci Kč 85.866,- se 17% úrokem z prodlení od 1. 4. 1992 do zaplacení. Žalobu v části týkající se úroku z prodlení ve výši 1,25% z částky Kč 85.866,- za dobu od 1. 4. 1992 do zaplacení zamítl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované odvolací soud přezkoumal tento rozsudek podle §212 a §214 odst. 1 o. s. ř., konstatoval, že vymáhaná částka představuje cenu dodaných výrobků dle faktury č. 805838/1992 ze dne 16. 3. 1992 a neztotožnil se se závěrem soud prvního stupně, že mezi účastníky vznikla kupní smlouva podle §275 odst. 4 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.\"). V daném případě nebyla uzavřena kupní smlouva podle ust. §409 obch. zák., neboť objednávku č. 3388 vystavenou žalovanou nelze považovat za návrh smlouvy, když neobsahovala náležitosti stanovené cit. ustanovením. Žalobce se domáhal zaplacení částky 85.866,- Kč s úrokem z prodlení 18,25%, právní kvalifikace nároku je však věcí soudu a odvolací soud posoudil uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná nezpochybnila, že technické normy odebrala. Jejich přijetím došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce. Bezdůvodné obohacení by byla žalovaná povinna vydat žalobci; není-li to možné, je povinna vydat jeho peněžitou náhradou.
Co se týče úroku z prodlení, dospěl odvolací soud k závěru, že k vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván až doručením žaloby dne 10. 9. 1993. Od tohoto data byla žalovaná v prodlení se zaplacením předmětné částky a žalobci proto přísluší úrok z prodlení podle §517 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.\"). Výše tohoto úroku činí za dobu prodlení od 11. 9. 1993 do 14. 7. 1994 3% ročně podle vyhl. č. 45/1964 Sb., od 15. 7. 1994 do dne zaplacení pak činí 16% ročně podle nař. vlády č. 142/1994 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná, zastoupená advokátem, dovolání, které odůvodňuje, aniž se zmiňuje o přípustnosti dovolání, dvěma důvody.
Za prvé tvrdí, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Soud v odůvodnění rozsudku bez předchozí změny žalobního petitu žalobcem a odpovídajícího dokazování změnil totožnost předmětu řízení. Tím žalované zásadním způsobem znemožnil vyjádřit se k soudem posuzovaným skutečnostem.
Žalovaná se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že takto byla provedena pouze změna právní kvalifikace uplatněného nároku. Nárok uplatněný žalobcem je určen nejen žalobním petitem, ale také tvrzením rozhodných skutečností, o něž své tvrzené právo opírá. Změnu tvrzených skutečností, na jejímž základě je třeba věc podřadit pod hypotézu jiné právní normy, může svým dispozičním úkonem provést pouze žalobce. Žaloba na plnění ze smlouvy se opírá o jiný skutkový základ a o jinou právní normu, než žaloba na vrácení bezdůvodného obohacení. V této souvislosti se žalovaná odvolává na rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/1995, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1995 sp. zn. Odon 30/94/Fa, v němž se uvádí, že „požaduje-li žalobce, aby mu soud přiznal požadované plnění na základě uzavřené smlouvy, nemůže mu soud toto plnění přiznat z titulu bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu), aniž by došlo ke změně žaloby\".
Dovolatelka dovozuje, že tímto postupem soudu jí byla odňata možnost se v řízení ke všem uvedeným skutečnostem vyjádřit. Pokud by předmětem sporu bylo vydání bezdůvodného obohacení, namítala by žalovaná, že plnění je možné vydat a že peněžitá náhrada nebyla stanovena. Dále by žalovaná případně uplatnila námitku promlčení.
Jako druhý důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.). Soud vůbec neprováděl dokazování, zda je možné bezdůvodné obohacení vydat a nelze-li, jaká bude výše peněžité náhrady a ve svém rozhodování pouze vycházel ze skutečností tvrzených žalobcem v žalobě, uplatňující plnění ze smlouvy. Uvedená zjištění soudu tedy nemají oporu v provedeném dokazování.
Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se na prvním místě musel zabývat tím, zda je v daném případě dovolání přípustné (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Co do merita věci, které představuje především jistina, jež je předmětem řízení, se jedná o výrok, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně a proto by dovolání bylo přípustné za podmínek ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., kterýžto případ však není v tomto sporu dán, anebo v případech podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., žádný z těchto případů přípustnosti se však ze spisu nepodává a dovolatelka je ani netvrdí.
Žalovaná se dovolává důvodu přípustnosti a současně důvodu dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., že jí jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Dovolací soud musel přisvědčit žalované, že odvolací soud svým postupem uvedený důvod naplnil.
Žalobce opíral uplatněný nárok o kupní smlouvu a soud prvního stupně nárok přiznal na základě tohoto právního důvodu (titulu). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřena nebyla a nárok na zaplacení uplatněné jistiny přiznal na základě jiného právního důvodu (titulu), a to bezdůvodného obohacení, změnil nejen právní kvalifikaci nároku, který byl předmětem řízení, ale vyšel též z jiných skutkových okolností, které podřadil pod hypotézu jiné právní normy (namísto ustanovení o kupní smlouvě ustanovení o bezdůvodném obohacení). Tyto odlišné právní důvody představují však naprosto rozdílné právní instituty, jejichž skutková podstata vykazuje navzájem zcela jiné obsahové a formální náležitosti (znaky).
Takovou změnu právní kvalifikace nároku může učinit svým dispozitivním úkonem pouze žalobce jako účastník řízení, který jediný je v zásadě oprávněn nakládat předmětem řízení (ust. §95 o. s. ř.), nikoli soud.
Pokud odvolací soud v posuzovaném případě sám změnil žalobní petit v právní kvalifikaci nároku, aniž tak učinil žalobce a aniž dal žalované možnost, aby se ke změně mohla vyjádřit, přednést své námitky a popř. navrhnout další důkazy, jak to předvídají ustanovení §123, §118 odst. 3 ad. o. s. ř., odňal tímto svým nesprávným postupem žalované možnost jednat před soudem.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než vzhledem k důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Pokud se dovolatelka dovolávala též důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., nelze dojít k závěru, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť otázka neexistence kupní smlouvy je otázkou právního posouzení, nikoli otázkou skutkového zjištění a otázky případného vydání předmětu bezdůvodného obohacení in natura anebo v opačném případě peněžité náhrady a její výše nebyly vůbec předmětem dokazování v řízení před odvolacím soudem.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. listopadu 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová