ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.4730.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4730/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. M. Č., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. spol. s r. o., proti žalované Č. r. - Finančnímu úřadu P., o zaplacení částky 4,343.419,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 7/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2007, č.j. 11 Cmo 322/2006-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze - odkazuje na ustanovení §7 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - usnesením ze dne 14. června 2006, č.j. 16 Cm 7/2006-17, řízení zastavil a věc postoupil Finančnímu úřadu P. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2007, č.j. 11 Cmo 322/2006-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud uzavřel, že pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu, v němž se správce konkursní podstaty domáhá vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nenáleží soudu (jde o věc daňovou), nýbrž správci daně. Potud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 23/2002“) a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že pravomoc soudů v dané věci rozhodnout je dána. Zdůrazňuje, že nevymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadkyně, nýbrž „napadá“ neoprávněné provedení zápočtu pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil „k řešení Městskému soudu v Praze“.
Dovolání, jež je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce povahy sporu, v němž se správce konkursní podstaty domáhá vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty do konkursní podstaty úpadce a pravomoci soudů k projednání těchto sporů, sjednotil rozhodovací praxi soudů již publikací R 23/2002. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že takový spor není sporem vyvolaným konkursem a že pravomoc k projednání a rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale správci daně.
Podle stejného vzoru rozhodl Nejvyšší soud i v řadě dalších sporů o vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty do konkursní podstaty (srov. např. usnesení ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 137/2005, 29 Odo 256/2005 a 29 Odo 415/2005, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2005, 29 Odo 1068/2005, 29 Odo 1179/2005, 29 Odo 1202/2005 a další).
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá proto Nejvyšší soud za nadbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu