ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.521.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 521/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ J. Z. , a b/ F. Z. , obou zastoupených JUDr. et. PhDr. Jaroslavem Padrnosem, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, PSČ 621 00, proti žalovaným 1/ Mgr. R. K. , jako správci konkursní podstaty úpadce Ing. A. Z., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 4, PSČ 602 00, 2/ L. C. , zastoupenému JUDr. Milanem Prokešem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 291/89, PSČ 639 00 a 3/ D. C. , zastoupené JUDr. Milanem Prokešem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 291/89, PSČ 639 00, za účasti úpadce Ing. A. Z. , zastoupeného JUDr. et. PhDr. Jaroslavem Padrnosem, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, PSČ 621 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobců, o určení vlastnického práva a neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 38/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2009, č. j. 9 Co 362/2008-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. února 2008, č. j. 30 C 38/2004-104, zamítl Městský soud v Brně žalobu, kterou se žalobci (a/ J. Z. a b/ F. Z.) vůči žalovaným (1/ Mgr. R. K., jako správci konkursní podstaty úpadce Ing. A. Z., 2/ L. C. a 3/ D. C.) domáhali (za účasti úpadce jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobců) určení, že jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku označené nezkolaudované stavby garáže (dále též jen „garáž“), a to každý ve výši podílu o velikosti ideální jedné třetiny (bod I. výroku). Dále soud zamítl žalobu i v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhali vůči žalovaným určení, že kupní smlouva týkající se garáže, uzavřená dne 5. listopadu 2003 mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným a třetí žalovanou jako kupujícími, je neplatná (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 19 Co 362/2008-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé (první výrok), změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Oba soudy založily svá rozhodnutí o věci samé na závěrech obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 81/2005).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z argumentu, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, se zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nepodává a předpoklady formulované v předchozím odstavci nenaplňují ani výtky ohledně neprovedení navržených důkazů.
Také argumentace, podle které soudy dospěly k nesprávným právním závěrům v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je z hlediska úvahy o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí právně bezcenná. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ totiž dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovozovat existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jako důsledek dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o. s. ř., možné není.
Podstata dovolací argumentace pak tkví především v tvrzení, že dovolatelé nemohli svá práva vůči prvnímu žalovanému řádně uplatnit, neboť nebyli vyrozuměni o soupisu garáže do konkursní podstaty úpadce a nemohli tudíž postupovat dle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Odtud dovolatelé dovozují, že jediným nástrojem k ochraně jejich práv je žaloba o určení vlastnického práva (aniž by se takto argumentačně současně vymezili vůči žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy).
Také s tímto dovolacím tvrzením se však vypořádává R 81/2005; v něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, z nichž ve své rozhodovací praxi konstantně vychází a podle kterých:
1/ Ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému.
2/ Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže.
3/ Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty.
Důvod připustit dovolání k případnému přehodnocení závěrů obsažených v R 81/2005 Nejvyšší soud také neměl, když dovolání závěry obsažené v R 81/2005 ignoruje a o polemiku s tímto rozhodnutím se nepokouší (ačkoli na ně oba soudy - jak zmíněno výše - výslovně odkazují).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že u žalovaných žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu