ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.662.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 662/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Agentury MM Praha, s. r. o. , se sídlem v Řitce, Sportovní 122, PSČ 252 03, identifikační číslo osoby 27145123, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti žalovanému M. T. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Krejčovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1112/6, PSČ 110 00, o zaplacení 1.639.578,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 4/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2012, č. j. 11 Cmo 53/2012-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 18.343,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 3. května 2011, č. j. 46 Cm 4/2006-224, kterým Krajský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení 1.639.578,- Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují právní otázku zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Ačkoli dovolatelka v dovolání brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jakožto dřívější jednatel nyní zaniklé společnosti Agentura MT, s. r. o., identifikační číslo osoby 27192997 (dále jen „společnost“), neporušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 a 6 ve spojení s §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), činí tak prostřednictvím námitek vůči skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, na základě kterých soudy k uvedenému závěru dospěly. Uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jež může být přípustné toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici a k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit.
Vytýká-li dovolatelka soudu nesplnění poučovací povinnosti, poukazuje na domnělou vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však nezahrnuje otázku zásadního právního významu, a přípustnost dovolání jejím prostřednictvím proto založit nelze.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani dovoláním zpochybněný právní závěr, podle něhož žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, s níž je napadené rozhodnutí plně v souladu, se totiž podává, že jednatel odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013, jež jsou veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, obstojí v projednávané věci jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z námitek dovolatelky, jimiž brojila proti dalším závěrům soudů obou stupňů, podle nichž společnosti povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč a náhradu nákladů vynaložených na propagaci zrušeného koncertu ve výši 80.197,- Kč vůbec nevznikla a dále že nesplněný závazek ze smlouvy (uhradit cenu uměleckého výkonu) není (nemůže být) škodou vzniklou společnosti. Přezkoumání uvedených závěrů a případný opačný úsudek Nejvyššího soudu by totiž nemohl na výsledku řízení v projednávané věci ničeho změnit (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Nehledě na to, závěr odvolacího soudu, podle něhož nesplněný závazek společnosti ze smlouvy není škodou, která vznikla společnosti porušením povinnosti žalovaného, je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. odvolacím soudem přiléhavě citovaný rozsudek ze dne 23. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 4849/2008, či opětovně rozsudek sp. zn. 29 Cdo 663/2013).
Dále Nejvyšší soud uvádí, že dovolání nečiní přípustným ani námitka podjatosti soudkyně rozhodující věc v prvním stupni. Z obsahového hlediska dovolatelka takto namítá, že o její věci rozhodoval vyloučený soudce, čímž vystihuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.
A konečně jsou pro projednávanou věc zcela nerozhodné námitky vůči dřívějšímu (prvnímu) zrušujícímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 11 Cmo 240/2008-98. Toto rozhodnutí, ani právní závěry, jež odvolací soud vedly ke zrušení (prvního) rozsudku pro uznání, vyhlášeného Krajským soudem v Praze dne 26. února 2008, pod č. j. 46 Cm 4/2006-64, nejsou pro posouzení přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu významné.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny zástupkyně žalovaného za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. května 2013 – jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí 14.860,- Kč, a z náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 3.183,60 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 18.343,60 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu