ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.716.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 716/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Caterine, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 88, identifikační číslo osoby 63983036, zastoupeného JUDr. Radovanem Bernardem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, b/ Ing. J. K., MBA , a c/ R. K. , proti žalovanému První konkursní v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Severozápadní II 32/306, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. T., zastoupenému JUDr. Františkem Řezankou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Vašátkova 1012/18, PSČ 198 00, za účasti dlužníka J. T. , zastoupeného JUDr. Františkem Řezankou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Vašátkova 1012/18, PSČ 198 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o určení pravosti a pořadí nevykonatelné pohledávky ve výši 5.773.001,51 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 Cm 1/2008, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 1486/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 10 Cmo 59/2011-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 179 Cm 1/2008-110, Městský soud v Praze (dále též jen „ insolvenční soud “) v řízení vedeném vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka J. T. (dále též jen „J. T.“), za účasti J. T., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného:
1/ Určil, že žalobce a/ (Caterine, spol. s r. o.) má právo na uspokojení své pohledávky vůči obchodní společnosti KORUNA klub, spol. s. r o. (dále jen „společnost K“) vzniklé na základě úvěrové smlouvy ze dne 22. května 1995 (dále též jen „úvěrová smlouva“), a to ze zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka (J. T.), konkrétně pozemku parc. č. 676/2 o výměře 273 m2 a domu nacházejícím se na tomto pozemku, zapsaných na listu vlastnictví číslo 595, vedeném pro katastrální území B. (dále též jen „předmětné nemovitosti“), do výše 2.935.240,26 Kč (bod I. výroku).
2/ Určil, že žalobce b/ (Ing. J. K., MBA) má právo na uspokojení své pohledávky vůči společnosti K vzniklé na základě úvěrové smlouvy, a to ze zpeněžení předmětných nemovitostí, do výše 100 Kč (bod II. výroku).
3/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal určení, že má právo na uspokojení své pohledávky vůči společnosti K, vzniklé na základě úvěrové smlouvy, a to ze zpeněžení předmětných nemovitostí, také co do výše 2.837.661,25 Kč (bod III. výroku).
4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Komerční banka, a. s. (dále též jen „banka“) jako věřitel uzavřela se společností K jako s úvěrovým dlužníkem dne 22. května 1995 smlouvu o úvěru, ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. srpna 1995, podle které se banka zavázala poskytnout společnosti K úvěr ve výši 1.500.000 Kč. Úvěr byl následně fakticky poskytnut ve výši 1.350.000 Kč.
2/ Banka (jako zástavní věřitel) uzavřela s J. T. (jako zástavním dlužníkem) dne 22. května 1995 smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“), k zajištění závazku společnosti K ve výši 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vzešlého v úvěrové smlouvy.
3/ Banka jako postupitel uzavřela se společností A. W. C. I. s. r. o. (dále jen „společnost A“) jako postupníkem dne 27. ledna 2004 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 1“), jejímž předmětem byla nesplacená pohledávka z úvěrové smlouvy ve výši 2.935.340,26 Kč, tvořená jistinou ve výši 1.350.000 Kč, splatným úrokem z jistiny vyčísleným k 27. lednu 2004 částkou 853.968,74 Kč, úrokem z prodlení vyčísleným k 27. lednu 2004 částkou 720.571,52 Kč a poplatkem za spravování úvěru ve výši 10.800 Kč. V postupní smlouvě č. 1 je uvedeno, že pohledávka byla „zažalována“ u Krajského obchodního soudu v Praze.
4/ Banka vyčíslila pohledávku vůči společnosti K způsobem popsaným v postupní smlouvě č. 1 již k 4. dubnu 2001. Podle rozhodnutí představenstva banky neměla být nesplacená jistina úročena (respektive byla úročena úrokem 0 % p. a.) s účinností od 27. listopadu 1999.
5/ Usnesením ze dne 12. června 2008, č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-A-29, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka J. T. a prohlásil konkurs na jeho majetek. Insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
6/ Společnost A přihlásila pohledávku z úvěrové smlouvy dne 6. května 2008 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka J. T. částkou 5.773.001,51 Kč, s tím, že uspokojení pohledávky je zajištěno majetkem dlužníka; vady přihlášky odstranila dne 8. července 2008. Podle doplnění přihlášky sestává přihlášená pohledávka z jistiny ve výši 1.350.000 Kč, ze splatného úroku z jistiny vyčísleného k 27. lednu 2004 částkou 853.968,74 Kč, z úroku z prodlení vyčísleného k 27. lednu 2004 částkou 720.571,52 Kč a z poplatku za spravování úvěru ve výši 10.800 Kč. Celkem jde o částku 2.935.340,26 Kč. Potud je výše přihlášené pohledávky mezi účastníky nesporná.
7/ Při přezkumném jednání konaném 6. srpna 2008, jehož se společnost A nezúčastnila, popřel žalovaný ( insolvenční správce ) pohledávku společnosti A co do práva na uspokojení pohledávky ze zajištění; pohledávku popřel i dlužník.
8/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. listopadu 2010 (dále jen „postupní smlouva č. 2“) společnost A (jako postupitel) postoupila část pohledávky z částky za spravování úvěru (10.800 Kč) ve výši 100 Kč žalobci b/ a zbývající část přihlášené pohledávky žalobci a/ (jako postupníkům) a na tomto základě došlo v insolvenčním řízení ke změně v osobě přihlášeného věřitele (usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. ledna 2010, č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-7).
9/ Platnost zástavní smlouvy a vznik zástavního práva k předmětným nemovitostem již soudy pravomocně řešily (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2003, č. j. 44 Cm 76/97-71, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. března 2005, č. j. 44 Cm 76/97-105, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 9 Cmo 347/2009-186, dále rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002, č. j. 48 Cm 135/2000-64 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2003, č. j. 6 Cmo 291/2002-79).
10/ Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. února 1997, sp. zn. 19 C 307/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 13 Co 501/97-52, bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene k předmětným nemovitostem je neplatná.
11/ Výše pohledávky zajištěné spornými nemovitostmi je mezi účastníky nesporná co do částky 2.935.340,26 Kč.
Na tomto základě dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům:
I/ Ke vzniku zástavního práva.
1/ Vznik zástavního práva k předmětným nemovitostem je nutno posuzovat především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000.
2/ S přihlédnutím k ustanovením §151a odst. 1, §151b odst. 1, 2 a 4 a §151d obč. zák., k závěrům obsaženým (obecně) v rozsudku (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 2823/2005 (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, byla-li vydána po 1. lednu 2001 - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) a k závěru, že zástavní právo k předmětným nemovitostem platně vzniklo, obsaženému v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 76/97-71, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 347/2009-186, neshledává insolvenční soud důvodnou námitku žalovaného a vedlejšího účastníka, že je vyloučeno zastavit nemovitost (dle §151d odst. 1 obč. zák.).
3/ Námitka, že ohledně předmětných nemovitostí již rozhodl jiný soud (Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem sp. zn. 19 C 307/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 501/97-52) ve prospěch žalovaného, není přiléhavá, když otázka vzniku věcného břemene k předmětným nemovitostem byla posuzována podle jiných ustanovení zákona.
4/ Uspokojení pohledávek žalobců a/ a b/ je (tedy) na základě platně uzavřené zástavní smlouvy zajištěno zástavou (nemovitostmi dlužníka).
II/ K přezkoumání popřené pohledávky na základě popěrného úkonu insolvenčního správce.
1/ Popěrným úkonem insolvenčního správce podle §196 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nedochází jen k popření pořadí pohledávky; jeho dalším účinkem je (dle zákona) i to, že zajištěná pohledávka je popřena co do pravosti. Je tomu tak proto, že pohledávka zajištěného věřitele nesměřuje za dlužníkem, ale vůči třetí osobě a jako taková nebyla (nemohla být) při přezkumném jednání podrobena přezkumu. Takto popřenou pohledávku není možné uspokojit jako nezajištěnou z jiného majetku majetkové podstaty. V incidenčním sporu tak musí být vždy prokázáno, zda zajištěná pohledávka vznikla, případně, zda v mezidobí nezanikla (musí být zjištěna její pravost). Bude-li dokazováním zjištěno, že pohledávka existuje (nezanikla), musí být současně prokázáno, zda je její uspokojení zajištěno do výše vyčíslené přihláškou.
2/ Popření pohledávky co do pravosti znamená, že je sporná v celé výši; protože však jde o pohledávku, která nebyla co do existence i výše přezkoumána, musí být vždy postaveno najisto v incidenčním sporu, zda zajištěný věřitel má být z výtěžku zpeněžení zajištění uspokojen v přihlášené výši. Řečené tím více platí tam, kde výtěžek zpeněžení zástavy výrazně převyšuje zajištěnou pohledávku (takže je zřejmé, že z něj budou uspokojeni i nezajištění věřitelé). Tento postup soudu je v souladu se zásadou insolvenčního řízení uvedenou v §5 písm. a/ insolvenčního zákona
3/ Neprovedení přezkumu skutečné výše zajištěné pohledávky (při popření pravosti) by bylo v příkrém rozporu se zájmy nezajištěných věřitelů dlužníka, kteří mohou být z výtěžku zpeněžení jeho majetku rovněž uspokojeni. Argumentace žalobce a/ obsahem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 76/2002“) není pro tento případ přiléhavá, neboť argumenty tam uváděné cílí na odlišný právní režim, který není pro úpravu nově uvedenou v §196 odst. 2 insolvenčního zákona aplikovatelný již proto, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) tzv. nekonkursnímu věřiteli výslovně neumožňoval přihlásit pohledávku „směřující za osobou odlišnou od úpadce“.
4/ Zákon neukládá insolvenčnímu správci, aby s popřením práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (§196 odst. 2 insolvenčního zákona) spojil další (související) popěrný úkon, tj. aby zvlášť (také) popřel pravost pohledávky (v případě, že zajištěnou pohledávku popíral zcela) nebo její výši (pokud toto právo popírá zčásti), neboť tyto právní účinky jsou spojeny již se samotným popřením práva na uspokojení pohledávky ze zajištění a vyplývají tedy přímo ze zákona. Žalobce a/ se proto mýlí, usuzuje-li, že insolvenční správce musel uvést (aby dosáhl zamýšlených procesních účinků a docílil přezkumu výše zajištěné pohledávky) při popření skutečnou výši pohledávky (ve smyslu §194 insolvenčního zákona). Z účinku, který se pojí s popěrným úkonem podle 196 odst. 2 insolvenčního zákona, plyne, že zajištěná pohledávka bude (kromě existence zajištění a jeho rozsahu) přezkoumána nejen co do pravosti, ale i co do výše. K porušení zásady „dominus litis“ nebo některé ze zásad uvedených v §5a a §5b insolvenčního zákona tedy nedošlo.
III/ K určení výše zajištěné pohledávky.
1/ Pro závěr o výši zajištěné pohledávky bylo rozhodující zejména to, že žalovaný ani vedlejší účastník nezpochybnili, že žalobci mají za společností K vykonatelnou pohledávku minimálně ve výši 2.935.340,26 Kč (žalobce a/ ve výši 2.935.240,26 Kč a žalobce b/ ve výši 100 Kč), tj. ve výši, která vyplývá z výroku pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 76/97-71, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 347/2009-186. Pravost pohledávky a její zajištění do této výše tak insolvenční soud shledává nesporným. Označený rozsudek se stal vykonatelným právě a jen do této nesporné výše a přesun důkazního břemene k prokázání pravosti pohledávky v této výši tak postrádá opodstatnění. Uvedeným rozsudkem ovšem nebylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky, takže potud zůstalo důkazní břemeno na žalobci a/.
2/ Na tomto základě má insolvenční soud za prokázané, že právo na uspokojení své pohledávky vůči společnosti K, vzešlé z úvěrové smlouvy ze zpeněžení sporných nemovitostí má žalobce a/ co do částky 2.935.240,26 Kč a žalobce b/co do částky 100 Kč.
3/ Další částku 2.837.661,25 Kč tvoří rozdíl mezi nespornou částkou a částkou uvedenou v přihlášce. Potud insolvenční soud po zhodnocení provedených důkazů dle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), „uvěřil“ tvrzení žalovaného, že jistina z poskytnutého úvěru nepodléhala úročení s účinností od 27. října 1999 (a to ani co do sankčních úroků z nesplacených úroků). Potud proto žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce a/ (proti bodu III. výroku), žalovaného (proti bodům I. a II. výroku) a vedlejšího účastníka (proti bodům I. a II. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soud u v bodech I. a II. výroku a v bodě III. výroku jej změnil tak, že žalobě vyhověl i v tomto rozsahu (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co „v potřebném rozsahu“ zopakoval dokazování, dospěl k následujícím závěrům:
I/ Ke vzniku zástavního práva.
1/ Námitka žalovaného, že insolvenční soud nemohl při rozhodování o žalobě vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 76/97-71, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 347/2009-186 (jelikož tento spor byl přerušen prohlášením konkursu na majetek dlužníka podle §263 insolvenčního zákona), není důvodná. Ustanovení §265 insolvenčního zákona umožňuje pokračovat v přerušených řízeních, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty nebo o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění. Insolvenční soud proto postupoval správně, když v souladu s ustanovením §265 odst. 3 insolvenčního zákona usnesením ze dne 22. října 2008, č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-45, rozhodl, že v řízení vedeném (u téhož soudu) pod sp. zn. 44 Cm 76/97 lze pokračovat (protože řeší spornou otázku platného vzniku zástavního práva podle zástavní smlouvy). Pokračování řízení v tomto sporu vedlo k vyjasnění sporných otázek.
2/ Vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 76/97-71 dospěl odvolací soud (stejně jako insolvenční soud) na základě provedeného dokazování k závěru, že uspokojení pohledávek žalobců je zajištěno zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy na sporných nemovitostech dlužníka. Z onoho rozsudku vyplývá, že banka uzavřela s dlužníkem zástavní smlouvu k zajištění pohledávky za společností K v době (21. dubna 1995), kdy dlužník již uzavřel kupní smlouvu, podle které měl nabýt vlastnictví ke sporným nemovitostem, byť vlastnické právo dosud nebylo vloženo do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva dlužníka ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím č. j. V 25109/95 s právními účinky vkladu k 28. červnu 1995. Insolvenční soud proto pro danou věc správně interpretoval rozsudek (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2823/2005 a dospěl k závěru, že předchůdce žalobců jednal v dobré víře.
II/ K přezkoumání popřené pohledávky na základě popěrného úkonu insolvenčního správce.
1/ K odvolací námitce žalobce, podle níž nelze rozšířit popěrný úkon, jímž žalovaný popřel pravost pohledávky, i na popření výše, zjistil odvolací soud z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 6. srpna 2008, že žalovaný popřel pouze zajištění pohledávky (a tím - ve smyslu ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona - i její pravost).
2/ Tím, že žalovaný popřel pořadí pohledávky (do protokolu o přezkumném jednání uvedl, že popírá její zajištění), byla sice popřena i pravost, nikoliv však výše pohledávky. Jestliže žalovaný zamýšlel popřít i výši pohledávky, pak měl v souladu s ustanovením §196 insolvenčního zákona uvést, že zajištění pohledávky popírá jen z části. V takovém případě by byl povinen dále postupovat podle ustanovení §194 insolvenčního zákona, což se nestalo. Se závěrem insolvenčního soudu, že popření pohledávky co do pravosti mělo za následek, že zůstala spornou v celé výši, se tak odvolací soud neztotožnil.
3/ Odvolací soud tudíž uzavírá, že žalovaný nepopřel pohledávku žalobců co do výše. Jelikož žalobci prokázali (jak vysvětleno výše), že pohledávka je zajištěna zástavním právem zřízeným na sporných nemovitostech, čímž byla zjištěna i pravost pohledávky, shledal odvolací soud důvodným pouze odvolání žalobce.
Žalovaný podal proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé dovolání, jehož přípustnost opírá u měnícího výroku rozsudku o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a u potvrzujícího výroku rozsudku o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, jak insolvenční soud odůvodnil zamítavý výrok svého rozsudku (a zabýval se pouze všeobecnými úvahami o údajném pochybení při popírání věřitelovy pohledávky v insolvenční m řízení), ani s odvolacími argumenty, které dovolatel uplatnil proti bodům I. a II. výroku rozsudku insolvenční ho soudu.
Dále dovolatel uvádí, že odvolací soud se při posouzení platnosti zástavní smlouvy spokojil s tím, že insolvenční soud vyšel z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 76/97-71, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 347/2009-186, a že odkázal na rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2823/2005. Přitom míní, že odvolací soud měl této „zásadní problematice“ věnovat větší pozornost.
Platností zástavní smlouvy se již v roce 2000 zabýval Nejvyšší soud, jenž rozsudkem ze dne 29. března 2000, č. j. 21 Cdo 2830/99-52, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 39 Co 67/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. října 1998, sp. zn. 8 C 169/98. Rozsudkem ze dne 24. března 2003, č. j. 6 Cmo 291/2002-79, potvrdil Vrchní soud v Praze (zamítavý) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002, č. j. 48 Cm 135/2000-64, s odůvodněním, že „není dán naléhavý právní zájem na rozhodnutí o určení, zda tu zástavní právo je či není, neboť mezi účastníky předmětného řízení již probíhá spor o splnění povinnosti z předmětné smlouvy“, s dalším konstatováním, že v tomto sporu musí být platnost zástavní smlouvy vyřešena jako předběžná otázka. Žaloba vedlejšího účastníka tedy byla zamítnuta jen pro nedostatek naléhavého právního zájmu a nikoli proto, že by zástavní smlouva byla uznána za platnou. Dovolateli ani vedlejšímu účastníku pak není známo, že by nějaký soud řešil platnost zástavní smlouvy jako předběžnou otázku.
Všechna uvedená rozhodnutí (i ta další) podle dovolatele zcela pominula skutečnost (o které byl vyrozuměn odvolací soud ), že o neplatnosti zástavní smlouvy již bylo pravomocně rozhodnuto. Rozsudkem ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 13 Co 507/97-52 (totiž) Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. února 1997, č. j. 19 C 307/95-34, z něhož vyplývá, že zástavní smlouva je neplatná, neboť vedlejší účastník se stal vlastníkem nemovitosti až 28. června 1995 (tedy dnem, kdy došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí).
Podle názoru dovolatele i vedlejšího účastníka (uvádí se v dovolání) není možný odlišný názor, tedy názor, že by tato smlouva byla pouze neplatná pro případ zřízení práva věcného břemene, ale současně platná pro případ zajištění pohledávky třetí osoby. Vedlejší účastník proto proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 347/2009-186, podal dovolání, které ovšem Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1020/2011, jako nepřípustné s tím, že vedlejší účastník není osobou k podání dovolání oprávněnou.
Následně dovolatel rekapituluje průběh řízení, uváděje, že poté, co insolvenční soud usnesením ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 179 Cm 1/2008-28, přerušil řízení do pravomocného ukončení sporu vedeného u něj pod sp. zn. 44 Cm 76/97 (domnívaje se, že v onom řízení bude posouzena existence zástavního práva), Vrchní soud v Praze pokračoval v odvolacím řízení ve sporu sp. zn. 44 Cm 76/97, avšak zabýval se pouze námitkami původního odvolatele (vedlejšího účastníka) a nikoli již námitkami dovolatele, vůči kterému pak v potvrzujícím rozsudku přiznal žalobci i náhradu nákladů řízení. Dovolatel míní, že jelikož se Vrchní soud v Praze nevypořádal (v onom řízení) s jeho námitkami, bylo rozhodnutí o pokračování v řízení nezákonné, neboť ve smyslu ustanovení §265 odst. 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud vydat takové rozhodnutí, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Odvolací řízení nevedlo k vyjasnění sporných otázek a zatížilo majetkovou podstatu. Aby byl postup soudu zákonný, musel by se v žádosti o pokračování v řízení navrhovatel zavázat, že nebude požadovat náhradu případných nákladů řízení, a toto také dodržet. Žalovaný dokonce tyto náklady dále vymáhá i dnes.
Insolvenční soud následně vyšel co do neplatnosti (zástavní) smlouvy ze stanoviska žalobce, opíraje se o rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 347/2009-186; tento rozsudek však dovolatel pokládá (vzhledem k výše uvedenému) za „neplatný“, neboť v řízení nemělo být pokračováno a rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho pokračování odporuje zákonnému ustanovení, které umožňuje v takovém řízení pokračovat, zvláště ustanovení §265 odst. 3 insolvenčního zákona.
Dále dovolatel poukazuje na argumenty, jimiž brojil proti rozsudku insolvenčního soudu [že insolvenční soud nemohl umožnit pokračování v přerušeném řízení, jelikož k tomu nebyly splněny podmínky uvedené v §265 odst. 3 insolvenčního zákona, že ustanovení §151d obč. zák., v rozhodném znění, nelze ve světle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 85/97, v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 646/97 a v odborné literatuře použít na „zástavní smlouvu na nemovitosti“ a že zástavní smlouvu označil za neplatnou Obvodní soud pro Prahu 9 v rozsudku sp. zn. 19 C 307/95 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 507/97)].
Dovolatel též odkazuje na své vyjádření proti odvolání žalobce a/ (o tom, že pro posouzení přezkumu pohledávek není využitelná judikatura k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“). Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že se s jeho námitkami ani s námitkami vedlejšího účastníka nevypořádal (k většině se vůbec nevyjádřil) a rozsudek insolvenčního soudu změnil, aniž se vypořádal s jeho odůvodněním. Podáním z 16. března 2012 dovolatel tuto argumentaci doplnil tím, že odvolacímu soudu vytkl, že považuje judikaturu týkající se popření pohledávky v režimu zákona o konkursu a vyrovnání za platnou i pro popření pohledávky podle insolvenčního zákona. Přitom zdůrazňuje, že znění obou předpisů jsou potud „naprosto odlišná“. K tomu uvádí, že při popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění (tedy ve věci, jako je tato), insolvenční správce v případě, že popírá celou zajištěnou pohledávku (což je i tento případ) „nemůže uvést popření z důvodu výše, ale pouze z důvodu pravosti“, neboť to přímo uvádí §196 insolvenčního zákona „a nedává insolvenčnímu správci jinou možnost“. Dále dovolatel dodává, že (ovšem) ani judikatura k zákonu o konkursu a vyrovnání neznemožňuje soudu vyhovět žalobě jen zčásti. Potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 54), z nějž cituje větu: „Ukáže-li se popření pravosti jako opodstatněné (pouze) ve vztahu k části pohledávky, musí žalobu o určení pravosti této části pohledávky zamítnout.“ Je tedy zřejmé (uzavírá dovolatel), že i judikatura k zákonu o konkursu a vyrovnání soudu umožňovala (soud byl povinen) uznat žalobu (v obdobných případech popření pravosti pohledávky) pouze z části (v určité výši) a ve zbytku ji zamítnout. Rozhodnutí insolvenčního soudu tedy v této části bylo v souladu se zákonem a stanovisko žalobce a/ a odvolacího soudu bylo v rozporu i s judikaturou k zákonu o konkursu a vyrovnání.
Z výše řečeného podle dovolatele plyne, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu jsou zde „nesprávná právní posouzení a vady , které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci, případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky, nebo otázky rozhodované soudy rozdílně, a to hlavně tyto“:
1/ Zda v případě popření pravosti přihlášené pohledávky ze zajištěné pohledávky dle §196 insolvenčního zákona (u věřitele, který není „přímým“ věřitelem dlužníka) v celém rozsahu se (takovým) popřením pravosti rozumí i popření celé její výše, když ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona považuje za popření výše pohledávky jen popření pohledávky zčásti a další podmínkou v takovém případě je (ve smyslu §194 insolvenčního zákona), že by insolvenční správce musel uvést, kterou část pohledávky uznává, což by bylo nelogické.
2/ Zda je možné, aby zástavce byl povinen hradit vyšší pohledávku, než je pohledávka vůči přímému dlužníku, která vychází z pravomocného rozhodnutí, v němž je označena jako pohledávka konečná, která dále neroste? A zda v takovém případě uplatňování takové pohledávky vůči zástavci (tedy pohledávky vyšší než vůči přímému dlužníku, zde dokonce o 100 %) neodporuje dobrým mravům a zásadám poctivého hospodářského styku?
3/ Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 85/97 je v příkrém rozporu s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, aniž se s ním tato rozhodnutí vypořádala, je zásadní otázkou, jaké je současné stanovisko Nejvyššího soudu v této věci, když návazné úpravy zákona zákonodárcem potvrdily, že duch a myšlenka zákona „je přesně ve smyslu“ rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 85/97, „když ihned po změně občanského zákoníku by i do současnosti takováto předmětná zástavní smlouva byla ze zákona neplatná“ a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu Nejvyššího soudu, která jsou jiná než rozhodnutí sp. zn. 2 Odon 85/97, odporují jak „předchozím judikátům VS, statím z odborné literatury a příliš vycházejí, v rozporu s přesným zněním zákona, vstříc bankám“.
4/ Kdyby podle tehdy platného znění §151d obč. zák. byla zástavní smlouva podle názoru Nejvyššího soudu platná, zda je možno použít i u „gigantu a profesionála“ velikosti Komerční banky, a. s. ustanovení o dobré víře, když skutečnost, že si banka nezjistila v katastru, kdo je skutečný vlastník v době podpisu smlouvy, „je čirý amatérismus“ a vlastní chyba, které by se nedopustil „ani jen trochu znalý malý podnikatel či fyzická osoba“?
5/ Zda je možné v případě zástavní smlouvy, o které již bylo konkrétně „historicky“ rozhodnuto v pravomocném rozhodnutí soudu, že je absolutně neplatná, návazně rozhodnout, že platná byla?
6/ Zda je možné, aby insolvenční soud vydal platné rozhodnutí o pokračování soudního sporu, „ze zákona přerušeného z důvodu prohlášení konkursu“, když nejsou splněny podmínky dle §265 odst. 3 insolvenčního zákona a „následným rozhodnutím je zatížena majetková podstata nemalou částkou cca 100.000 Kč“?
Žalobce a/ ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání zamítnout v rozsahu, ve kterém směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí a odmítnout (jako zjevně bezdůvodné) v rozsahu, ve kterém směřuje proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný (s dále popsanými výjimkami) insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení došlo (podle obsahu přihláškového spisu P3) k dalším změnám v osobách věřitelů pohledávky uplatňované v insolvenční m řízení vedeném na majetek dlužníka (J. T.) tak, že co do částky 250.000 Kč (vydělené z částky, o které rozhodl insolvenční soud v bodu I. výroku svého rozsudku) se jejím věřitelem stal (namísto žalobce a/) žalobce b/ (usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. července 2012, č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-14, které nabylo právní moci téhož dne). Část takto nabyté pohledávky získal od žalobce b/ (co do částky 249.900 Kč) R. K. (žalobce c/) [srov. P3-16] a posléze z této částky nabyl žalobce b/ od žalobce c/ zpět část pohledávky co do částky 10.000 Kč [srov. P3-19]. Z pohledávky, která je předmětem incidenčního sporu, tak k dnešnímu dni uplatňuje jako věřitel žalobce a/ 5.522.901,51 Kč, žalobce b/ 10.200 Kč (z toho 10.000 Kč z částky, o které rozhodl insolvenční soud v bodu I. výroku svého rozsudku) a žalobce c/ 239.900 Kč (z částky, o které rozhodl insolvenční soud v bodu I. výroku svého rozsudku). V tomto rozsahu Nejvyšší soud jednal s označenými věřiteli jako se žalobci i v dovolacím řízení (§18 a §19 insolvenčního zákona, v rozhodném znění) [Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční soud v průběhu dovolacího řízení ukončil účast žalobce b/ v rozsahu částky 200 Kč pro její úhradu (usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. července 2012, č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-13, které nabylo právní moci téhož dne a usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. června 2013, č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-17, které nabylo právní moci téhož dne), pro účely přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí (z 15. prosince 2011) však tato okolnost význam nemá] .
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud v této věci přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázek dovoláním otevřených a ve vazbě na účinky popěrných úkonů v insolvenční m řízení dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězených.
K dovolacím důvodům uplatněným dovolatelem činí Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - následující závěry.
Úvodem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“) .
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dalších dovolacích důvodů (R 19/2006, R 10/2014).
I/ Ke vzniku zástavního práva.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy (22. května 1995), pro věc rozhodném (tj. naposledy ve znění zákona č. 267/1994 Sb.), dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Argumentace k §151d obč. zák. se pojí s otázkami, jež dovolatel položil výše pod body 3/ a 4/. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že sice vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po uvedeném datu a týkající se uvedeného problému, jsou však založena na závěru opačném (totiž, že podle označeného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch).
Srov. tato rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48), rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131), rozsudek ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1), rozsudek ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, (uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168), rozsudek ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 796/2002, usnesení ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 918/2003, rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1782/2003, rozsudek ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2207/2003, usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002, rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 321/2004, rozsudek ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 169), rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179), usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 890/2004, rozsudek ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 1403/2005, usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1561/2005 [až potud jde o rozhodnutí, na která odkazuje žalobce a/ ve vyjádření k odvolání dovolatele a vedlejšího účastníka z 8. prosince 2011 (č. l. 154)], rozsudek ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 3169/2006, usnesení ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 611/2006, usnesení ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006 a usnesení ze dne 12. října 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010.
Dovolání, jež se ani nepokouší vypořádat se s touto (z vyjádření žalobce a/ dovolateli známou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jež nepřináší žádné nové argumenty, tedy Nejvyšší soud potud za důvodné nemá. To platí i pro otázku ad 4/, když skutkové reálie řady těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, 21 Cdo 2207/2003, 29 Odo 182/2004, 21 Cdo 3169/2006, 21 Cdo 3957/2010) dokládají, že zástavní právo mohlo způsobem předjímaným ustanovením §151d obč. zák. (v rozhodném znění) platně vzniknout, i když jednou ze smluvních stran smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavním věřitelem) byla banka.
II/ K platnosti zástavní smlouvy.
Argumentaci k (ne)platnosti zástavní smlouvy pojí dovolatel s otázkou ad 5/. Předpokladem smysluplné odpovědi na takto položenou otázku je skutkový závěr, že existuje pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo určeno, že předmětná zástavní smlouva je neplatná. Napadené rozhodnutí ovšem žádný takový závěr neobsahuje. Dovolatel potud zjevně vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšly oba soudy a již proto prostřednictvím takto položené otázky nelze v rovině právního posouzení věci účinně zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že zástavní smlouva je platná.
Dovolatel přitom předpoklad existence pravomocného soudního rozhodnutí, jímž bylo určeno, že předmětná zástavní smlouva je neplatná, dovozuje z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 19 C 307/95 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 13 Co 501/97-52). Podle skutkových zjištění soudů bylo tímto rozsudkem určeno (ve sporu mezi J. T. jako žalobcem a společností K), že smlouva o zřízení věcného břemene k předmětným nemovitostem (uzavřená účastníky 29. května 1995) je neplatná.
Jelikož dovolatel ohlašuje též dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (aniž ovšem jakkoli konkretizoval, ke kterým dovolacím argumentům tento dovolací důvod připíná), jenž je (jak plyne z dikce označeného ustanovení) způsobilý věcného dovolacího přezkumu v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud k výše uvedené (skutkové) dovolací argumentaci dodává, že závěr insolvenčního soudu, že námitka založená na existenci tohoto rozsudku není přiléhavá (které bez dalšího přitakal odvolací soud), má oporu v provedeném dokazování, jelikož označený rozsudek (ani ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu) očividně v žádné své části neobsahuje jakýkoli závěr na téma (ne)platnosti zástavní smlouvy. (K čemuž lze pro úplnost uvést, že ustanovení občanského zákoníku o smluvním zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni neobsahují úpravu obdobnou ustanovení §151d obč. zák., v rozhodném znění).
Dovolání proto ani potud není důvodné.
III/ K ustanovení §265 insolvenčního zákona.
K ustanovení §265 insolvenčního zákona váže dovolatel otázku ad 6/. Prostřednictvím argumentu, že insolvenční soud neměl rozhodnout (usnesením č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-45, vydaným dle §265 odst. 3 insolvenčního zákona), že lze pokračovat v řízení vedeném (u téhož soudu) pod sp. zn. 44 Cm 76/97, zpochybňuje dovolatel správnost závěru, jímž odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v tom, že při zkoumání, zda vzniklo zástavní právo na předmětných nemovitostech, lze vyjít z rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 44 Cm 76/97-71, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č. j. 44 Cm 76/97-105, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 9 Cmo 347/2009-186. [Šlo o rozsudek, jímž Městský soud v Praze v řízení o žalobě banky podané proti 1/ společnosti K a 2/ dlužníku uložil žalovaným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 2,935.340,26 Kč a náklady řízení ve výši 117.420 Kč, s tím, že vůči druhému žalovanému (dlužníku) je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky pouze z výnosu z prodeje předmětných nemovitostí, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká do výše tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Odvolací soud pak tento rozsudek potvrdil ve výroku o věci samé ve vztahu k druhému žalovanému, přičemž jako se žalobcem již jednal se společností A (jako s právním nástupcem banky) a jako s druhým žalovaným s insolvenčním správce m dlužníka (dovolatelem), za účasti dlužníka jako vedlejšího účastníka řízení na straně druhého žalovaného. Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu jen vedlejším účastníkem, odmítl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 32 Cdo 1020/2011].
Ustanovení §265 insolvenčního zákona znělo v době vydání usnesení insolvenčního soudu (22. října 2008) následovně:
§265
(1) V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, lze pokračovat, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň.
(2) Nejde-li o případy uvedené v odstavci 1, lze pokračovat v řízeních o nárocích, které je nutné přihlásit, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, jen rozhodl-li o tom na návrh oprávněné osoby insolvenční soud. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli.
(3) Rozhodnutí o pokračování v řízení podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání.
K tomuto ustanovení (jež do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn) Nejvyšší soud především uvádí, že i kdyby se insolvenční soud mýlil při vyhodnocení předpokladů pro vydání rozhodnutí o pokračování v řízení, zakotvených v §265 odst. 3 insolvenčního zákona (v rozhodném znění), mohla tím být založena jen nesprávnost usnesení insolvenčního soudu o pokračování v řízení, jež mohla být (vzhledem k tomu, že podle §265 odst. 2 insolvenčního zákona proti takovému usnesení není přípustné odvolání) zkoumána pouze v rámci případných mimořádných opravných prostředků proti takovému rozhodnutí vydaných. Tato nesprávnost mohla případně ovlivnit jen chod řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 76/97.
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 76/97-71, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č. j. 44 Cm 76/97-105, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 9 Cmo 347/2009-186, je ovšem v právní moci, takže žalovaný je jím vázán (§159a o. s. ř.). Srov. i usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012.
Argument „neplatnosti“ rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 9 Cmo 347/2009-186, nemá význam již proto, že jde o terminologii vyhrazenou právu soukromému (soudní rozhodnutí může být věcně nesprávné nebo jinak vadné, leč nikdy „neplatné“): okolnost, že rozsudek je případně věcně nesprávný (ba dokonce zmatečný), mu účinky pravomocného soudního rozhodnutí neodnímá.
Přitom není žádných pochyb o tom, že šlo o rozhodnutí, jehož prostřednictvím si zástavní věřitel (banka) zajistil vůči zástavnímu dlužníku (J. T.) exekuční titul nezbytný k realizaci zástavního práva v mimoinsolvenčních poměrech; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod číslem 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/1998“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/1998“).
Jakákoli odpověď na otázku, zda rozhodnutí insolvenčního soudu z 22. října 2008 je souladné s ustanovením §265 odst. 3 insolvenčního zákona, na tomto závěru nemůže ničeho změnit.
Pro úplnost (aniž by to mělo vliv na závěr, že zkoumání „věcné správnosti“ usnesení insolvenčního soudu č. j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-45, je pro výsledek dovolacího řízení v této věci právně bezcenné) Nejvyšší soud dodává, že předpokladem pro vydání usnesení o pokračování v řízení dle §265 odst. 3 insolvenčního zákona není (a dovolatel se zjevně mýlí, usuzuje-li jinak) závazek druhé strany sporu nepožadovat náhradu případných nákladů řízení.
IV/ K přezkoumání popřené pohledávky na základě popěrného úkonu insolvenčního správce.
S přihlédnutím k tomu, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 12. června 2008, je pro řešení otázek souvisejících s popřením pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011; srov. bod 1., článku II., části první, zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení §193 až §196 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) znějí následovně:
§193
Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
§194
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.
§195
Popření pořadí pohledávky
O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.
§196
Účinky popření pohledávky
(1) Popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky.
(2) Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.
Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru (dovoláním nezpochybněného), že dovolatel ( insolvenční správce dlužníka) popřel předmětnou pohledávku (jež tehdy celá náležela společnosti A) při přezkumném jednání co do práva na její uspokojení ze zajištění (s tím, že zástavní smlouvu považuje za neplatnou). Ze spisu je dále patrno, že již v rámci prvního vyjádření k žalobě (v podání z 27. srpna 2008, č. l. 12 – 16) žalovaný argumentoval (a své popření odůvodňoval) nejen námitkou neplatnosti zástavní smlouvy, nýbrž i nesouhlasem s tím, že žalobce uplatňuje sankční úrok ve výši 25 % p. a. nejen ze splatné jistiny, ale i z úroků a s tím, že od 27. ledna 2004 uplatňuje žalobkyně též smluvní úrok ve výši 8,85 %, ačkoliv rozhodnutím představenstva banky byla v tomto případě od 27. října 1999 stanovena individuální úroková sazba ve výši 0 % p. a. (srov. článek VII. onoho podání).
Výkladem ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona (s nímž se pojí otázky položené dovoláním ad 1/ a 2/) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 66/2013“). Tam dospěl k následujícím závěrům:
1/ Spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky a jako takový je v úpadkovém právu tradičně vnímán jako spor o pořadí pohledávky; srov. v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, např. body I. a XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), str. 169-170 (345-346) a str. 200-201 (376-377). Tomu pro insolvenční řízení odpovídá dikce ustanovení §195 insolvenčního zákona, jež určuje, že o popření pohledávky co do jejího pořadí jde i tehdy, je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění.
2/ Spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení je přitom (bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou) vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných pohledávek; rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na základě kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše pohledávky. Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny (pokryty) exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek. Pro poměry založené zákonem o konkursu a vyrovnání vyložil Nejvyšší soud tuto otázku opět již pod bodem XXXI. stanoviska (str. 203 /379/), přičemž jde o závěry plně uplatnitelné i na popření pořadí pohledávky, včetně popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona.
3/ Ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona pak obsahuje pravidlo, které respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení nikoliv jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž (jen) z titulu zajištění - dlužník je pouze osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku [v poměrech „zástavní pohledávky“ srov. k tomu v literatuře např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2007“) nebo (opět) R 30/1998 a R 46/1998].
V takovém případě totiž popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty přihláškou uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku, jenž není jeho osobním dlužníkem, cokoliv přihlásit.
4/ Proto také ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce §196 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona má popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Na tom, že jde ve smyslu §195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky, při kterém podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění.
Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, zda popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění je odůvodněno zánikem zajištěné (byť i vykonatelné) pohledávky nebo (při nezpochybněné existenci zajištěné pohledávky) jen neexistencí zajištění (např. námitkou neplatného vzniku zástavního práva).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání); srov. §192 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona.
Přitom je nutno mít dále na paměti, že v mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. §199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
Pro poměry dané věci lze na základě výše řečeného uzavřít, že:
1/ Dovolatel popřel pohledávku přihlášeného věřitele (v době popření šlo o společnost A) co do práva na její uspokojení ze zajištění (ze zástavy tvořené předmětnými nemovitostmi), tedy co do pořadí (§195 insolvenčního zákona).
2/ Šlo o případ předjímaný ustanovením §196 odst. 2 insolvenčního zákona, když zástavní věřitel přihlásil pohledávku jako zajištěnou do insolvenční ho řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka, jenž není jeho osobním dlužníkem. Popření práva na uspokojení ze zajištění tudíž mělo (současně) tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky.
3/ Z ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona se rovněž podává (a závěry obsažené v R 66/2013 co do možných důvodů popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění potvrzují), že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění lze popřít i jen zčásti (a pak má rovněž tytéž účinky jako popření výše pohledávky).
4/ V režimu ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání úplné popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění insolvenčnímu soudu v tom, aby - zjistí-li, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění je dáno (poměřováno důvody popření) pouze u části zajištěné pohledávky - vyhověl žalobě o určení pravosti a pořadí zajištěné pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu zamítl.
5/ Jinak řečeno, ukáže-li se, že důvod „plného“ popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v režimu ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona (jenž by v případě, že by byl uznán „plně“ opodstatněným, vedl k závěru, že přihlášený věřitel nemá právo na uspokojení pohledávky ze zajištění ani zčásti) opodstatněným (pouze) ve vztahu k části pohledávky, insolvenční soud žalobě o určení pravosti a pořadí zajištěné pohledávky zčásti (v rozsahu, v němž popření není důvodné) vyhoví a zčásti (v rozsahu, v němž popření je důvodné) ji zamítne, přičemž co do zamítavého výroku vyzní rozhodnutí insolvenčního soudu stejně, jako kdyby insolvenční správce důvodně popřel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění jen zčásti.
6/ V dané věci byla důvodem „plného“ popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění způsobilým vést (v případě plné opodstatněnosti) k závěru, že přihlášený věřitel nemá právo na uspokojení pohledávky ze zajištění ani zčásti, pouze argumentace neplatností zástavní smlouvy. Popěrný úkon dovolatele v podobě uskutečněné při přezkumném jednání konaném 6. srpna 2008 vyvolal (v režimu ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona) pouze ten důsledek, že plné popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění přivodilo i účinek popření pravosti pohledávky. Možnost zkoumat na základě tohoto popěrného úkonu i výši pohledávky se tím dovolateli neotevřela (důvod popření nebyl formulován způsobem, jenž by dovoloval - poměřováno obsahem - uzavřít, že nastal též účinek popření výše pohledávky). Argumentace doplněná dovolatelem v prvním vyjádření k žalobě (v podání z 27. srpna 2008, č. l. 12 - 16) jako důvod nesouhlasu s výší pohledávky ohledně úroků, již vybočuje z mezí vytýčených přezkumné činnosti insolvenčního soudu ohledně popřené pohledávky popěrným úkonem dovolatele při přezkumném jednání [jde o argumentaci, jež sama o sobě mohla vyvolat jen účinek popření výše pohledávky (a části pořadí), přičemž popěrný úkon dovolatele při přezkumném jednání dovoloval soudu zkoumat jen pravost (a celé pořadí)]. Tyto závěry pak neodporují ani dovolatelem zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 (jenž se obdobnými otázkami zabývá v konkursních poměrech); naopak jsou s tímto rozhodnutím ve shodě.
7/ Nedůvodná je v této souvislosti i argumentace dovolatele podložená otázkou ad 2/. V rozsahu, v němž dotčená osoba opomene popřít pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky (lhostejno, zda z nevědomosti, nedbalosti nebo z jiných příčin), není insolvenční soud oprávněn tyto otázky zkoumat z vlastní iniciativy; má právo zkoumat pohledávku jen v popřeném rozsahu, případně v rozsahu účinků popěrného úkonu předjímaných insolvenčním zákonem (§196 odst. 2 insolvenčního zákona). Činit úvahy na téma mravnosti (nebo poctivosti obchodního styku) co do možného uspokojení pohledávky v rozsahu, v němž je mu zapovězeno se jí zabývat v incidenčním sporu (při zanedbaném popěrném úkonu), insolvenční mu soudu nepřísluší.
Dovolání proto ani potud není opodstatněné.
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Stejně jako u dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., ani u tohoto (dovoláním rovněž ohlášeného) dovolacího důvodu dovolatel neuvádí, ke kterým dovolacím argumentům jej připíná). Posuzováno podle obsahu však lze výtku, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami, interpretovat jako námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry (stejně jako závěry podanými k nepřezkoumatelným rozhodnutím v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14), Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
Tam, kde rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé vychází z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
S tímto dovolacím důvodem nespojuje dovolatel jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal výše (z valné části v mezích dalších dovolacích důvodů).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí; proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalovaného ( insolvenčního správce ) bylo zamítnuto a podle ustanovení §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu