ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.797.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 797/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) Mgr. O. J., a b) Mgr. E. J., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 28 Co 243/2008-86, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalovaného mezitímní rozsudek ze dne 4. března 2008, č. j. 47 C 8/2005-64, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o nároku žalobců na zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané užíváním pozemků v jejich spoluvlastnictví žalovaným bez právního důvodu tak, že základ nároku je opodstatněn.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být v této věci přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť je Nejvyšší soud již zodpověděl - způsobem, jenž vedl k závěru o neopodstatněnosti podaného dovolání - v rozsudku ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který se v podrobnostech odkazuje.
Označený rozsudek, kde jako žalobci vystupují stejné osoby, má společný skutkový základ s touto věcí v tom, že se zabývá platností téže kupní smlouvy (ze dne 22. dubna 2002), kterou žalobci měli pozemky nabýt do svého spoluvlastnictví a že dovolání tamější žalované je (při stejném zástupci pro dovolací řízení) založeno na stejných argumentech (že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená v rozporu s ustanovením §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je bez dalšího absolutně neplatná, případně, že je ve smyslu §39 a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatná pro obcházení zákona a pro rozpor s dobrými mravy), jako dovolání žalovaného v této věci.
Napadené rozhodnutí je pak se závěry rozvedenými v označeném rozsudku Nejvyššího soudu (z hlediska úsudku o jeho věcné správnosti) v souladu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu